ECLI:CZ:US:2005:4.US.263.04
sp. zn. IV. ÚS 263/04
Usnesení
IV.ÚS 263/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 263/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti T. V., zastoupené JUDr. Z. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 4. 2004, čj. 12 Co 123/2004-147, (výroky II. a III.), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny.
V ústavní stížnosti uvádí, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, při rozhodování o náhradě nákladů řízení zavázal žalobkyni, aby uhradila stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy na straně žalované) náklady řízení před soudem prvého stupně a náklady odvolacího řízení, když při svém rozhodování o výši odměny za právní zastoupení vycházel z ustanovení §7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách služeb advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka má však za to, že krajský soud měl vycházet z ustanovení §3 citované vyhlášky, tedy z hodnoty věci vyjádřené kupní cenou, neboť podle ustanovení §7 citované vyhlášky lze stanovit odměnu teprve v případech, není-li možné stanovit sazbu odměny podle §3 až 6. Stěžovatelka poukazuje na to, že nemůže nést, byť jen částečně, náklady soudního řízení, ve kterém vystupovala jako žalovaná a ve kterém byla zcela neúspěšná žalobkyně. Podaná žaloba navíc zasáhla do jejího soukromého života, a měly by jí tedy být nahrazeny veškeré náklady, které jí s řízením vznikly.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 8. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 12 Co, uvedl, že se neztotožňuje s důvody uvedenými v ústavní stížnosti, na svém právním závěru vyjádřeném v napadeném usnesení trvá, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 15 C 129/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že v řízení o uplatnění nároku ze spoluvlastnického předkupního práva se žalobkyně, Mgr. D. B., domáhala vydání rozsudku, kterým by soud nahradil projev vůle stěžovatelky přijmout návrh žalobkyně na uzavření kupní smlouvy, kterou by stručně vyjádřeno stěžovatelka prodala žalobkyni spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/9 ke konkrétně označené nemovitosti v k. ú. N. za cenu 150 000,- Kč. Okresní soud žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 9. 10. 2003, čj. 15 C 129/2002-127, projev vůle stěžovatelky nahradil. Stěžovatelka tento rozsudek napadla odvoláním, avšak ještě před rozhodnutím odvolacího soudu o odvolání vzala žalobkyně žalobu v celém rozsahu zpět.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení konstatoval, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro její nedůvodnost s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1599/2003, téže žalobkyně (pozn. ÚS: v jiné věci), a za tohoto stavu bylo zpětvzetí žaloby s důsledkem zastavení řízení procesním neúspěchem žalobkyně, která je povinna zaplatit úspěšné stěžovatelce náklady řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 8 300,- Kč (výrok II.) a před odvolacím soudem ve výši 6 425,- Kč (výrok III.). Při určení odměny za právní zastoupení krajský soud nepřijal návrh stěžovatelky na určení odměny podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 27 000,- Kč a postupoval podle ustanovení §7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb., které je dle jeho názoru ustanovením speciálním k §3 až 6 téže vyhlášky a platí ve věcech nahrazení projevu vůle, tak jak to bylo předmětem řízení v posuzované věci. Krajský soud tedy přiznal odměnu podle §7 písm.e) citované vyhlášky ve výši 6 200,- Kč za zastupování v řízení v obou stupních, dále odměnu podle §9 citované vyhlášky ve výši 1 200,- Kč za vyjádření k návrhu na vydání předběžného opatření a náhradu hotových výdajů podle advokátního tarifu ve výši 900,- Kč (12 x režijní paušál) v řízení v prvním stupni a ve výši 225,- Kč (3 x režijní paušál) v odvolacím řízení. Krajský soud pojednal i otázku vrácení soudního poplatku z odvolání a nároku na zvýšení odměny o daň z přidané hodnoty.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení základních práv a svobod a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Otázkou náhrady nákladů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 109/03, IV.ÚS 10/98, I.ÚS 30/02, či IV.ÚS 303/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 25, a další). Uvedl rovněž, že ústavně právní dimenze by tato otázka mohla dosáhnout teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole (srov. nález sp. zn. III.ÚS 224/98, ÚS sv. 15, č. 98) nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že stěžovatelce náhrada nákladů řízení přiznána byla, nikoliv však ve výši odměny za právní zastoupení, jak žádala. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, při rozhodování o této odměně vyložil, podle kterého ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. postupoval, jak toto ustanovení vyložil a proč nevyhověl návrhu stěžovatelky. Názor krajského soudu, že ustanovení §7 písm. e) je speciálním k §3 až 6 předmětné vyhlášky, je právním závěrem, který má své logické opodstatnění a nevykazuje prvky svévole či extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatelčin odlišný názor na interpretaci dotčeného ustanovení pak sám o sobě není schopen založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že je povolán k ochraně základních práv jednotlivců, a nikoliv ke korekci rozhodnutí orgánů veřejné moci z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdyby se s jeho výkladem a aplikací v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Není rovněž povolán k tomu, aby sjednocoval rozhodovací praxi obecných soudů ve věci výkladu podzákonného právního předpisu, jak se toho stěžovatelka výslovně domáhá, neboť to je úkolem Nejvyššího soudu ČR [srov. ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)].
K tvrzení o porušení čl. 10 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, Ústavní soud uvádí, že je v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů zcela nepřípadné, a tudíž neschopné založit opodstatněnost ústavní stížnosti. K tomu v obecné rovině dodává, že činnost soudů, které v souladu s obecně závaznými předpisy rozhodují o úpravě práv a povinností účastníků řízení nelze považovat za postup porušující čl. 10 odst. 2 Listiny; rozhodnutí obecného soudu, byť by je účastník řízení subjektivně pociťoval jako nespravedlivé, nelze bez dalšího chápat jako zásah do jeho soukromí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. února 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu