ECLI:CZ:US:2005:4.US.223.05
sp. zn. IV. ÚS 223/05
Usnesení
IV. ÚS 223/05
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele M. Č., právně zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem Okružní 280, 293 01 Mladá Boleslav, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 12. února 2004 čj. 28 T 69/99-1003, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2004 sp. zn. 9 To 57/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavní práva garantovaná v čl. 36, čl. 38 odst. 1, 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Zásadní námitkou stěžovatele uplatněnou v ústavní stížnosti je nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů a se zjištěným skutkovým stavem (čl. 40 odst. 2 Listiny). Stěžovatel rozebírá možnost faktické realizace činu, dovozuje, že v krátkém časovém úseku, který měl k dispozici, nemohl se posuzovaného jednání dopustit, polemizuje se způsobem vyhodnocení odposlechů telefonních hovorů, zpochybňuje soudy vyvozenou možnost opatření generálního klíče od trezoru a upozorňuje na neprokázání způsobu odnesení finanční hotovosti z banky. Porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel dále v tom, že jeho trestní věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), Vrchní soud v Praze namísto toho, aby sám doplnil důkazy a ve věci rozhodl, opakovaně vrátil případ Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Odvolání státního zástupce ve všech případech projednal neveřejně. Odvolací soud dále nařídil soudu prvního stupně, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným senátem, takže věc byla dle stěžovatele odňata zákonnému soudci a po účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. byla věc projednávána věcně nepříslušným soudem, neboť v důsledku jiného vymezení kategorií škod měl ve věci v prvém stupni rozhodovat okresní soud a nikoliv soud krajský (čl. 38 odst. 1 Listiny).
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí soudů byla Ústavním soudem zrušena.
K prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp.zn. 28 T 69/99, ze kterého zjistil následující:
Stěžovatel byl opakovaně rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp.zn. 28 T 69/99, ze dne 24.3.2000, 12.9.2000, 18.5.2001, 1.3.2002 a 18.3.2003 zproštěn obžaloby pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Všechny citované rozsudky byly k odvolání státního zástupce zrušeny a věc vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.5.2000, sp.zn. 9 To 30/2000, ze dne 8.11.2000, sp.zn. 9 To 93/2000, ze dne 4.9.2001, sp.zn. 9 To 101/2001, ze dne 17.7.2002, sp.zn. 9 To 105/2002 a ze dne 23.8.2003, sp.zn. 9 To 61/2003. Usnesením ze dne 4.9.2001, sp.zn. 9 To 101/2001, odvolací soud rovněž nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným senátem.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 12.2.2004, sp.zn. 28 T 69/99, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil tím, že "dne 10. července 1998 po 09,10 hod. v Liberci, jako zaměstnanec Bankovní ochranné služby a.s. Praha v objektu Komerční banky a.s. Praha, pobočky v Liberci, po vypnutí monitorujícího a zabezpečujícího zařízení pod záminkou cvičného poplachu odcizil z hlavního trezoru banky finanční hotovost v částce 3,200.000,- Kč, čímž způsobil škodu Komerční bance a.s. Praha". Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců se zařazením pro výkon do věznice s dozorem a uložena povinnost nahradit poškozené Komerční bance a.s. Praha škodu ve výši 3,200.000,- Kč. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23.6.2004, sp. zn. 9 To 57/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26.1.2005, sp. zn. 8 Tdo 99/2005, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Stěžovatel ústavní stížností brojí především proti způsobu hodnocení důkazů soudy a žádá, aby Ústavní soud přehodnotil skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy.
Jen soud, který je součástí obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o otázce viny a trestu (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud v minulosti již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy), je orgánem ochrany ústavnosti a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat úvahy soudu, jimiž se řídil při hodnocení povedených důkazů a činit odlišné skutkové závěry. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (viz např. nálezy sp.zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95). Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen, posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Bylo proto nutné zhodnotit, zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci obhajoby a zejména v opravných prostředcích; argumentace ústavní stížnosti je zcela totožná s námitkami, které stěžovatel rozvedl v odvolání a následně i v dovolání.
Jak shora uvedeno, Ústavní soud je v této souvislosti oprávněn korigovat toliko extrémní excesy obecných soudů, kteréžto vybočení z ústavních mezí v posuzované věci shledáno nebylo.
Dokazování bylo provedeno v maximálně možném rozsahu a soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku rozvedl, na základě jakých skutečností neuvěřil výpovědi stěžovatele, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel a vyložil, jakými úvahami se při novém hodnocení provedených důkazů řídil. Odvolací soud odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dále doplnil a řádným způsobem se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami týkajícími se hodnocení jednotlivých důkazů opakovanými v ústavní stížnosti se vyčerpávajícím způsobem vypořádal již odvolací soud, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci, pročež na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze odkazuje.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov.- Barbera, Messequé a Tabardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy . Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů v dané věci tedy není na místě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá, že jeho věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů, k čemuž by nedošlo, pokud by odvolací soud sám rozhodl a nevracel věc opakovaně k projednání soudu prvního stupně a navíc i v jiném senátu.
S argumentací, že soud druhého stupně měl ve věci sám rozhodnout, se Ústavní soud neztotožňuje. Odvolací soud ve všech případech rušil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Ustanovení §259 odst. 4 písm. a) tr. ř. a po účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. ustanovení §259 odst. 5 písm. a) tr. ř. stanoví, že "odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn". Stěžovatelova námitka je tedy v příkrém rozporu s kogentním ustanovením trestního řádu.
Ústavní soud však nemohl přehlédnout skutečnost, že od podání obžaloby dne 14.12.1999 do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání dne 26.1.2005 uplynula doba více než pěti let. Takovou dobu trvání řízení před soudem, a to i s přihlédnutím k charakteru a závažnosti trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen a rozsahu dokazování nezbytného pro meritorní rozhodnutí ve věci, považuje Ústavní soud za neúměrně dlouhou, a trestní věc stěžovatele tak nebyla projednána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). K průtahům v řízení před soudem došlo především proto, že soud prvního stupně opakovaně nerespektoval pokyny odvolacího soudu týkající se nutného doplnění dokazování a hodnocení důkazů, což vedlo odvolací soud i k postupu dle ustanovení §262 tr. ř. a důkazy v hlavních líčeních již provedené bylo nutné provádět opakovaně.
I přes zjištěné průtahy v řízení je nutno vzít v úvahu, že v době rozhodování o ústavní stížnosti je řízení ve stavu, kdy již průtahy aktuální nejsou, neboť ve věci bylo pravomocně rozhodnuto. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03) a nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, Komentář 1. vydání, Praha, C.H.Beck, 2001, str. 296 a násl.) platí, že v takovém případě by vyslovení výroku o porušení práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny postrádalo jakoukoliv funkci. Za této procesní situace by šlo o zásah Ústavního soudu postrádající co do svého obsahu rozumný smysl a ve svém důsledku by byl eo ipso zjevně nadbytečný, neboť v době rozhodování Ústavního soudu k průtahům v předmětném řízení prokazatelně již nedochází.
Délka řízení se ovšem projevila též ve změněné - mírnější - kvalifikaci skutku přinášející pro stěžovatele ze zákona podstatně menší trestní sazbu. Navíc - jak patrno z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu - byla délka procesu zohledněna i v souvislosti s úvahou o délce ukládaného trestu odnětí svobody, takže ani v tomto směru nelze soudům ničeho vytknout (srov. nález I. ÚS 554/04).
V souvislosti s rozhodováním soudu druhého stupně namítá stěžovatel, že tento soud o odvoláních rozhodoval neveřejně, takže neměl možnost se k věci vyjádřit. Tuto námitku považuje Ústavní soud za neopodstatněnou. Soud druhého stupně rušil rozsudky nalézacího soudu ve čtyřech případech podle ustanovení §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a v jednom případě podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., a to pro vady, které nebylo možno v posuzovaném případě odstranit ve veřejném zasedání. Jednalo se o rozhodnutí, která mohl učinit odvolací soud na podkladě spisu, aniž by bylo zapotřebí účasti odvolatele, kterým byl ve všech případech pouze státní zástupce, a rovněž tak nebylo třeba, aby se rozhodování o zrušení napadeného rozsudku účastnil stěžovatel. Postup soudu druhého stupně byl v souladu s ustanovením §263 odst. 1 písm. b) tr. ř. upravujícím řízení u odvolacího soudu (" ..Též v neveřejném zasedání může učinit rozhodnutí podle §258 odst. 1, je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání") a stěžovateli zůstala zachována možnost, aby veškeré námitky a návrhy uplatnil při novém projednání věci.
Rovněž námitku stěžovatele, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, kterým nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným senátem, bylo porušeno jeho základní právo vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny, považuje Ústavní soud za neodůvodněnou.
Stěžovatel vyslovuje v ústavní stížnosti domněnku, že odvolací soud zaujal přesvědčení o jeho vině dříve, než rozhodl soud prvního stupně, a proto nařídil, aby byla věc projednána jiným senátem. S tímto názorem se Ústavní soud neztotožňuje. Pro postup odvolacího soudu podle ustanovení §262 věta první tr. ř. nestanoví trestní řád sice žádné podmínky, avšak vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dochází ke změně soudce, který byl k projednání věci příslušný, a tudíž se jedná o odnětí zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, neměl by být tento postup pravidlem, nýbrž výjimkou. Zvolí-li odvolací soud tento postup, je nezbytné, aby své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnil, což v posuzovaném případě učinil. Základním kritériem pro existenci důvodů pro změnu senátu je především posouzení, zda u příslušného senátu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení uvedených zejména v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu. Z usnesení Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 9 To 30/2000 a 9 To 93/2000, jednoznačně vyplývá, že odvolací soud měl zcela konkrétní výhrady vůči rozsudkům nalézacího soudu, konstatoval nedostatečný rozsah dokazování, uplatnil připomínky k hodnocení důkazů, kdy řada důkazů byla opomenuta, dospěl k závěru, že o správnosti skutkových zjištění vznikly důvodné pochybnosti, a uložil proto dokazování doplnit. Při třetím rozhodování odvolací soud konstatoval (usnesení sp.zn. 9 To 101/2001), že pokyny obsažené v jeho předchozích rozhodnutích nebyly nalézacím soudem v rozporu s ustanovením §264 odst. 1 tr. ř. důsledně splněny, dokazování zůstalo neúplné a soud znovu při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když se nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí, některé důkazy zcela pominul, jiné hodnotil v rozporu s jejich obsahem, nehodnotil důkazy v jejich vzájemných souvislostech a přihlížel jednostranně k obhajobě stěžovatele. Za této situace soud druhého stupně, kdy již potřetí rušil rozsudek nalézacího soudu pro v podstatě shodná pochybení, dospěl k závěru, že vznikají zásadní pochybnosti o nestranném projednávání věci příslušným senátem a postupoval podle ustanovení §262 tr. ř.
Ústavní soud konstatuje, že postup Vrchního soudu v Praze v dané věci byl velmi důsledný a byl vždy řádně odůvodněn. I rozhodnutí podle ustanovení §262 věta první tr. ř. tento soud podrobně a přesvědčivě odůvodnil a podle názoru Ústavního soudu citované ustanovení aplikoval oprávněně.
Nedůvodná je rovněž námitka stěžovatele, že od 1.1.2002 měl v prvním stupni věc projednávat okresní soud. Čl. II. bod 1. zákona č. 265/2001 Sb. stanoví: "Příslušnost k řízení ve věcech, v nichž byla podána obžaloba před účinností tohoto zákona, se posoudí podle dosud platných předpisů; to neplatí pro další řízení v takové věci, jestliže ji soud za účinnosti tohoto zákona pravomocně vrátil státnímu zástupci k došetření." Posuzovaná věc nebyla vrácena státnímu zástupci k došetření, i po ´činnosti novely trestního řádu byl tudíž k projednání věci v prvním stupni příslušný krajský soud.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2005, sp. zn. 8 Tdo 99/2005, stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá, Ústavní soud se proto tímto rozhodnutím nezabýval.
Ústavní soud zvážil ve světle namítaného ústavního rámce výroky a odůvodnění obou napadených rozhodnutí a neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ústavních práv a svobod stěžovatelem namítaných ani jiných jeho práv nebo svobod garantovaných Listinou či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu