ECLI:CZ:US:2005:4.US.273.04
sp. zn. IV. ÚS 273/04
Usnesení
IV.ÚS 273/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 273/04
Ústavní soud ČR rozhodl dne 14. března 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného, soudce JUDr. Pavla Holländera a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. J. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 8 To 77/2004, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2004, čj. Nt 210/2004-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl spolu s R. E. odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 1 T 10/02 pro trestný čin vraždy dle §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona ve stádiu pokusu a sám pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. e) trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let. Odvolání stěžovatele bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. 8 To 92/03 zamítnuto.
Podáním ze dne 6. 4. 2004 stěžovatel požádal o povolení obnovy řízení s tím, že získal po právní moci rozsudku nové důkazy, které by mohly mít za následek jiné rozhodnutí ve věci. Svůj návrh opřel zejména o nově vypracovaný plánek dopadu poškozeného a o nově získanou zprávu Vězeňské služby ČR, Vazební věznice Praha - Pankrác, ze dne 23. 4. 2004.
Usnesením ze dne 13. 5. 2004 Městský soud v Praze návrh na obnovu řízení zamítl, když dospěl k závěru, že podmínky pro obnovu řízení nejsou splněny.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2004 stížnost stěžovatele zamítl, když dospěl k závěru, že návrh stěžovatele nepřináší žádné skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, jež by podle §278 odst. 1 trestního řádu povolení obnovy umožňovaly.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2004, doplněným podáním ze dne 6. 9. 2004, se J. Š. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004.
Stěžovatel tvrdí, že byl postupem obou soudů v řízení o povolení obnovy zkrácen na svých ústavně zaručených základních právech. Dle jeho přesvědčení se Vrchní soud v Praze řádně nevypořádal s předloženým důkazem, tj. zprávou Vězeňské služby, týkající se znaleckého vyšetření spoluobžalovaného E. Oba soudy pak hodnotily nový důkaz, tj. stěžovatelem vyhotovený plánek dopadu poškozeného, v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními vyplývajícími z tohoto důkazu. Soudy dále pochybily, když odmítly provést důkazy navržené obhajobou, jež měly podpořit tvrzené skutečnosti týkající se důvodu povolení obnovy. Právní zástupce pak neměl k dispozici při vypracování stížnosti do usnesení městského soudu protokol z jednání dne 13. 5. 2004 a byl ještě dne 9. 6. 2004 nucen o něj žádat písemně. Tím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na důvody nepovolení obnovy v odůvodnění svého rozhodnutí. Tvrzení, že se soudy řádně nevypořádaly a se všemi skutečnostmi a že odůvodnění rozhodnutí je nedostatečné, je pouze subjektivním hodnocením stěžovatele. Grafický plánek vypracovaný a předložený stěžovatelem nemá žádnou důkazní hodnotu. Pokud jde o námitky k délce vyšetření spoluobžalovaného E. znalci psychiatrie, není jednak jasné, jaký vztah by to mohlo mít k otázce viny stěžovatele za situace, kdy oba obžalovaní svoji vinu popírají, ani to, proč je tato skutečnost tolik vyzdvihována jako naprosté novum ve věci. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání a rozhodnutím bez jeho přítomnosti.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k tvrzenému zkrácení práv stěžovatele nedošlo. Soud návrh na povolení obnovy řízení projednal v souladu s trestním řádem a o návrhu rozhodl, přičemž skutečnost, že spoluobžalovaný byl znalci vyšetřován kratší dobu, než znalci uvedli, nemůže sama o sobě na závěrech učiněných v původním řízení nic změnit. Ani plánek místa dopadu těla poškozeného, který vypracoval sám stěžovatel, nemůže změnit závěry znaleckého posudku z oboru biomechaniky, zejména když shodné námitky proti závěrům tohoto posudku vznesl stěžovatel již v původním řízení.
Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 210/2004, a spis Vrchního státního zastupitelství v Praze, sp. zn. 1VZz 6060/2004, a poté, co se seznámil s jejich obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Stěžovatel si stěžuje podle čl. 36 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") na některé aspekty řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, konkrétně na to, že obecné soudy neakceptovaly jeho názor na povahu jím předloženého potvrzení ze dne 2. 3. 2004.
K námitce porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud především poukazuje na konstantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), z níž vyplývá, že záruky obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy se nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ze dne 18. 10. 1995 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, uveřejněné na internetových stránkách ESLP). V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se totiž nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není případ stěžovatele. Tato část ústavní stížnosti je tudíž zjevně neopodstatněná, neboť je ratione materiae neslučitelná s uvedenými ustanoveními Úmluvy a jim korespondujícími ustanoveními Listiny.
Stěžovatel dále namítl porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu." Ústavní soud je toho názoru, že uvedený článek je na případ stěžovatele aplikovatelný, a to v rozsahu zahrnujícím obecné principy širšího pojetí základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud totiž vychází z toho, že případné vyhovění návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu §284 tr. řádu může mít z hlediska stěžovatele závažné hmotněprávní důsledky, jež se mohou v konečném důsledku projevit úplným nebo částečným zrušením rozhodnutí ve věci.
Podstatou stěžovatelovy námitky je výše uvedené tvrzení, že oba soudy ohledně potvrzení ze dne 2. 3. 2004 dospěly k názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, tedy že se nejedná o nový důkaz, nýbrž pouze o potvrzení dosvědčující skutečnost jim známou již dříve. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazu předloženého v řízení o povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení vyvozenými. V tomto směru je třeba poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, uveřejněný pod č. 5 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Úkolem Ústavního soudu je pak posoudit, zda řízení - v daném případě o návrhu na povolení obnovy řízení - jako celek bylo spravedlivé. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny jako zjevně neopodstatněné. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže. V dané věci je naopak nepochybné, že soudy relevantní ustanovení procesních předpisů aplikovaly v ústavní stížností napadených rozhodnutích zcela správně, přičemž dostačujícím způsobem v těchto rozhodnutích osvětlily, proč nemohlo být návrhu na obnovu řízení vyhověno.
Právo na spravedlivý proces v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z připojených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
K namítanému porušení čl. 1 Ústavy Ústavní soud uvádí, že citované ustanovení nezaručuje samostatně aplikovatelná základní práva či svobody.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. března 2005
JUDr. Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu