ECLI:CZ:US:2005:4.US.248.04
sp. zn. IV. ÚS 248/04
Usnesení
IV.ÚS 248/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného Mgr. M. N., proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku, č. j. 1 T 97/2003-61, ze dne 5. 2. 2004, a rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 136/2004, ze dne 14. 4. 2004, za účasti Okresního soudu v Rakovníku a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Rakovníku, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku, č. j. 1 T 97/2003-61, ze dne 5. 2. 2004, uznán vinným ze spáchání trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. b) tr. z. a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 240 hodin. Ke stěžovatelem podanému odvolání a odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku Krajský soud v Praze svým rozsudkem, sp. zn. 9 To 136/2004, ze dne 14. 4. 2004, při nezměněném výroku o vině rozhodl o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 18. 11. 2003 kolem 23.00 hod. poté, co byl jako řidič osobního automobilu přistižen policejní hlídkou při spáchání přestupku podle §23 odst. 1 písm. s) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), a byl pokutován částkou 5.000,- Kč, požadoval na policistovi H., aby případ vyřídil jiným způsobem a předal mu bankovku v nominální hodnotě 2.000,- Kč s tím, že nechce od policisty na tuto částku žádné pokutové bloky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím vytýká, že již v průběhu přípravného řízení i v průběhu řízení před soudem I. stupně namítal některé nesrovnalosti, ale nebylo na ně reagováno. Jde zejména o skutečnost, že oproti němu, který líčil předmětnou událost od prvopočátku stále stejným způsobem, zakročující policisté v postavení svědků své výpovědi měnili oproti úřednímu záznamu z 18. 11. 2003, který byl sepsán bezprostředně po dané události. Soudy proto podle stěžovatelova názoru pochybily, když nepřipustily důkaz tímto úředním záznamem. Policista H. při svém jednání postupoval v rozporu s interními předpisy, když stěžovatele neupozornil na možnost nesouhlasit s uloženou blokovou pokutou. Po zjištění, že stěžovatel nevlastní řidičský průkaz, mu tento policista sdělil, že mu ukládá pokutu ve výši 5.000,- Kč. Tato částka byla dle názoru stěžovatele nepřiměřeně vysoká a neměl ani tuto částku při sobě. Následně se zeptal policisty H., zda by to nešlo udělat jinak, jiným způsobem. Na tuto okolnost měl policista H. podle stěžovatele reagovat slovy "tak kolik nám dáte" a stěžovatel mu dal 2.000,- Kč. Soud se přitom nezabýval správností postupu policejního orgánu. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že se údajného přestupku podle ustanovení §23 odst. 1 písm. s) zákona o přestupcích ani nemohl dopustit, neboť dle jeho názoru se jedná o profesní přestupek, ale mělo jít o přestupek podle §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, kde lze uložit pokutu do výše 2000,- Kč. Soudy se nepozastavily nad postupem policejního orgánu, který není oprávněn projednávat přestupek, když přestupce nesouhlasí s uložením pokuty. Policejní orgán měl v takovém případě oznámit přestupek místně příslušnému správnímu orgánu, který by provedl správnou právní kvalifikaci přestupku. Na místo toho vyzval stěžovatele otázkou "tak kolik nám dáte" k dalšímu jednání, čímž v něm vyvolal klamavou naději, že o přestupku není definitivně rozhodnuto a přiměl jej k tomu, že sám nabídl pokutu ve výši 2.000,- Kč. Policejní orgán pak jím vyprovokované jednání určil za trestný čin. Odvolací soud navíc změnil výrok o trestu, aniž přihlédl k okolnostem spáchání trestného činu a paradoxně tak skutečnost, kterou stěžovatel používal pro svoji obhajobu (odstěhoval se mimo dosah lidí, s nimiž se zapletl, a řádně se zapojil do běžného života a jízda autem byla vynucena hospitalizací přítelkyně), byla přitěžující okolností. S ohledem na shora zmíněné porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 38 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a porušení čl. 8 odst. 2 Listiny stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 1 T 97/2003, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Rakovníku, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Rakovníku.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatel námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil již ve svém odvolání, o kterém Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem, ve kterém vyjádřil své stanovisko k uplatněným námitkám. Na toto své rozhodnutí krajský soud plně odkazuje s tím, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.
Ve svém vyjádření Krajské státní zastupitelství v Praze sděluje, že nesdílí názor stěžovatele, že v trestním řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na to, aby trestní stíhání bylo vždy konáno z důvodu a způsobem, které stanoví zákon. Nalézací soud provedl v dané trestní věci v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. všechny důkazy potřebné k objasnění věci a tyto důkazy také v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil, přičemž celé řízení proběhlo v souladu s procesními předpisy. Krajský soud v rámci odvolacího řízení přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu a zabýval se důsledně námitkami obou odvolatelů. Námitky stěžovatele směřující zejména proti výroku o vině shledal naprosto neodůvodněnými a proto jeho odvolání zamítl. Dospěl však k závěru, že nalézací soud podcenil stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného a zejména nezohlednil osobu pachatele. Skutečnost, že se stěžovatel trestného jednání dopustil ve zkušební době po podmíněném propuštění z výkonu trestu uloženého mu za závažnou trestnou činnost, pak zohlednil tím, že k odvolání státního zástupce obžalovanému uložil přiměřený nepodmíněný trest odnětí svobody. Důvody, které podle stěžovatelova názoru vedly k údajnému porušení jeho ústavně zaručených základních práv v rámci předmětného trestního řízení, jsou v plném rozsahu jen opakováním (a to povětšinou doslovným) námitek, které obžalovaný uplatnil v průběhu odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nijak nedoložil tvrzené porušení jeho základních práv a svobod, je na místě ústavní stížnost odmítnout. Současně s tímto vyjádřením se Krajské státní zastupitelství v Praze vzdává procesního postavení vedlejšího účastníka.
Okresní soud v Rakovníku se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Okresní státní zastupitelství v Rakovníku ve vyjádření zdůrazňuje, že skutečnosti, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, uváděl již v průběhu přípravného řízení a v průběhu řízení jak před soudem I. stupně, tak před soudem odvolacím. Podle názoru okresního státní zastupitelství nejsou uváděné skutečnosti věcně relevantní a byly odmítnuty zmíněnými soudy. Poté, co v odvolacím řízení Krajský soud v Praze vyhověl odvolání státního zástupce a uložil stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, když jeho odvolání zamítl jako nedůvodné, státní zastupitelství se s rozsudkem plně ztotožňuje a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
III.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesl již v hlavním líčení (č.l. 49-50), v písemném odůvodnění odvolání proti rozhodnutím soudu I. stupně ze dne 2. 3. 2004 (č.l. 68-69) a v průběhu veřejného zasedání (č.l. 75-76). Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že oba obecné soudy se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Základní stěžovatelova námitka spočívá v jeho tvrzení, že policisté ve svých výpovědích změnili v průběhu trestního řízení několikrát verzi předmětné události oproti úřednímu záznamu pořízenému policistou H. bezprostředně po události dne 18. 11. 2003, přičemž oba soudy přes stěžovatelovy návrhy důkaz tímto úředním záznamem při jednání nepřipustily. Rozpory mezi tímto záznamem a výpovědí v přípravném řízení a v hlavním líčení proto nebyly odstraněny doplňujícími dotazy.
K těmto stěžovatelovým výhradám k postupu v dokazování a hodnocení provedených důkazů obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněné námitky k hodnocení výpovědí policistů, kteří podle stěžovatelova názoru změnili ve svých výpovědích verzi předmětné události, a k neprovedení důkazu úředním záznamem ze dne 18. 11. 2003. Ústavnímu soudu v tomto smyslu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Toto mu přísluší pouze za situace, kdy při důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na obsah úředního záznamu, ve kterém je zmíněna otázka položená policistou H. "kolik dá", což v něm vyvolalo klamavou naději. Namítá pak, že v přípravném řízení a v hlavním líčení se však v tomto výpověď svědka H. liší, a proto navrhoval provedení důkazu úředním záznamem ze dne 18. 11. 2003, který ale soudy nepřipustily. K tomuto stěžovatelovu tvrzení Ústavní soud konstatuje, že k odlišnosti verzí výpovědí se vyjádřil svědek H. v hlavním líčení k dotazu obhájce stěžovatele, kdy výslovně uvedl, že "úřední záznam psal kolega, já jsem ho pouze podepsal. Nezeptal jsem se obžalovaného, kolik mi dá. Psal to kolega a ten slouží krátkou chvíli a použil nesprávný slovní obrat" (č.l. 56). Nalézací soud z této H. výpovědi vycházel a pokud by důkaz zmíněným úředním záznamem připustil, vyplynula by z provedeného důkazu otázka, na níž již, jak uvedeno výše, svědek H. odpověděl. Krajský soud v Praze jako soud odvolací se pak k návrhu na provedení důkazu úředním záznamem ze dne 18. 11. 2003 vyjádřil konstatováním, že prvoinstanční soud provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu věci a nepochybil, pokud neprovedl důkaz úředním záznamem, který mohl sloužit pouze jako informace o tom, jaké skutečnosti by popřípadě mohli jeho zpracovatelé, kteří ostatně byli při hlavním líčení vyslechnuti jako svědci, osvětlit. Toto osvětlení však již z výpovědi svědka H., jak shora uvedeno, vyplývá. Pokud tedy stěžovateli nebyl vlastní průběh blokového řízení dostatečně zřejmý, pak měl podle názoru Ústavního soudu stěžovatel možnost si nejasnosti vztahující se k přestupku a uložení blokové pokuty odstranit dotazem. Pokud tedy stěžovatel nesouhlasil s kvalifikací přestupku nebo nebyl ochoten pokutu zaplatit, měl toto policistům výslovně sdělit. Účelem předmětného trestního řízení bylo zjištění, zda došlo ke spáchání trestného činu a postup policejního orgánu byl obecnými soudy posuzován ve vztahu k tomuto účelu řízení.
Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jehož má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Závěry, ke kterým v posuzované věci dospěly oba obecné soudy, nelze v tomto směru považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, kdy pouze takový nesoulad by zásah Ústavního soudu odůvodňoval. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Pokud stěžovatel dále považuje za absurdní, že odvolací soud změnil výrok o trestu prvoinstančního soudu s ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl v době spáchání trestného činu ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu, pak Ústavní soud plně odkazuje na podrobné odůvodnění tohoto rozhodnutí krajským soudem a připomíná, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy orgánem ochrany ústavnosti, kdežto rozhodování o vině a ukládání trestů je v kompetenci obecných soudů (čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu proto posuzovat přiměřenost výše trestu uloženého v trestním řízení, až na případy, kdy by výše trestu byla ovlivněna porušením ústavně zaručeného práva (např. porušením zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny), což toliko by odůvodnilo jeho zásah. Žádný podklad pro tento postup však stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými soudními rozhodnutími došlo k překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho ústavně zaručených základních práv, zejména práva na spravedlivý proces a práva zaručeného v čl. 8 odst. 2 Listiny, a vyžadovalo proto jeho zásahu.
Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu