ECLI:CZ:US:2005:4.US.256.05
sp. zn. IV. ÚS 256/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti Ing. I. Č., zastoupeného Mgr. Milanem Chytilem, advokátem, AK Česká 12, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.10.2004, sp.zn. 38 Co 157/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4.5.2005, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým podle jeho názoru byl prušen princip legality a právo na spravedlivý proces dané čl. 95 odst. 1. Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
I.
Ústavní soud ze spisu zjistil, že Krajský soud v Brně dne 7.10.2004 rozsudkem sp.zn. 38 Co 157/2003 změnil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8.2.1994, čj. 8 Nc 157/92-25, ve výrocích o zvýšení výživného pro nezletilého syna O. stanoveného otci (stěžovatel) a o nedoplatku na výživném tak, že výživné zvýšil za dobu od 27.4.1998 do 31.8.1998 na částku 3.000,- KČ měsíčně a od 1.9.1998 do budoucna na částku 4.000,- Kč měsíčně. Nedoplatek výživného v částce 84.913,- Kč zavázal otce zaplatit k rukám matky nezletilého ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku.
Tento rozsudek napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že rozsudek je zcela nepřezkoumatelný a evidentně neodpovídající, zejména v uvedení uhrazených a zaplacených částek dlužného výživného, skutečnosti. Z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jak soud dospěl k závěru o uhrazení částky výživného, respekt. závěr o úhradě v rozsudku uvedené částky nemá oporu ve skutkových zjištěních.
Napadený rozsudek také podle stěžovatele trpí tou vadou, že písemné vyhotovení rozsudku není shodné s vyhlášeným rozsudkem. Částky uváděné v rozsudku aritmeticky nesouhlasí a jsou tudíž nepřezkoumatelné a nelze ani dojít k závěru, že se buď v protokolu o jednání nebo v písemém vyhotovení rozsudku jedná o chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti podle §164 občanského soudního řádu. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil.
II.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Článek 36 Listiny i článek 6 Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítal, zakotvují právo na tzv. spravedlivý proces, tedy právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Ústavní soud konstatoval, že porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy shledáno nebylo, neboť o věci rozhodoval věcně a místně příslušný obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem věc pojednal a vynesl rozsudek, který odůvodnil. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno, že by stěžovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 90 Ústavy ČR) či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy prvé části čtvrté o.s.ř. a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně je přitom zřejmé, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, jakými úvahami se řídil při svém rozhodování, jaké skutečnosti vzal za prokázané a jaké právní závěry z nich vyvodil. Ostatně stěžovatel nenamítá, že by soud v průběhu řízení postupoval v rozporu s jeho základními právy, ale to, že nesprávně vypočetl v rozsudku uvedené částky. K tomu Ústavní soud podotýká, že domnívá-li se stěžovatel, že k podobným chybám došlo, je namístě postup podle §164 občanského soudního řádu, tedy oprava chyby v psaní a v počtech, kterou soud může provést i bez návrhu. Soud tak může učinit kdykoliv, kdy chyba vyjde najevo (i po právní moci rozhodnutí), nejen z úřední povinnosti, ale i na návrh účastníka (tak i Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, Praha, C.H.Beck 2001, str.593). Taková chyba však není způsobilá založit protiústavnost rozhodnutí.
III.
Ústavní soud mnohokrát judikoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Takové porušení však v napadeném rozhodnutí nebylo zjištěno. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu