ECLI:CZ:US:2005:4.US.229.05
sp. zn. IV. ÚS 229/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti P. U., zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlokem, advokátem, AK se sídlem Sokolovská 161, 180 00 Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2.2005, čj. 44 To 106/2005-40, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2005, čj. 43 Nt 13/2005-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byl vzat do vazby z důvodů podle ustanovení §67 písm. a) a b) tr. řádu, a usnesení Městského soudu v Praze o zamítnutí stížnosti proti tomuto usnesení s tvrzením, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol k Úmluvě") a porušen čl. 1 Ústavy.
Stěžovatel stručně rekapituluje dosavadní průběh trestního stíhání a poukazuje na to, že napadená rozhodnutí ve svých odůvodněních jen obecně konstatují, že vazební důvody podle ustanovení §67 a) a b) tr. řádu byly v jeho případě dány, aniž by tyto závěry byly podloženy konkrétními skutečnostmi vyplývajícími ze spisu. Ohrožení vysokým trestem nemůže být samo o sobě důvodem vazby podle §67 písm. a) tr. řádu a podle soudní judikatury by útěková vazba byla odůvodněna jen za předpokladu zjištění některé další konkrétní skutečnosti, týkající se osoby pachatele nebo okolností případu, což se však v jeho případě nestalo, když názor soudu, že není vyloučeno, že vyjde najevo další trestná činnost, je závěrem neodůvodněným, a tudíž neschopným vyvolat nepříznivé rozhodnutí.
Argumenty obecných soudů k odůvodnění vazby podle §67 písm. b) tr. řádu založené mimo jiné i na chování a reakci stěžovatele vůči Janu Svatošovi stěžovatel označuje za neopodstatněné a poukazuje na aktivní opatření, která o své vlastní vůli přijal. Za závažné pochybení považuje to, že o koluzi bylo v jeho případě rozhodováno na podkladě zcela shodných zjištění již podruhé, avšak se zcela opačným závěrem než v říjnu 2004, kdy Obvodní soud pro Prahu 1 k návrhu státního zástupce na uvalení koluzní vazby konstatoval, že tento důvod není dán, neboť k ovlivňování či jinému jednání stěžovatele ve vztahu k obviněnému S. nedošlo. Z toho stěžovatel vyvozuje porušení práva nebýt souzen nebo trestán dvakrát per analogiam. K podpoře svého tvrzení stěžovatel připojil k ústavní stížnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 43 Nt 183/2004, kterým byl propuštěn ze zadržení na svobodu, s odůvodněním, že důvody uvalení koluzní vazby nebyly shledány. Ohledně možného působení a ovlivňování ve vztahu k obviněnému S. tehdy obvodní soud konstatoval, že to byl S., kdo se telefonicky obrátil na stěžovatele a vyžadoval po něm mimo jiné i sdělení stanovisek k předmětné věci.
Stěžovatel dále připojil k ústavní stížnosti usnesení Obvodního státního zastupitelství ze dne 6. 4. 2005, čj. 1 Zt 103/2004-157, ze kterého je zřejmé, že státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 rozhodla o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. řádu, když důvody vazby podle §67 písm. b) tr. řádu pominuly. Toto rozhodnutí však není předmětem ústavního přezkumu.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 43 Nt 13/2005, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání dne 7. 9. 2004 a poté rozšířeno usneseními ze dne 13. 10. 2004, 2. 12. 2004 a 10. 1. 2005 pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 2, 3, a 4 písm. b) tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že se podílel na získávání překlenovacích úvěrů od stavebních spořitelen, kdy v žádostech o tyto úvěry uváděl nepravdivé údaje, přičemž poskytnutý úvěr nebyl použit na účel uvedený v žádosti, ale částka získaná ve formě překlenovacího úvěru byla zaslána na účet společností De Bohemia nebo Impresion, což byly společnosti, které obviněný řídil. Posledně uvedeným usnesením bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání i pro trestný čin poškozování cizích práv podle ustanovení §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že za účelem vylákání úvěru použil údaje osob, které ve skutečnosti o úvěry nežádaly a ani nevěděly, že jejich údaje jsou takto zneužity. Stěžovatel byl upozorněn na přísnější právní kvalifikaci skutku podle §250b odst. 1, 2 a 5 tr. zákona, ta však byla následně dne 1. 2. 2005 označena za vadnou, neboť skutky označené v usnesení policejního orgánu ze dne 10. 1. 2005 pod body A a B byly posouzeny jako samostatné a škodu z nich způsobenou nebylo možné sčítat.
Z podnětu policejního komisaře a na návrh Městského státního zastupitelství v Praze Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů podle ustanovení §67 písm. a) a b) tr. řádu. Útěkovou vazbu obvodní soud odůvodnil rozsáhlou trestnou činností stěžovatele, zhoršením jeho postavení v souvislosti s posledním zahájením trestního stíhání a s upozorněním na překvalifikaci trestného činu a z toho hrozícím přísným trestem odnětí svobody. Obvodní soud nevyloučil možnost, že vyjde najevo další trestná činnost, a z toho vyvodil obavu, že za této situace by se stěžovatel na svobodě vyhýbal trestnímu stíhání, aby se vyhnul případnému trestu. Odůvodnění koluzní vazby pak odkazovalo na dřívější chování stěžovatele vůči J. S., na kterého byl žádán podvodný úvěr a kterého měl stěžovatel ovlivňovat. Obvodní soud pro Prahu 1 nevyloučil, že by podobná situace mohla nastat i v případech dalších osob ve věci figurujících, čímž by stěžovatel mohl mařit trestní stíhání.
Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze po doplnění dokazování ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Potvrdil existenci důvodů pro uvalení útěkové vazby, neboť stěžovateli i po změně právní kvalifikace v jeho prospěch stále hrozí uložení trestu odnětí svobody v sazbě od dvou do osmi let. Za závažnou skutečnost stížnostní soud považoval zjištění, že se stěžovatel vyhýbal orgánům Policie ČR, která po něm neúspěšně pátrala jak v místě bydliště, tak i v sídle firmy. Za výraznou změnu stěžovatelova postavení od doby jeho předchozího propuštění ze zadržení stížnostní soud označil zahájení trestního stíhání ze dne 10. 1. 2005.
Městský soud v Praze se ztotožnil i s důvody koluzní vazby a poukázal na specifickou povahu šetřené trestné činnosti, dobu jejího páchání a řadu osob, které bude třeba vyslechnout a u kterých je důvodná obava, že by na ně v případě propuštění stěžovatel mohl působit. Tato důvodná obava vyplývá ze zjištění, že se o to stěžovatel pokusil v době, kdy byl na svobodě, v případě spoluobviněného S. Stížnostní soud rovněž poukázal na trestní minulost stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s omezením osobní svobody vzetím do vazby. Z ústavněprávního hlediska jde především o posouzení otázky, zda ke vzetí stěžovatele do vazby došlo z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny), resp. zda stěžovatel byl zbaven svobody v souladu se zákonem na základě důvodného podezření ze spáchání trestného činu a při existenci oprávněných důvodů k domněnce, že je nutné mu zabránit v útěku po jeho spáchání [čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy.]
Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon; podle odst. 5 téhož ustanovení nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
K problematice omezení osobní svobody vazbou Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby, je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci musí svědomitě posoudit, zda vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci ustanovení §67 tr. řádu, resp. jeho výklad, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a inidividualizované věci. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky. Ústavní soud rovněž potvrdil, že k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby může stačit, vždy však v závislosti na existenci konkrétních okolností každého případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (srov. např. nález sp. zn. II.ÚS 138/93, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS sv. 2 č. 44, sp. zn. I.ÚS 62/96, ÚS, sv. 6, č. 74, a další).
Z předloženého spisového materiálu Ústavní soud shledal, že mezi skutkovými zjištěními o osobě stěžovatele a právními závěry stížnostního soudu o důvodech útěkové vazby neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že v jeho případě by hrozba vysokým trestem skutečně sama o sobě a bez dalšího pro vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu nepostačovala. V nálezu sp. zn. III.ÚS 566/03, ÚS, sv. 33, č. 48 Ústavní soud naznačil prostor pro ústavně konformní interpretaci tohoto zákonného ustanovení tak, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let, i tehdy však s nutností hrozbu vysokým trestem interpretovat ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností. Uvedený nález v žádném případě nelze chápat mechanicky, tj. tak, že sama hrozba trestu ve výši nejméně kolem osmi let postačí k opodstatnění vazby, nebo naopak tak, že při neexistenci hrozby trestu ve výši kolem osmi let nemůže být důvod útěkové vazby dán. Ve stěžovatelově věci uložení útěkové vazby Městský soud v Praze neopřel pouze o hrozbu vysokým trestem, ale i o jiné konkrétní skutečnosti v odůvodnění uvedené, jež vedly k vyvolání důvodné obavy, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, což pro naplnění citovaného zákonného důvodu vzetí do vazby z hlediska ústavních požadavků na jeho aplikaci a interpretaci postačilo.
Co se týče koluzní vazby [§67 písm. b) tr. řádu], Ústavní soud zjistil, že v době podání ústavní stížnosti (dne 18. 4. 2005) již subsumpční podmínky tohoto vazebního důvodu nebyly dány (srov. usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 2005), a proto se přezkumem napadených rozhodnutí v tomto rozsahu nezabýval. Z ústavněprávního hlediska pro konstatování ústavně přípustného omezení osobní svobody totiž postačuje, aby rozhodnutí o vzetí do vazby (příp. i o dalším trvání vazby) bylo podloženo alespoň jedním zákonným důvodem, což se v projednávaném případě také stalo.
Výtku stěžovatele namítající porušení čl. 40 odst. 3, 4 Listiny Ústavní soud považoval za nepřípadnou. Podle těchto ustanovení má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Z připojeného soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel byl před rozhodnutím o vzetí do vazby vyslechnut soudcem Obvodního soudu pro Prahu 1 (č.l. 5) za účasti svého obhájce Mgr. Tomáše Pavloka a k věci vypovídal. Využil rovněž svého práva podat stížnost proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, o které bylo řádně rozhodnuto nadřízeným soudem. Stejný závěr přijal Ústavní soud i ohledně tvrzení o porušení čl. 4 Protokolu k Úmluvě, podle kterého nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Pokud tímto tvrzením stěžovatel mířil na různé závěry Obvodního soudu pro Prahu 1 ohledně chování stěžovatele ve vztahu k osobě J. S. z hlediska koluze, pak je třeba připomenout, že v důsledku vývoje trestního stíhání se mohou již jednou učiněná zjištění jevit ve světle nově se objevivších skutečností jinak. Ústavní soud rovněž neshledal porušení čl. 14 odst. 1 písm. g) Paktu, podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu, neboť žádné konkrétní zjištění z připojeného spisu nevyplynulo a ani stěžovatel kromě tohoto tvrzení nic bližšího či dalšího v tomto směru v ústavní stížnosti neuvedl. K tvrzenému porušení čl. 1 Ústavy Ústavní soud uvádí, že jde o základní ustanovení charakterizující Českou republiku jako státní útvar, nezakládající žádné subjektivní veřejné právo jednotlivce.
Ústavní soud dospěl v projednávaném případě na základě obsahu spisového materiálu k závěru, že svoboda stěžovatele byla omezena v rámci příslušných ustanovení trestního řádu a že k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele nedošlo. Z odůvodnění napadených usnesení lze seznat důvody, kterými byly obecné soudy při svém rozhodování vedeny, jakož i jejich reakci na stěžovatelem vznesené námitky. Z tohoto pohledu je nelze označit, jak tvrdí stěžovatel, za rozhodnutí porušující čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého nestranného soudu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ustavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. července 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu