ECLI:CZ:US:2005:4.US.274.05
sp. zn. IV. ÚS 274/05
Usnesení
IV. ÚS 274/05
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti L. J., zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, AK nám. Přemysla Otakara II. 6, 370 01 České Budějovice, proti usnesením Policie ČR, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz, ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. ČTS: FIPO-5/VP-2005, a proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 10. 3. 2005, č. j. Zt 1054/2004-959, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených usnesení orgánů činných v trestním řízení, protože jimi mělo být zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na právní pomoc v řízení před soudy a jinými státními orgány ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny, dále měl být porušen článek 40 odst. 1 Listiny, podle něhož o vině a trestu za trestné činy rozhoduje pouze soud a konečně nebyla respektována presumpce neviny zakotvená v článku 40 odst. 2 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti a ze stěžovatelkou přiložených listin zjistil Ústavní soud následující. Usneseními Policie ČR, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz (dále jen Policie ČR), ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. ČTS: FIPO-5/VP-2005, bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti dle ustanovení §252a odst. 1 trestního zákona a pro účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) ve spojení s ustanovením §250b odst. 1 a 4 písm. b) trestního zákona. Trestného jednání se měla dopustit tím, že dne 29. 11. 2004 uzavřela kupní smlouvu ohledně nemovitostí za společnost J+J Renting, a.s., se spoluobviněným P. K., přičemž tato smlouva měla sloužit k vylákání hypotečního úvěru od Živnostenské banky, kdy P. K. předložil bance nepravdivé potvrzení o výši příjmu a doklad o nabytí nemovitosti a tím splnění účelu úvěru. Stěžovatelka měla společně s dalším spoluobviněným J. B. po předchozí společné dohodě v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky přemlouváním docílit, aby P. K. o úvěr požádal. Vklad zástavního práva ve prospěch Živnostenské banky k zajištění poskytnutého úvěru katastrální úřad nepovolil pro nedostatečnost předložených materiálů. Stěžovatelka kupní smlouvu podepsala, aniž by k tomu měla oprávnění, přičemž si byla vědoma skutečnosti, že proti jejímu manželovi je vedeno trestní stíhání pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, když nemovitost, která byla předmětem kupní smlouvy, zakoupil dne 2. 4. 2001 a vložil jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu společnosti J+J Renting, a. s., přičemž stěžovatelka věděla, že finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti v USA a operace s nimi mají znemožnit zjištění jejich pravého původu. Stěžovatelka podala proti usnesením stížnost, kterou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10.3. 2005, č. j. Zt 1054/2004-959, zamítla jako nedůvodnou.
Stěžovatelka uvádí, že odůvodnění i výroková část usnesení o zahájení trestního stíhání postrádají základní požadavky, které jsou zákonem kladeny, tedy jakými úvahami se orgán nechal vést a k jakým skutečnostem přihlížel. Orgán činný v trestním řízení pouze obecně shrnul většinou blíže neurčené poznatky. Z usnesení o zahájení trestního stíhání není vůbec zřejmé, z jakého jednání měly být finanční prostředky získávány, jeho právní kvalifikace ani odkaz na konkrétní právní normy USA, jejich bližší identifikace a název. Absentuje jakákoli skutečnost, že stěžovatelka podepsala kupní smlouvu ze dne 29. 11. 2004 a že věděla o podvodném úmyslu vylákat úvěr pomocí falešných dokumentů. Usnesení o zahájení trestního stíhání je v rozporu s ustanovením §134 odst. 1 a 2 trestního řádu. Usnesení státní zástupkyně stěžovatelka vytýká tytéž vady - státní zástupkyně se nezabývá bližším odůvodněním svého rozhodnutí, které v podstatě bagatelizuje na větu, že shromážděná zjištění odůvodňují zahájení trestního stíhání. Přestože státní zástupkyně je povinna přezkoumat všechny výroky stížností napadeného rozhodnutí a své rozhodnutí řádně odůvodnit, důvodností trestního stíhání pro trestný čin dle ustanovení §250b trestního zákona se vůbec nezabývá a pouhý odkaz na předchozí rozhodnutí ohledně trestného činu dle ustanovení §252a odst. 1 trestního zákona je naprosto nedostatečný, neboť v předchozích věcech jde o jiné skutky s odlišnou právní kvalifikací [§252a odst. 1 a 3 písm. b)]. Napadená usnesení jsou i v rozporu s článkem 40 odst. 1 a 2 Listiny, neboť proti stěžovatelce nebylo zahájeno trestní řízení v České republice ani v USA.
Policejní komisařka Policie ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že policejní orgán na základě učiněných zjištění a z celkové analýzy spisového materiálu dospěl k závěru, že byl spáchán trestný čin a že je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, a proto rozhodl o zahájení trestního stíhání s tím, že výroky předmětných usnesení obsahují popis skutků, ze kterých je stěžovatelka obviněna, jsou dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsány tak, aby nemohly být zaměněny s jinými, obsahují popis všech znaků stíhaných skutků, zákonné označení trestného činu a stejně tak v odůvodnění napadených usnesení jsou přesně označeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, včetně toho, o jaké konkrétní skutečnosti se policejní orgán ve svém podezření opírá tak, jak má na mysli ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Blíže pak odkazuje na již zaslané vyjádření policejního orgánu k obdobné stěžovatelčině ústavní stížnosti ze dne 13. 4. 2005 ke sp. zn. I. ÚS 75/05.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůraznil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení; trestní řízení, jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení, přičemž v procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem (srov. nález III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 78, s. 243). Z tohoto důvodu se Ústavní soud necítí oprávněn přezkoumávat opodstatněnost usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť se nejedná o autoritativní a finální výrok o vině stěžovatelky, ale pouze o jeden z procesních úkonů orgánů činných v přípravném řízení, který nemá ambice předjímat výsledek konečného rozhodnutí. Pokud by Ústavní soud hodnotil důvodnost trestního stíhání stěžovatelky, nepřípustně by zasáhl do nezávislosti orgánů činných v trestním řízení, jimž v prvé řadě náleží oprávnění, ale i povinnost tuto otázku autoritativně posoudit. Ústavní soud ke kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání přistupuje ve zcela výjimečných situacích, kdy orgány činné v trestním řízení naprosto zřetelně vybočily z mezí danými kogentními ustanoveními příslušných právních předpisů, či jejich rozhodování je projevem zjevné libovůle a tyto vady nelze standardními postupy v rámci systému orgánů činných v trestním řízení nijak napravit. Další výjimku z výše stanovené zásady představuje situace, kdy je usnesení o zahájení trestního stíhání spojeno s dalšími intenzivními zásahy do základních práv a svobod, jakým je např. zadržení, vzetí do vazby, otevření zásilek atd.
Jak již Ústavní soud konstatoval, usnesení o zahájení trestního stíhání obvykle nepodrobuje meritornímu přezkumu; je oprávněn pouze zkoumat, zda takové rozhodnutí svým obsahem konvenuje ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, tedy zda jsou splněny všechny předpoklady k takovému procesnímu postupu. Zmiňované ustanovení umožňuje zahájit trestní stíhání toliko v případě, že zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání pak musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku; v odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Jestliže usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje výše uvedené náležitosti, je dán prostor pro kasační intervenci Ústavního soudu, neboť se jedná o jednu z výjimek, kdy je Ústavní soud oprávněn zasáhnout, a to o porušení kogentní normy, eventuelně lze v takové situaci spatřovat i svévoli v rozhodování orgánu činného v trestním řízení.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce, že odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá základní požadavky, které jsou na něj zákonem kladeny. Předmětné usnesení obsahuje vyčerpávající výčet dokumentů a jiných skutečností, na základě kterých policejní orgán naznal, že byly splněny podmínky ustanovení §160 trestního řádu. Stěžovatelka se mylně domnívá, že odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání musí vylíčit úvahy, kterými se policejní orgán nechal při rozhodování vést; taková náležitost je nezbytná teprve pro rozsudek. K námitkám ohledně trestního stíhání v USA je nutno poznamenat pouze tolik, že z napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání je dostatečně zřejmé, že se jedná pouze o stíhání stěžovatelčina manžela, nikoli její osoby, rovněž je rámcově popsán charakter trestné činnosti, jakož i uveden odkaz na příslušnou právní normu USA. Výhrady týkající se presumpce neviny není Ústavní soud v této fázi řízení oprávněn zkoumat, je na stěžovatelce, aby je uplatnila v probíhajícím trestním řízení. Odkaz státní zástupkyně na již učiněná rozhodnutí v rámci dřívějšího zahájení trestního stíhání v případě stěžovatelčiných námitek týkajících se prokazování subjektivní stránky trestného činu dle §252a trestního zákona považuje Ústavní soud za dostačující pro řádné odůvodnění a nestojící v rozporu s ústavně garantovanými lidskými právy a svobodami stěžovatelky. Výrok napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání líčí subjektivní stránku trestného činu, čímž je naplněn požadavek, aby popis skutku nesl všechny znaky příslušného trestného činu. Vědomost stěžovatelky o nelegálním nabytí finančních prostředků jejím manželem souvisí s předchozími skutky, pro něž je již stěžovatelka trestně stíhána a v nichž je spatřován trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, ať už je v prvním případě hodnocen jako kvalifikovaná skutková podstata trestného činu a v druhém případě jako základní skutková podstata. Subjektivní stránkou trestného činu se již státní zastupitelství zabývalo v předchozích usneseních, a souvisí-li spolu oba skutky, netřeba tuto otázku znovu otvírat a zabývat se námitkami totožnými s již dříve vznesenými výhradami.
Ústavní soud nespatřuje v postupu orgánů činných v trestním řízení porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod, a proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu