ECLI:CZ:US:2005:4.US.244.05
sp. zn. IV. ÚS 244/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Alešem Gotmanovem, advokátem se sídlem v Praze 3, Korunní 774/87, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005 č. j. 20 Co 392/2004-111 za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a J. K. a A. K. jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 26. dubna 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 28. dubna 2005, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť se domnívá, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že mu byla rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. dubna 2004 č. j. 5 C 937/2002-50 uložena povinnost zaplatit žalobcům ve věci (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem) částku 119.385,- Kč s příslušenstvím jako náhradu škody způsobenou stěžovatelem na porostech na pozemku vedlejších účastníků, spolu s náklady řízení vedlejších účastníků a uložil mu rovněž povinnost uhradit náklady řízení státu, to vše do 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Krajský soud v Praze následně stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil a rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky a náhradě nákladů státu.
Porušení svých ústavně zaručených práv, resp. práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, spatřuje stěžovatel především v tom, že nemohl být účasten místního šetření dne 11. ledna 2004, které provedl soudem prvního stupně ustanovený znalec Ing. M. H. na pozemku, na kterém se poškozené porosty nacházejí, a to přesto, že tohoto místního šetření byli účastni vedlejší účastníci a rovněž osoba na řízení nezúčastněná, Ing. S. H. Stěžovatel tak byl dle svého názoru zbaven možnosti upozornit znalce na skutečnosti významné pro splnění znaleckého úkolu. Tuto jeho výhradu stran nesprávného postupu znalce pak odvolací soud dle něj zcela pominul, nadto ještě uložil témuž znalci znalecký posudek doplnit. Ač právní zástupce stěžovatele doporučeným dopisem znalce vyzval, aby ho o termínu konání ohledání předmětných porostů informoval, neboť se ohledání chce zúčastnit, nestalo se tak a místní šetření znalce bylo vykonáno bez přítomnosti stěžovatele nebo jeho právního zástupce dne 12. prosince 2004. I zde znalec umožnil účast na jím konaném místním šetření vedlejším účastníkům, čímž došlo k jejich zvýhodnění oproti stěžovateli. Krajský soud však námitky stěžovatele odmítl jako nevýznamné, ovšem s jeho právními názory stran jednání znalce, se stěžovatel neztotožňuje. Krajský soud dle něj neposoudil vzniklou situaci správně z pohledu principu rovného postavení účastníků jakožto jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti vznesl námitky proti obsahu znaleckého posudku a určení výše škody v něm obsažené (zejména pokud jde o počet poškozených thují), jakož i o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody. Dle něj skutková zjištění krajského soudu o počtu poškozených stromů i o tom, že je ořezal stěžovatel, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, krajský soud navíc nesprávně břemeno důkazní (stran zjištění, zda porost ořezal stěžovatel či nikoliv) přenesl nesprávně na stěžovatele, na základě toho dospěl k závěru, že stěžovatel v tomto směru svou důkazní povinnost nesplnil a vyvodil z toho pro něj nepříznivý následek v podobě závěru o jeho odpovědnosti za škodu.
A konečně namítá stěžovatel, že závěr krajského soudu o tom, od kdy se ocitl v prodlení s plněním své povinnosti (tj. úhradou jím způsobené škody) je nesprávný, neboť jej soud váže k okamžiku, kdy mu měl být doručen dopis vedlejších účastníků, jímž ho vyzývají k náhradě škody, aniž by bylo zjišťováno, zda tato výzva byla vůbec stěžovateli doručena, a tím spíše kdy se tak stalo. Určení počátku prodlení stěžovatele je dle jeho názoru i zde v extrémním nesouladu s tím, co vyplývá z provedeného dokazování. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým rozhodnutím stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil. Stěžovatel kromě toho navrhl, aby Ústavní soud postupem dle §79 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud si k posouzení stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze, Okresního soudu Praha - západ i vedlejších účastníků a rovněž spis Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 5 C 937/2002.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření popřel, stejně jako Okresní soud Praha - západ, že by porušil práva stěžovatele. Má za to, že postupoval v souladu se zákonem. Jak již uvedl ve svém rozhodnutí, důkazy potřebné pro znalecký posudek musí provést soud, znalec dokazování neprovádí. Pokud tedy bylo třeba provést místní ohledání, pak jej mohl provést pouze soud, nikoliv znalec. Znalec je povinen vycházet z důkazů, které byly provedeny, jako podklad pro znalecký posudek, v projednávané věci z místního ohledání provedeného soudem za přítomnosti všech účastníků řízení. Pokud se znalec jel podívat na místo samé, aniž by to oznámil kterémukoliv z účastníků, pak nešlo o provádění důkazu, ale o součást odborného zkoumání znalce. Pokud jde o určení počátku prodlení stěžovatele, dle vyjádření krajského soudu stěžovatel v řízení doručení výzvy k náhradě škody nezpochybnil, soud tedy neměl důvod se touto otázkou zabývat.
Vedlejší účastníci k námitkám se stížnosti obsaženým především poukázali na to, že poškozené thůje se nacházejí na pozemku v jejich vlastnictví, vzhledem k tomu, že byli vyzváni soudem, aby znalci poskytli součinnost, zejména mu zpřístupnili jejich pozemek, je pochopitelné, že byli povinni být u šetření znalce přítomni. Stěžovatel namítá, že byl zbaven možnosti upozornit znalce na skutečnosti významné pro splnění znaleckého úkolu, které však žádným způsobem ani později nekonkretizoval. Vedlejší účastníci mají za to, že úkolem znalce bylo pouze zjistit rozsah škody, která vznikla na porostech na pozemku v jejich vlastnictví, pouhá přítomnost pomocnice znalce (Ing. H.) nemohla mít, ostatně stejně jako přítomnost vedlejších účastníků, kteří pouze zajišťovali přístup na pozemek, žádný vliv na zkoumání předmětných porostů provedené znalcem. Dle nich je nesporné, že znalec svůj posudek zpracoval na základě svých odborných znalostí a přítomnost či nepřítomnost stěžovatele nemohla na jeho zjištění provedených na místě ničeho změnit. Ani jedna ze stran přitom nemohla při vypracování znaleckého posudku žádným způsobem mít podstatnou výhodu proti straně druhé, v takové kvalitě, která by byla způsobilá zapříčinit pro jednu ze stran zásah
do základních lidských práv.
Vedlejší účastníci se domnívají, že stěžovatel napadá obecnými soudy nesporně zjištěné skutečnosti stále stejnými argumenty, které již byly v řízení před obecnými soudy řádně prokázány a zhodnoceny. Brojí proti výši zjištěné škody, ačkoliv k tomuto účelu a na jeho popud byl vypracován nový znalecký posudek, ve věci bylo konáno za účasti obou stran i senátu krajského soudu místní šetření a následně bylo vypracováno doplnění znaleckého posudku. Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že stromy neořezal, poukazují vedlejší účastníci na protokol o ohledání na místě samém ze dne 3. listopadu 2004 (viz str. 80 spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 392/2004), kde k dotazu soudu stěžovatel za účasti svého právního zástupce uvádí, že "stromy žalobců stříhal, a to maximálně do úrovně plotu". Další stěžovatelovy námitky (stran určení okamžiku, v němž se ocitl v prodlení s plněním své povinnosti) považují za nové a nedůvodné. Navrhují tedy, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
Ústavní soud vycházeje z ústavní stížnosti, textu napadených rozhodnutí a spisu obecného soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality jím napadeného rozhodnutí krajského soudu a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.
Otázka, která se mu jeví jako sporná, totiž zda byl znalec povinen přizvat stěžovatele k "místnímu šetření", které znalec vykonal dne 11. ledna 2002 (a 20. listopadu 2004) na pozemku vedlejších účastníků a zda tím, že jej nepřizval, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, příp. dotčení principu rovnosti účastníků v řízení, byla dle názoru Ústavního soudu zodpovězena již ve stížností napadeném rozhodnutí. Ústavní soud v takovém postupu porušení základních práv stěžovatele, ať již z hlediska zachování principu spravedlivého procesu či principu rovnosti zbraní nespatřuje. Stěžovatel totiž ve své argumentaci vychází z toho, že úkon, který znalec provedl, je místním šetřením. Takový názor je však evidentně nesprávný, na což ve svém rozhodnutí poukázal již krajský soud. Znalec, ustanovený soudem v řízení podle §127 o. s. ř k posouzení skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, které soud zpravidla nemá, není soudem, je pouze osobou na řízení zúčastněnou, která soudu na základě svých znalostí ústně (při výslechu znalce) nebo písemně (formou znaleckého posudku) sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení. Dle ust. §127 odst. 2 je pak možné účastníkovi řízení ale i jiné osobě uložit, aby znalci poskytl součinnost potřebnou k tomu, aby znalec získal údaje, na základě kterých může požadovaný závěr o věci učinit. Výčet toho, co může být účastníkům nebo třetím osobám soudem uloženo, je v odst. 2 §127 demonstrativní, tedy soud může rovněž usnesením uložit účastníkům, aby zpřístupnili znalci věc, kterou mají ve svém vlastnictví nebo v držení, včetně věci nemovité. Prohlédnutí věci znalcem však není ohledáním na místě, tedy formou provedení důkazu, jak ji zná občanský soudní řád
(§130 odst. 2 o. s. ř.; termín "místní šetření" občanský soudní řád nezná). Ohledání na místě je důkazním prostředkem, který soudu, nikoliv znalci, umožňuje získat poznatky o skutečnostech vnímaných jeho smysly a k ohledání, tedy k provedení důkazu je třeba předvolat všechny, kteří se jinak předvolávají k jednání. V případě šetření znalce, jež je podkladem pro zpracování znaleckého posudku, jako dalšího důkazního prostředku, však taková nutnost nevyvstává, neboť zde nedochází k provedení důkazu (tím je až výslech znalce nebo podání znaleckého posudku před soudem, kde se k němu má právo účastník vyjádřit). Postup znalce v takové situaci nelze směšovat ani s ohledáním dle ust. §130 o. s. ř. a přítomnost jakýchkoliv osob při tom, když si znalec prohlíží věc (nebo ji zkoumá), je v zásadě zcela irelevantní. Lze zde připomenout adekvátní situaci, kdy znalec zajišťuje krevní vzorky pro rozbor krve např. při určení otcovství. Ani tomuto úkonu nejsou matka nebo kolizní opatrovník přítomni a přesto zde nedochází k porušení principu rovnosti účastníků nebo principu spravedlivého procesu, neboť zde nejde o žádnou aktivitu účastníků, která by mohla na výsledek znaleckého posudku mít jakýkoliv vliv.
Stěžovatel pak skutečně neuvedl, ani po ustanovení znalce, ani kdykoliv později, na jaké skutečnosti závažné pro zpracování znaleckého posudku chtěl znalce upozornit. Ani námitky směřující v dalším proti závěrům znaleckého posudku, jakož i proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu neshledává Ústavní soud natolik závažnými, že by svědčily o zásahu do základních práv stěžovatele. Ústavní soud tak má za to, že odvolací soud své rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použil pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Jeho právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na tyto závěry popsané v napadeném rozhodnutí. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěrem napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
Ústavní soud se ztotožňuje s námitkou vedlejších účastníků, že tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv vzhledem k dle něj rozpornému určení okamžiku, kdy se ocitl v prodlení, ze strany krajského soudu, je tvrzením novým, které neuplatnil ani v řízení před soudem prvního stupně, ani později v řízení před soudem odvolacím. Vzhledem k tomu, s ohledem na princip subsidiarity, jímž je Ústavní soud vázán, se touto námitkou nemůže zabývat.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud rovněž nepovažuje návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za důvodný. Dle ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Stěžovatel však, kromě návrhu samého, neuvedl v ústavní stížnosti nic, co by podporovalo závěr o splnění byť jen jediné z podmínek daných tímto ustanovením a návrh na odklad vykonatelnosti nijak blíže neodůvodnil. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby sám, bez příslušných argumentů obsažených v ústavní stížnosti, zkoumal, zda tu takové důvody jsou. Nevytkl-li je tedy sám stěžovatel, je třeba jeho návrh pro jejich nesplnění odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2005
Michaela Židlická v. r. předsedkyně senátu