ECLI:CZ:US:2005:4.US.256.04
sp. zn. IV. ÚS 256/04
Usnesení
IV.ÚS 256/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti COOP Centrum družstvo, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 30, zastoupeného JUDr. Z. A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2003, č. j. 25 Cm 85/99-27 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 4 Cmo 251/2003, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Jednoty, spotřebního družstva v Třešti, se sídlem v Třešti, Tovární 337, zastoupeného JUDr. V. K., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2003, č. j. 25 Cm 85/99-27, byl stěžovatel v řízení, zahájeném k jeho žalobě směřující proti vedlejšímu účastníku na zaplacení částky 15.858,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty, vyzván podle §43 odst. 1 o. s. ř., aby doplnil jeho žalobu o vylíčení rozhodujících skutečností dále soudem v tomto usnesení uvedených. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém odmítl s ohledem na obsah svých dříve učiněných podání názor soudu, že nesplnil svoji povinnost podle ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. vylíčit rozhodující skutečnosti související s uplatňovaným nárokem a označit důkazy, jichž se dovolává, a uvedl rovněž, že poučení krajského soudu o nepřípustnosti odvolání proti danému usnesení nepovažuje za správné. Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 4 Cmo 251/2003, však stěžovatelovo odvolání odmítl podle §218 písm. c) o. s. ř. s poukazem na ustanovení §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. [nikoliv tedy, jak nesprávně uvedl krajský soud, podle §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], podle něhož není odvolání přípustné proti usnesení, jímž byl účastník vyzván, aby neúplné nebo neurčité podání doplnil nebo opravil (§43 odst. 1 o. s. ř.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje názor, že ustanovení §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je možno aplikovat pouze v těch případech, kdy podání účastníka objektivně nenaplňuje podmínky neúplnosti, nesrozumitelnosti nebo neurčitosti, přičemž se odvolací soud na toto ustanovení ani výslovně neodvolal a odkázal na ustanovení §43 odst. 1 ve vztahu k ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. Pokud ale nebyly naplněny podmínky stanovené v §43 o. s. ř., pak podle stěžovatelova názoru není namístě ani aplikace ustanovení §202 odst. 1 písm. d) či §218 písm. c) o. s. ř. odvolacím soudem. Rozhodnutími obou obecných soudů tak bylo podle stěžovatelova názoru porušeno jeho právo na poskytnutí soudní ochrany a stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 25 Cm 85/99, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření tohoto soudu a vedlejšího účastníka řízení.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvádí, že jeho usnesení, které stěžovatel v ústavní stížnosti napadá, obsahuje nikoliv obecné, ale detailní poučení pro stěžovatele v jakém směru je třeba doplnit skutková tvrzení žaloby tak, aby tato byla projednatelnou. Obsahuje též poučení o následcích nesplnění stanovených povinností a v souladu s §169 odst.1 o. s. ř. rovněž poučení o opravných prostředcích. V tomto směru nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že soudem vydané usnesení nespadá pod rámec usnesení, proti nimž není odvolání přípustné dle §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Napadené usnesení nemohlo stěžovateli přivodit žádnou vážnější újmu a nemůže mít ani vliv na rozhodnutí ve věci samé. V každém případě pak je přípustný opravný prostředek proti usnesení, kterým soud řízení odmítá, má-li za to, že žaloba je neprojednatelnou, neboť vady žaloby buď odstraněny nebyly nebo byly odstraněny nedostatečně. Pokud tedy jeho usnesení ze dne 2. 4. 2003, č. j. 25 Cm 85/99-27, obsahuje poučení o nepřípustnosti odvolání s odkazem právě na ustanovení §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [byť zcela správně měl zde být odkaz na ustanovení §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], pak tím nikterak nebylo, a ani nemohlo být, právo žalobce na poskytnutí soudní ochrany dle čl. 36 Listiny porušeno. Krajský soud v Brně proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, popř. odmítl.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření vyslovuje přesvědčení, že soudy, které se touto záležitostí zabývaly, nemohly postupovat jinak, když stěžovatel ve svých podáních kromě odkazu na rámcovou smlouvu nekonkretizoval nic, co by nasvědčovalo tomu, že se na položky jemu údajně vyfakturované třetím subjektem, tato rámcová smlouva vůbec vztahovala. Právem na spravedlivý proces není ve smyslu platných ústavních zásad nárok na privilegování účastníka, který v soudním řízení pouze vznáší požadavky, aniž by učinil úplná skutková tvrzení a prokázal, že tyto požadavky mají oporu v zákoně. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a po seznámení se s připojeným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud předně konstatuje, jak dává opakovaně najevo ve svých rozhodnutích, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou však takovými rozhodnutími. V posuzovaném případě rozhodnutí krajského soudu, jímž byl stěžovatel vyzýván k doplnění žaloby podle §43 odst. 1 o. s. ř., je rozhodnutím nemeritorní povahy, proti němuž není odvolání přípustné ve smyslu §202 odst. 1 písm. d). Pokud se tedy odvolací soud stěžovatelem podaným odvoláním věcně nezabýval, nelze tomuto jeho rozhodnutí vytýkat protiústavnost. Napadenými rozhodnutími nemohla být v tomto směru stěžovateli způsobena žádná vážnější újma a zmíněná rozhodnutí nemohla mít ve své podstatě ani vliv na vlastní rozhodnutí ve věci samé. Teprve rozhodnutí, jímž by byla stěžovatelova žaloba odmítnuta ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. pro neopravení či nedoplnění podání, k němuž byl stěžovatel vyzván, by mohlo být na újmu práv stěžovatele, ale proti takovému rozhodnutí je však již opravný prostředek přípustný. V případě vyvolaného odvolacím řízením by se pak odvolací soud nutně musel zabývat otázkou, zda podání stěžovatele lze skutečně hodnotit jako neúplné, nesrozumitelné či neurčité, a zda tedy byl postup soudu prvního stupně podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. namístě.
Nepřípustnost ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem vyplývá ze skutečnosti, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že se nejedná o procesní prostředek, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ale že ústavní stížnost lze podat zpravidla tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím nemajícím v daném okamžiku dopad do sféry jeho základních práv a svobod, jenž by byl trvalým a nezhojitelným v dalším řízení před obecnými soudy, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak bylo uvedeno výše. O tom, zda o stěžovatelových právech bylo rozhodnuto způsobem neporušujícím jeho základní práva a svobody, bude moci být případně rozhodováno až po pravomocném skončení dané věci.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 1. 2005
JUDr. Michaela Židlická
soudce zpravodaj