ECLI:CZ:US:2005:4.US.295.04
sp. zn. IV. ÚS 295/04
Usnesení
IV.ÚS 295/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudce JUDr. Jiřího Muchy a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové, ve věci ústavní stížnosti D. W., zastoupené JUDr. Mgr. V. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2004, čj. 13 Co 551/2003-49 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 8. 2003, čj. 13 C 226/2001-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 16. 7. 2001 se D. W. (dále jen "stěžovatelka") podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, domáhala po České republice - Ministerstvu financí zaplacení finanční náhrady ve výši 1,200.000,- Kč, a to za dům a pozemek v P., které jí nelze vydat. Předmětné nemovitosti byly původně ve vlastnictví rodičů stěžovatelky a byly jim odebrány státem s odvoláním na ust. §1 odst. 4 dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, na základě toho, že otec byl zbaven státního občanství. Později byli rodiče uznáni občany Československé republiky se zpětnou platností, majetek však jim navrácen nebyl.
Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že pokud je mezi účastníky nesporné, že nemovitost přešla na stát v roce 1946, nepřichází v úvahu aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť tímto zákonem je možno zmírnit křivdy, k nimž došlo v období, jež počíná 25. únorem 1948. Křivdy, k nimž došlo před tímto datem, nelze dle zákona o mimosoudních rehabilitacích odstranit.
Odvolací soud k odvolání stěžovatelky, v němž soudu I. stupně vytýkala, že předložené důkazy nesprávně zhodnotil a věc po právní stránce nesprávně posoudil, rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2004 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího.
Stěžovatelka tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, rovné postavení účastníků řízení i právo vlastnické, jak je zakotveno zejména v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 3, čl. 37 odst. 3 a dalších, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle jejího přesvědčení je nerozhodné, že k vyvlastnění došlo před rokem 1948. Vyvlastnění bylo provedeno bez právního důvodu a tudíž stát měl současně i s navrácením státního občanství vrátit i vyvlastněný majetek. V postupu státních orgánů došlo k nedopatření, které však by nemělo nic měnit na skutečnosti, že vlastnictví na stát prakticky nepřešlo. V takovém případě došlo k porušení základních principů týkajících se základních práv a svobod.
Stěžovatelka poukázala na zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují pouze otázky související se zákonem o půdě č. 229/1991 Sb., a vyslovila přesvědčení, že jeho principy by se měly nediskriminačně uplatňovat i v jejím případě.
Závěrem stěžovatelka uvedla, že porušení jejích základních práv spatřuje zejména v následujících skutečnostech:
1. Vydáním zákona č. 243/1992 Sb. byla porušena rovnost jednotlivých osob ve vztahu k vyvlastněnému majetku, přičemž principy vyvlastnění zůstaly stejné.
2. Došlo k porušení zákona i obecně platných právních principů při navrácení československého občanství, neboť současně s tím nebyl napravován předchozí stav.
3. Soudy vycházely pouze z nesprávného právního posouzení věci, a to v tom smyslu, že zejména posuzovaly stav, resp. celou kauzu, z hlediska tzv. rozhodného období, nikoliv z té skutečnosti, že počátek poškození stěžovatelky, resp. jejího právního předchůdce, byl sice stanoven Benešovými dekrety, ale k vrácení občanství a tudíž i částečné restituci došlo až po roce 1948, tedy až po uplynutí počátku tzv. rozhodného období.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením obsaženým v rozsudcích obecných soudů a spíše jí jde o přezkoumání těchto rozsudků Ústavním soudem jako další soudní instancí. Městský soud v Praze na svém právním názoru vyjádřeném v napadeném rozsudku trvá a nesouhlasí s tvrzením, že by v řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo jiného základního práva stěžovatelky. Soud I. stupně provedl obsáhlé dokazování, jeho jednání i jednání odvolacího soudu, bylo veřejné a stěžovatelka měla možnost se k věci prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřit. Zásah do jejích práv však nelze spatřovat v tom, že soudy obou stupňů měly na opodstatněnost jejího nároku odlišný právní názor než ona. Dle názoru odvolacího soudu stěžovatelka patrně nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva a tedy ústavní stížnost je návrhem nepřípustným. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením své věci obecnými soudy, tedy že z jejího pohledu mají napadené rozsudky po právní stránce zásadní význam (§237 o.s.ř.). Za takové situace však měla stěžovatelka podat podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, o čemž byla ostatně odvolacím soudem poučena. Ústavní stížnost by mohla podat úspěšně jen pokud by ani v dovolacím řízení nebyla úspěšná. Závěrem Městský soud v Praze navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, pokud ji neodmítne jako návrh nepřípustný, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Obvodní soud pro Prahu 1, jako účastník řízení, se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zabýval právní stránkou věci. Uvedl, že majetek rodičů stěžovatelky byl konfiskován dle §4 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 108 z 25. 10. 1945. Rodičům stěžovatelky bylo pak státní občanství České republiky vráceno rozhodnutími ze dne 16. 8. 1947 a 22. 3. 1950, a to dle §3 dekretu č. 33/45 a dle vládního nařízení č. 252/1949 Sb. Podle cit. dekretu mohly osoby německé národnosti, které pozbyly čs. státního občanství, požádat o vrácení tohoto občanství, přičemž tuto žádost posuzovalo Ministerstvo vnitra dle své volné úvahy. Podle vl. nař. 252/1949 Sb. vrácení státního občanství nastávalo teprve složením slibu věrnosti republice. Nebylo tomu tak, jak se stěžovatelka domnívá, že by ze strany státních orgánů bylo uznáno, že se na případ otce stěžovatelky od počátku nevztahovaly tzv. Benešovy dekrety, na jejichž základě občané německé republiky (zřejmě německé národnosti) pozbývali občanství. Bylo doloženo, že vrácením čs. státního občanství otec stěžovatelky dne 22. 3. 1950 státní občanství (vrácením) nově nabyl, z žádného dokladu však nevyplývá, že by předchozí konfiskace jeho majetku dle §4 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/45 byla protiprávní a byla zrušena.
Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 226/2001 a poté, co se seznámil s jeho obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou tvrzení stěžovatelky o údajné nespravedlivosti civilního řízení je její nesouhlas s právním názorem obecných soudů (který již dříve a obsahově stejně s ústavní stížnosti vyjádřila ve svém odvolání), tedy že žalobě nelze vyhovět, protože nemovitosti přešly na stát mimo rozhodné období ve smyslu ust. §1 zák.č. 87/1991 Sb, o mimosoudních rehabilitacích, analogie jiného restitučního zákona (zák.č. 243/1992 Sb.) není možná a skutečnost, že stát při navrácení státního občanství původnímu vlastníku nevrátil mu i konfiskované nemovitosti, není pro posouzení nároku rozhodná.
V tomto směru je však Ústavní soud nucen znovu opakovat, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy je procesní povahy a neznamená záruku žádného materiálního subjektivního práva. Nikoli tedy spravedlnost rozhodnutí, ale spravedlnost řízení, na jehož základě k rozhodnutí došlo, zaručuje článek 6 Úmluvy.
Právo, aby věc byla projednána spravedlivě, je přitom pouze jednou složkou širšího pojmu práva na spravedlivý proces, i když zřejmě jeho složkou ústřední. Jde o pojem otevřený, přesně neohraničený. V civilních věcech zahrnuje všechny záruky vyjmenované v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (veřejně a v přiměřené lhůtě), ale též řadu dalších práv a záruk, jimiž je obecný pojem spravedlnosti konkretizován a které z něj vyvodila a postupně definovala judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. V samé podstatě spravedlnosti jsou definovány principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti. Stížnost na porušení posledně uvedených principů však není podstatou této ústavní stížnosti a Ústavní soud také neshledal jakýkoliv náznak, že by k jejich porušení v daném případě došlo.
V dané souvislosti lze dále citovat z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z 11. ledna 2005 ve věci Blücher proti České republice, dle něhož
"52. Soud připomíná, že jeho úlohou není svým vlastním hodnocením skutkových okolností a důkazů nahrazovat jejich hodnocení ze strany vnitrostátních soudů, nýbrž ověřovat, zda důkazní prostředky byly předloženy způsobem zaručujícím spravedlivý proces. Výklad a uplatňování vnitrostátního práva náleží v první řadě vnitrostátním orgánům, zejména soudům. Soudu rovněž nepřísluší posuzovat stížnosti týkající se skutkových nebo právních omylů, jichž se údajně dopustily vnitrostátní soudy, ani hodnotit vhodnost použití té či oné judikatury těmito soudy. Jeho úkolem je pouze ověřit soulad z toho vyplývajících důsledků s Úmluvou (viz Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, rozsudek ze dne 19. prosince 1997, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1997-VIII, §31 a 32, Kníže Hans-Adam II. Lichtenštejnský proti Německu [velký senát], č. 42527/98, §49 a 50, ESLP 2001-VIII). Navíc, právo na spravedlivý proces zaručené článkem 6 odst. 1 Úmluvy sice zahrnuje mimo jiné právo účastníků řízení předkládat vyjádření, která považují ve své věci za relevantní, nezaručuje však účastníkům pro ně příznivý výsledek řízení (Andronicou a Constantinou proti Kypru, rozsudek ze dne 9. října 1997, Sbírka 1997-VI, §201). Článek 6 odst. 1 Úmluvy kromě toho neupravuje přípustnost důkazů, důkazní hodnotu či důkazní břemeno, neboť tyto otázky náležejí především do oblasti vnitrostátního práva (Tiemann proti Francii a Německu (rozh.), č. 47457/99 a 47458/99, ESLP 2000-IV)."
Jinak řečeno, při výkonu dohledu Ústavního soudu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly zákonné či nikoliv. V dané souvislosti lze opět poukázat na konstantní judikaturu obou soudů, dle níž soud zabývající se namítaným porušením základních práv nebo svobod " ... není kompetentní projednávat stížnost namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se dopustily domácí soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Úmluvě." Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů, zejména z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 226/2001, nelze vyvodit jakýkoliv náznak porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Právo na spravedlivý proces totiž v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatelky. Dle přesvědčení Ústavního soudu oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti ani z obsahu spisu zachycujícího průběh řízení nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatelka mylně domnívá), že by obecné soudy byly povinny přisvědčit právě jejímu mínění, hodnotit důkazy tak, jako si ona představuje, a dospět k právním závěrům, které má ona za správné. To, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nelze označit za postup, jež by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu.
Pokud jde o restituční zákonodárství České republiky, ve výše cit. rozsudku z ledna 2005 Evropský soud pro lidská práva též uvedl, že "Úmluva státům neukládá žádné omezení jejich volnosti, pokud se týče úpravy rozsahu působnosti právních předpisů, které mohou přijmout v oblasti restituce majetku, a stanovení podmínek, za jakých umožní navrácení vlastnických práv osobám, které jich byly zbaveny."
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2005
JUDr. Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu