ECLI:CZ:US:2005:4.US.25.05
sp. zn. IV. ÚS 25/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného, soudce JUDr. Pavla Holländera a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou, AK se sídlem Krameriova č. 139, 339 01 Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2004, čj. 21 Cdo 1682/2004-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
V ústavní stížnosti stručně rekapituluje průběh a výsledky řízení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí stěžovatele k uspokojení pohledávky oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v Klatovech a nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud ČR jeho dovolání odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel zejména nesouhlasí se závěry dovolacího soudu učiněnými v souvislosti s posouzením otázky vykonatelnosti exekučních titulů, výkazů nedoplatků pojistného za zaměstnance, o kterých od počátku řízení tvrdil, že mu nebyly řádně doručeny, a vytýká dovolacímu soudu i to, že toleroval způsob, jakým bylo doručováno rozhodnutí odvolacího soudu, které převzala stěžovatelova manželka. Otázku doručování rozhodnutí soudu považuje za věc po právní stránce zásadního významu, neboť řeší doručování jinak, než je uvedeno v ustanovení §167 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §158 o. s. ř. Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je koncipováno tak, že z něj není patrno, proč bylo dovolání ve skutečnosti odmítnuto.
Ze spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. E 1337/2003, Ústavní soud zjistil, že k návrhu oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v Klatovech nařídil Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 27. 11. 2003, čj. E 1337/2003-9, výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného (stěžovatele) k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 536 165,08 Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 4. 2004, čj. 12 Co 95/2004-53, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V poučení uvedl, že proti tomuto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jak stěžovatel také učinil. Jeho dovolání však Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesení odmítl jako nepřípustné.
V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud ČR obecně vyložil podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Konstatoval, že v projednávaném případě nebylo dovolání přípustné, neboť jím bylo napadeno usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, aniž by v případě potvrzujícího výroku šlo o skrytou diformitu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud ČR rovněž zkoumal, zda dovolání není přípustné i proto, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [podle ustanovení §238a odst. 1 písm.c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Vyložil, že je zásadně vázán jen dovolacími důvody, které stěžovatel uplatnil, tj. důvody podle ustanovení §241 odst. 2 písm. b) a §241a odst. odst. 3 o. s. ř. Po jejich podrobném rozboru dospěl k závěru, že stěžovatel právní posouzení věci nezpochybnil, neboť jeho nesouhlas byl zaměřen do skutkových zjištění odvolacího soudu a dokazování.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud tedy přezkoumal, zda napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nedošlo k odepření přístupu stěžovatele k soudu, a po zjištění, že dovolací soud řádně aplikoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se rovněž nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil podmínky, při jejich splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. nález sp. zn. III.ÚS 256/01, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 37, a další), dále případy konkurence interpretační alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 114/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 9 a další), a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález sp. zn. I.ÚS 549/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, č. 63 a další). V projednávaném případě Ústavní soud porušení žádného z těchto práv, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal.
Co se týče postupu v úsilí o právo, který je podle judikatury Ústavního soudu pojímán tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné, přičemž tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout a své rozhodnutí také patřičné odůvodnit, Ústavní soud dospěl k závěru, že ani tato záruka nebyla v projednávaném případě stěžovateli odepřena. Podstata stěžovatelova nesouhlasu s rozhodnutím dovolacího soudu plyne dle názoru Ústavního soudu z nepochopení, proč dovolací soud shledal stěžovatelovo dovolání nepřípustné a odmítl jej. Ústavní soud připouští, že odůvodnění napadeného usnesení je pojato velmi podrobně s odkazy na řadu příslušných zákonných ustanovení, které by ve svém souhrnu mohly navodit dojem nepřehlednosti, na druhé straně je však třeba vzít v úvahu, že výklad podmínek přípustnosti dovolání a rozbor dovolacích důvodů je podán zcela vyčerpávajícím způsobem, což je u materie, jakou tento mimořádný opravný prostředek je, pochopitelné. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel byl zastoupen právní zástupkyní, která mu jako osoba znalá práva mohla podat srozumitelné vysvětlení odborné právní problematiky. Z hlediska ústavně právního je třeba mít na paměti, že stěžovatel byl účastníkem řízení před soudem prvého a druhého stupně a že mu možnost hájit svoje práva nebyla upřena. Možnost napadnout dovoláním rozhodnutí soudu druhého stupně, předstoupit před "soud třetí instance" a dosáhnout jeho rozhodnutí ve věci je vyhrazeno pouze některým, v občanském soudním řádu přesně vymezeným, případům, mezi něž však stěžovatelova věc nespadala. Pokud stěžovatel nesplnil podmínky procesního předpisu, nemůže být jeho výtka, že k věcném projednání dovolání nedošlo a jeho základní práva byla porušena, důvodná.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy ČR, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně nepodstatnou, mimo ústní jednání, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu