ECLI:CZ:US:2005:4.US.261.05
sp. zn. IV. ÚS 261/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Športového klubu boxu Dubnica nad Váhom, Športovcov 656, Dubnica nad Váhom, Slovenská republika, zastoupeného advokátkou JUDr. Janou Skácelovou, Jedovnická 8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 24. 2. 2005, č.j. 4 Afs 19/2003-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č.j. Afs 19/2003-127, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2003, č.j. 30 Ca 313/2000-83, a věc vrácena jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu mělo údajně dojít k zásahu do základních lidských práv a svobod, jež jsou stěžovateli garantovány Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 38 odst. 2, dle něhož má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů.
II.
V petitu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č.j. Afs 19/2003-127, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2003, č.j. 30 Ca 313/2000-83, a věc vrácena jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně je zcela jednoznačné a v souladu se zákonem i dispozicemi uvedenými v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel dovozuje, že Nejvyšší správní soud sice ruší rozsudek Krajského soudu v Brně, ale současně ho svým právním názorem zavazuje k tomu, aby rozhodl tak, jak původně učinil. V takovémto postupu pak spatřuje zásah do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Závěrem upozorňuje též na skutečnost, že daňové řízení, k němuž se napadený rozsudek vztahuje, plyne již od roku 1998.
III.
Ústavní soud se zabýval předmětnou ústavní stížností a po zvážení právních a skutkových okolností případu dospěl k závěru, že je nepřípustná.
K základním principům ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a to za situace, kdy nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a v tomto rámci především obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2003, č.j. 30 Ca 313/2000-83, soudní řízení v dané věci dále pokračuje. Stěžovateli je tak dána možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení, a to včetně práv vyplývajících z ústavního požadavku na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jak z ústavní stížnosti, tak i z vyžádaného soudního spisu nevyplynulo, že by stěžovatel v průběhu soudního řízení uplatnil k ochraně jím namítaného porušeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů procesní prostředek dle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu).
V předmětném návrhu staví stěžovatel důvody své ústavní stížnosti na tvrzení, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byl položen základ k průtahům v řízení. Z uvedeného důvodu pak požaduje ve svém stížnostním petitu zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 24. 2. 2005, č.j. 4 Afs 19/2003 - 127. K odstranění stěžovaných průtahů v řízení může vést jen petit požadující vydání zakazovacího či přikazovacího výroku rozhodnutí Ústavního soudu. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním názorem Nejvyššího správního soudu a vrácení věci k projednání soudu nižšího stupně, nejsou způsobilé průtahy v řízení vyvolat. Délku soudního řízení je třeba zkoumat ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře, tedy obzvláště ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č.j. 4 Afs 19/2003-127, nejenže nelze považovat za jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, ale navíc nelze toto rozhodnutí přezkoumat ani věcně. Na tomto místě Ústavní soud opakovaně konstatuje, že meze jeho přezkumné činnosti jsou omezené. Pokud by Ústavní soud přistoupil na požadavek stěžovatele a za účelem případného zrušení přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, zasáhl by tím do kompetence obecných soudů, což mu nepřísluší. Zákonnou i ústavní povinností příslušného krajského soudu, jehož rozhodnutí bylo nadřízeným soudem zrušeno, je bez průtahů v řízení pokračovat, a ve věci rozhodnout. Pokud by Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, odňal by tím příslušnému krajskému soudu podklad, na jehož základě znovu jednal a rozhodoval. Nastíněný postup by se tak dostával do střetu se zásadou právní jistoty.
Z výše uvedeného plyne, že interpretace zásady subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech plně dopadá i na posuzovanou věc, a proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Michaela Židlická
soudce zpravodaj