ECLI:CZ:US:2005:4.US.255.04
sp. zn. IV. ÚS 255/04
Usnesení
IV.ÚS 255/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 255/04
Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2005 o ústavní stížnosti COOP Centrum družstva se sídlem Na Poříčí č. 30, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Z. A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2003, čj. 25 Cm 86/99-27, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2004, čj. 4 Cmo 252/2003-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení obecných soudů s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti uvádí, že v rámci řízení zahájeném k jeho žalobě směřující proti Jednotě, spotřebnímu družstvu v Třebíči, na zaplacení částky 8 936,- Kč s přísl. z titulu smluvní pokuty Krajský soud v Brně vydal platební rozkaz, proti kterému žalovaný podal odpor. Soud vyzval stěžovatele, aby se k odporu vyjádřil a následně jej vyzval podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. k doplnění žaloby vylíčením rozhodujících skutečností soudem v usnesení dále rozvedených. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal odvolání, které Vrchní soud v Olomouci odmítl s odkazem na ustanovení §43 odst. 1 ve vztahu k §218 písm. c) o.s.ř. ("odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné"), aniž by výslovně odkázal na ustanovení §202 odst. 1 písm. d) o.s.ř ("odvolání není přípustné proti usnesení, jímž byl účastník vyzván, aby neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité podání doplnil nebo opravil"). Stěžovatel má za to, že posledně citované ustanovení je možno aplikovat pouze v těch případech, kdy podání účastníka objektivně naplňuje podmínky neúplnosti, nesrozumitelnosti nebo neurčitosti, a že odvolací soud se měl zabývat otázkou, zda podání (žaloba) stěžovatele tyto vady skutečně obsahuje, co se v jeho případě nestalo. Odvolací soud se tedy měl zabývat otázkou, zda byl postup soudu prvního stupně na místě, což neučinil. Z těchto důvodů žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená usnesení soudů obou stupňů zrušil.
Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 9. 2004 odkázal na odůvodnění svého usnesení a setrval na svém názoru, že pokud odvolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, odvolací soud nezkoumá věcnou stránku takového rozhodnutí a jemu předcházející řízení. Výtku stěžovatele, že ve svém usnesení výslovně neodkázal na ustanovení §202 odst. 1 písm. c) o.s.ř., označil za nepravdivou a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 9. 2004 uvedl, že ve výroku usnesení vydaném v souladu s ustanovení §43 o.s.ř. detailně poučil stěžovatele o tom, v jakém směru je třeba doplnit skutková tvrzení žaloby tak, aby byla projednatelná. Podle soudu takové usnesení nemůže přivodit žádnou vážnější újmu a nemůže mít ani vliv na rozhodnutí ve věci samé, jak dovodil stěžovatel. Naopak jeho právo na poskytnutí soudní ochrany by mohlo být porušeno tehdy, pokud by soud podle §43 o.s.ř. nepostupoval a žalobci (stěžovateli) by neumožnil jeho nikoliv perfektní žalobu doplnit či opravit. Krajský soud v Brně navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 25 Cm 86/99, Ústavní soud ověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelem, a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Nepřípustnost ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem vychází z principu její subsidiarity ve vztahu k prostředkům přímé ochrany ústavnosti obecnými soudy. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ústavní soud tedy stojí ve své judikatuře důsledně na stanovisku, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy ČR a Ústavní soud představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních. Z toho důvodu zpravidla považuje ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, které nebylo vydáno jako konečné ve věci samé, za nepřípustnou s tím, že stěžovatel má dosud možnost domáhat se ochrany svých základních práv a svobod v řízení před obecnými soudy.
Ochranu základních práv nelze chápat odtrženě od práva či nároku, který je v soudním řízení uplatňován. Pokud i přesto Ústavní soud výjimečně připouští přezkum tzv. nemeritorních rozhodnutí, musí jít vždy o rozhodnutí, které nepřípustně a nezhojitelně v dalším řízení zasahuje do základních práv stěžovatele (srov. IV.ÚS 599/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 122). V projednávaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatelem napadená rozhodnutí v daném okamžiku sféru jeho základních práv a svobod nezasahují a jejich dopad nelze v dalším řízení označit jako trvalý a nezhojitelný.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2005
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj