ECLI:CZ:US:2005:4.US.289.05
sp. zn. IV. ÚS 289/05
Usnesení
IV. ÚS 289/05
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. Františka Loskota, CSc., třída ČSA 556, Hradec Králové, správce konkurzní podstaty úpadce TMS - Holice, a. s., se sídlem Vysokomýtská 1104, Holice v Čechách, zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem, AK Chmelova 357/2, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2005, č. j. 21 Co 562/2004-317, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2004, č. j. 8 C 176/2003-281, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, neboť jimi prý bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na nestranný, zákonný a spravedlivý soudní proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z podané ústavní stížnosti a z obsahu jí napadených rozhodnutí stěžovatelem k ústavní stížnosti připojených učinil Ústavní soud následující zjištění. Stěžovatel jako správce konkurzní podstaty úpadce TMS - Holice, a.s., podal dne 28. 5. 2003 žalobu o zaplacení 2.366.992,- Kč proti čtyřem bývalým zaměstnancům úpadce, kterým byla dne 16. 6. 1998 předána jednotlivě v různých v žalobě uvedených částkách, přičemž důvodem byla ústní dohoda o stabilizačním příspěvku, který si mohli zaměstnanci ponechat, pokud setrvají u zaměstnavatele po dobu 10 let; v opačném případě by jim vznikla povinnost příspěvky vrátit spolu s úrokem. Všichni žalovaní ukončili svůj pracovní poměr předčasně. V případě, že žalovaní neuzavřeli smlouvu o stabilizačním příspěvku, důvodem k předání finančních prostředků byla smlouva o půjčce. Pokud by nebylo prokázáno ani uzavření smlouvy o půjčce, vznikl žalovaným závazek z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaní nepopřeli, že jim předmětné částky byly předány, avšak obratem je složili zpět na účet úpadce z důvodu navýšení základního jmění společnosti, a to na jeho pokyn. V době poskytnutí peněz neexistovala žádná dohoda o tom, zda je budou vracet; ta měla být předmětem jednání teprve následně, přičemž žalovaní s navrhovanou dohodou o stabilizačním příspěvku nesouhlasili. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, č. j. 8 C 176/2003-281, žalobu zamítl. Soud dospěl k závěru, že nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda v době předání peněz směřovala vůle smluvních stran k uzavření smlouvy o stabilizačním příspěvku, zdůraznil však, že peníze byly použity na nákup akcií na jméno a ve prospěch žalovaných, šlo tedy o bezdůvodné obohacení, nicméně promlčecí lhůta marně uplynula dne 16. 6. 2000. Krajský soud v Hradci Králové dne 7. 2. 2005 rozsudek nalézacího soudu rozsudkem č. j. 21 Co 562/2004-317 potvrdil.
Stěžovatel konstatuje, že skutkové závěry obecných soudů jsou nesprávné a byly učiněny v rozporu se zásadami vyjádřenými v ustanovení §132 občanského soudního řádu, když soudy dospěly k závěru, že mezi úpadcem a vedlejšími účastníky nedošlo ke shodnému projevu vůle směřujícímu k uzavření dohod o stabilizačním příspěvku. Žalovaní byli informováni o tom, že hotovost je stabilizační příspěvek, a jejím převzetím určitě a srozumitelně projevili vůli stabilizační příspěvky přijmout. Soudy při hodnocení projevů vůle vycházely především ze skutečností nastalých v den převzetí hotovosti, nebraly však v potaz širší souvislosti a další vývoj transakce, jako např. skutečnosti, že se žalovaní před předáním hotovosti zavázali k úpisu úpadcových akcií a ke splacení emisního kurzu a že si byli vědomi obsahu celé transakce. Soudy také nepřihlédly ke skutečnosti, že se žalovaní aktivně podíleli na vedení účetnictví, ve kterém evidovali hotovost jako návratné půjčky, a že v roce 2001 se pokusili zprostit se půjček zpětným odprodejem akcií úpadci a započtením vzájemných pohledávek. Dále stěžovatel nesouhlasí s paušálním odmítáním úpadcova účetnictví coby důkazu. Stěžovateli se také jeví pochybným závěr soudů o nevěrohodnosti výpovědi svědků Ing. J., Ing. Ch. a Ing. D., kteří jednoznačně potvrdili, že stabilizační dohody byly představenstvem podepsány před předáním hotovosti a předány k podpisu žalovaným. Stěžovatel je přesvědčen, že žalovaní dohody podepsali, byť pro jejich ztrátu toto nelze přímo dokázat. Pokud žalovaní byli s obsahem dohod předem seznámeni a peněžní hotovost přijali, pak obsah navrhované dohody akceptovali a jsou z ní platně zavázáni. Stěžovatel nesouhlasí ani s právním hodnocením, že mezi úpadcem a žalovanými vznikl vztah z bezdůvodného obohacení a že pohledávka byla promlčena, neboť žalovaná pohledávka je nepromlčenou smluvní obligací a vznesená námitka promlčení tak není důvodná.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavní stížnost vždy posuzuje z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny (srov. např. nález II. ÚS 199/04, publikováno na www.usoud.cz).
Ústavní soud respektuje zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu typickou pro soudnictví moderního právního státu, která vyvěrá z principu nezávislosti rozhodování obecných soudů. Ústavnímu soudu proto nepřísluší narušovat nezávislost soudů tím, že by vstupoval do jejich rozhodovací činnosti, posuzoval hodnocení důkazů jimi provedené a v této otázce jim uděloval závazné instrukce, a to ani tehdy, kdyby s hodnocením důkazů tak, jak jej učinily obecné soudy, nesouhlasil. Nicméně rozhodování obecných soudů se musí odehrávat v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, kdy procesněprávní rámec reprezentují zásady spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny, které jsou pro civilní řízení dále rozvedeny především v občanském soudním řádu. Ačkoli obecné soudy hodnotí důkazy volně, neznamená to, že by s nimi mohly nakládat podle své libosti. Ze zásady spravedlivého procesu totiž plyne povinnost soudů své rozhodnutí přesvědčivě a přezkoumatelným způsobem zdůvodnit, aby z něj bylo patrno, které skutečnosti má soud za prokázány, které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce (§157 odst. 2 o.s.ř.). Z odůvodnění musí být zřejmý logický vztah mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a zjištěním skutkového stavu, jakož i následným právním posouzením takto zjištěných skutečností. Toliko v situaci, kdy zjištěné okolnosti z provedených důkazů v žádném případě nevyplývají či právní závěry extrémně kolidují se zjištěným skutkovým stavem, je dán prostor pro zásah Ústavního soudu v podobě kasace příslušných rozhodnutí.
V napadených rozsudcích obecné soudy logicky a srozumitelně vysvětlily, které důkazní prostředky provedly, jak a proč je vyhodnotily způsobem, který stěžovatel napadá, rovněž popsaly svůj myšlenkový postup při zvažování jednotlivých stěžovatelem navržených důvodů pro vrácení žalované částky. Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k porušení zásad spravedlivého procesu a znovu upozorňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, za kterou ji stěžovatel považuje, alespoň podle obsahu ústavní stížnosti soudě, neboť v ní relevantní ústavněprávní argumentaci v podstatě nepředkládá; pouhá stěžovatelova polemika se závěry obecných soudů není způsobilá založit důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Zcela pak je nutno odmítnout stěžovatelovo tvrzení, že "oba zúčastněné soudy dospěly ke zjevně nesprávným skutkovým závěrům a stěžovateli odepřely právo domáhat se soudní ochrany žalované pohledávky". Ani nalézací soud, ani odvolací soud toto stěžovatelovo ústavně zaručené právo nenarušil, neboť stěžovateli neupřel právo, aby před soud předstoupil a předložil mu svá tvrzení a navrhl důkazy v šíři, v jaké stěžovatel považoval za nezbytné. Právo na spravedlivý proces neznamená, že má být stěžovateli dáno za pravdu.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu