ECLI:CZ:US:2005:4.US.238.05
sp. zn. IV. ÚS 238/05
Usnesení
IV.ÚS 238/05
Ústavní soud rozhodl dne 2. září 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. R., zastoupeného Mgr. Alenou Tichou, advokátkou, AK se sídlem ul. 28 října 14, 466 01 Jablonec n/Nisou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 4. 2. 2005, čj. 31 To 468/2004-248, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 10. 2004, čj. 5 T 127/2004-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel uvádí, že byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání, kterého se měl dopustit jednáním ve výroku blíže popsaným na J. Z. a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek. Stěžovatel má za to, že při hodnocení důkazů shromážděných v jeho trestní věci obecné soudy pochybily, když uvěřily svědecké výpovědi poškozeného J. Z., přestože tato byla v přímém protikladu k jiným svědeckým výpovědím (svědků B., F., K. a H.) a poškozený je navíc narkomanem, osobou bez legálních příjmů a trestně stíhanou pro trestnou činnost související s drogovou problematikou. Obecné soudy chybovaly i u druhého skutku, neboť u stěžovatele sice byl zajištěn pervitin, ale to jen proto, že jej hodlal předat Policii. Za situace, kdy proti sobě stojí tvrzení proti tvrzení a orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo zajistit jiný přímý či nepřímý důkaz potvrzující, že oba skutky spáchal stěžovatel, měly dle jeho názoru obecné soudy připustit existenci pochybností a řídit se principem presumpce neviny, což však neučinily. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh, aby jeho náklady řízení nesly obecné soudy, neboť je v současné době ve výkonu trestu a nemá žádné disponibilní finanční prostředky.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 20. 10. 2004, čj. 5 T 127/2004-231, rozhodl, že stěžovatel je vinen trestným činem vydírání podle ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona [ad 1)] a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187a odst. 1 tr. zákona [ad 2)], za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že Okresní soud v Liberci zjistil skutkový stav tak jak byl v obou případech popsán ve skutkové větě rozsudku po provedeném dokazování. V případě skutku ad 1) hodnotil výpovědi poškozeného J. Z., svědků M. K., T. F., B. Š. a I. H., přičemž vzal v úvahu, že stěžovatel trestné jednání kladené mu za vinu popřel. Okresní soud reagoval na námitku stěžovatele ohledně věrohodnosti svědka J. Z. tak, že konkrétní důkaz svědčící o lži poškozeného nebyl soudu předložen, a skutečnost, že svědek užívá drogy, ještě neznamená, že mu nelze věřit. Ohledně skutku ad 2) Okresní soud v Liberci provedl dokazování zejména svědeckou výpovědí policisty J. H. a M. H., úředním záznamem Policie ČR a odborným vyjádřením odboru kriminalistické techniky a expertiz Policie ČR, jakož i výpovědi stěžovatele, stran jehož osoby použil i závěry znaleckého posudku MUDr. J. P., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Všechny provedené důkazy pak hodnotil jednotlivě i ve vzájemném souhrnu, vyrovnal se s rozpory mezi jednotlivými důkazy a podrobně vyložil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 4. 2. 2005, čj. 31 To 468/2004-248, zamítl jako nedůvodné. Podle krajského soudu postupovaly orgány činné v trestním řízení, včetně soudu prvního stupně, procesně správně, v souladu s ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu zjistily skutkový děj, který správně posoudily i po právní stránce. Krajský potvrdil, že soud prvního stupně logicky a pečlivě hodnotil provedené důkazy, vypořádal se se všemi rozhodnými okolnostmi a jeho hodnocení odpovídá požadavkům ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. V souvislosti s odvolacími námitkami stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, reagoval na rozpor mezi výpovědí poškozeného na straně jedné a výpovědí stěžovatele podpořené výpovědí svědka D. B. na straně druhé a vyložil, proč soud prvního stupně neměl důvod pochybovat o věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného a opřít o ni závěr o skutkovém stavu věci ad 1). Krajský soud rovněž potvrdil skutkové a právní závěry soudu prvního stupně ve vztahu ke skutku ad 2), se kterými se ztotožnil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavně právní argumentace stěžovatele, byť opřená o shora označená ustanovení Listiny, Paktu a Úmluvy, směřuje proti provedenému důkaznímu řízení a koncentruje se do polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi již dříve stanovil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, a to zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Vyložil, že v řízení o ústavních stížnostech lze co do ústavně právní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a konečně případy svévolného hodnocení provedených důkazů. První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 135/99, I.ÚS 129/2000, III.ÚS 190/01, II.ÚS 291/2000, a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. sp. zn. III.ÚS 150/93, III.ÚS 61/94, IV.ÚS 185/96, II.ÚS 213/2000, I.ÚS 549/2000, a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. sp. zn. III.ÚS 84/94, III.ÚS 166/95, a další).
V projednávané věci však ústavně právní pochybení takto naznačená Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal a stěžovatel je konečně ani netvrdil. Existence rozporů mezi jednotlivými důkazy či skupinami důkazů, konkrétně v situaci, kdy na jedné straně stojí výpověď poškozeného a na druhé straně v přímém rozporu s ní výpověď stěžovatele částečně podporována výpovědí svědka, není neobvyklá. V takových případech musí soud důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí. Ve smyslu ustanovení §125 odst. 1, jakož i §134 odst. 2 tr. řádu, jež se v ústavní rovině promítají v kautelách čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je soud povinen v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že obecné soudy svým povinnostem v tomto směru dostály, neboť odůvodnění jejich rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná bez stop libovůle. Skutečnost, že stěžovatel zastává ve věci názor odlišný, nezakládá sama o sobě opodstatněnost jeho tvrzení o důvodnosti ústavně právní argumentace upínající se k právu na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Tvrzení o porušení principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) stěžovatel nikterak neodůvodnil. Z napadených rozhodnutí však nevyplynulo, že by obžaloba byla vůči obhajobě ve výrazně nerovném postavení, naopak stěžovatel měl možnost na návrhy obžaloby reagovat a bránit se jim.
K argumentaci čl. 1 Listiny Ústavní soud připomíná svůj nález publikovaný pod č. 168/1995 Sb., ve kterém vyložil, že kategorii rovnosti je obecně třeba chápat jako základní lidské právo, jež svou povahou je sociální hodnotou konstituující hodnotový řád společnosti. Konkrétně to pak znamená, že normy právního řádu mají ukládat povinnosti nebo jiné nevýhody, např. tresty, a poskytovat práva a jiné výhody všem za týchž podmínek stejně. Podle kontextu daného případu je zjevné, že tato ústavní garance nebyla porušena, neboť trestní řízení proběhlo v rámci stanoveném trestním řádem a trestním zákonem. Stejný závěr Ústavní soud přijal i v souvislosti s námitkou o porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, čl. 5 odst. 1 Úmluvy, podle kterého má každý právo na svobodu a osobní bezpečnost a svobody může být zbaven, shrnutě řečeno, jen v souladu s řízením stanoveným zákonem a konečně i čl. 9 odst. 1 Paktu, zaručující právo na svobodu a osobní bezpečnost kromě případů, kdy ke zbavení svobody dojde na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele, aby účastníkům řízení (Okresnímu soudu v Liberci a Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci) uložil náhradu stěžovatelových nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2005
Michaela Židlická, v.r.
předsedkyně senátu