ECLI:CZ:US:2005:4.US.3.04
sp. zn. IV. ÚS 3/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 24. března 2005 sp. zn. IV. ÚS 3/04 ve věci ústavní stížnosti Z. K. proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně z 18. 11. 2003 sp. zn. 2 KZv 92/98 a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, z 2. 9. 2003 ČTS: KVV-796/20-98, jímž byla stěžovateli uložena pořádková pokuta.
Usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. 11. 2003 č. j. 2 KZv 92/98-1053 a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 2. 9. 2003 ČTS: KVV-796/20-98 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 2. 9. 2003 ČTS: KVV-796/20-98, kterým mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 40 000 Kč za to, že se dne 19. 6. 2003 na předvolání nedostavil ke znalci, aniž by se řádně omluvil, a usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. 11. 2003 č. j. 2 KZv 92/98-1053, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti prve uvedenému usnesení. Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními došlo k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížností označuje postup policejního orgánu za svévolný, když byla pokuta uložena za jednání, které není v rozporu se zákonem. Poukazuje na pracovní neschopnost, ve které se v rozhodné době s vědomím policejního orgánu nacházel, a na skutečnost, že mu při předvolání nebyl policejním orgánem oznámen důvod, proč má znalce navštívit. Rozhodnutí státní zástupkyně pak vytýká, že většinu ve stížnosti namítaných skutečností v odůvodnění svého rozhodnutí pominula.
Ústavní soud z předložených listin zjistil následující skutečnosti. Usnesením policejního orgánu z 8. 6. 2000 ČTS: KVV-796/20-98 byli v trestním řízení proti stěžovateli, stíhanému pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, přibráni znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to MUDr. Josef H. a MUDr. J. S., k posouzení zdravotního stavu stěžovatele v době spáchání trestného činu, nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě a jeho schopnosti chápat smysl trestního řízení. Opatřením policejního orgánu z 23. 5. 2003 byl v návaznosti na shora uvedené usnesení o přibrání znalce požádán MUDr. J. S. o rozšíření znaleckého posudku ze dne 18. 7. 2000, a to o zodpovězení otázek ohledně současného psychického stavu stěžovatele, jeho schopnosti absolvovat trestní řízení a důvodnosti jeho pracovní neschopnosti včetně stanovené diagnózy. Toto opatření bylo doručeno stěžovateli dne 25. 7. 2003 a jeho obhájci dne 4. 7. 2003. Dne 17. 6. 2003 bylo stěžovateli doručeno předvolání ke znalci MUDr. J. S. za účelem posouzení jeho zdravotního stavu, a to na den 19. 6. 2003.
Podáním, sepsaným dne 17. 6. 2003, které státní zástupkyně obdržela dne 20. 6. 2003, stěžovatel požádal o přezkoumání postupu policejního orgánu. Protestoval proti předvolání ke znalci za účelem posouzení zdravotního stavu, a namítal, že mu není známo, zda se má jednat o zpracování znaleckého posudku či odborného vyjádření a rozsah tohoto zkoumání. Dopisem ze dne 17. 7. 2003 státní zástupkyně v odpovědi konstatovala, že se stěžovatel úmyslně nedostavuje na předvolání ke znalci MUDr. J. S. s tím, že jemu a jeho obhájci je známa existence znaleckého posudku, který byl vypracován a ke kterému má být vypracován dodatek. Dále uvedla, že policejnímu radovi vytknula, že stěžovateli nezaslal seznam otázek pro znalce, tato skutečnost však nemůže být důvodem pro nedostavení se ke znalci. Dalším podáním ze dne 20. 6. 2003 stěžovatel sdělil policejnímu orgánu, že se pro pracovní neschopnost nemůže zúčastnit seznámení s výsledky vyšetřování. K tomuto připojil potvrzení o pracovní neschopnosti vystavené 11. 6. 2003 MUDr. Jiřím H., podle kterého byl stěžovatel od téhož dne práce neschopen. Dopisem z 24. 6. 2003 policejní orgán konstatoval, že se stěžovatel dne 19. 6. 2003 nedostavil ke znalci s tím, že znalci omluvil neúčast stěžovatele jeho obhájce, a dále vyzval posledně uvedeného k odůvodnění této absence. Tuto výzvu pak policejní orgán urgoval dopisy z 8. 7. 2003 a z 28. 7. 2003. Dne 25. 7. 2003 bylo stěžovateli doručeno další předvolání ke znalci MUDr. J. S. na den 31. 7. 2003, kdy se ke znalci také skutečně dostavil.
Usnesením policejního orgánu z 2. 9. 2003 ČTS: KVV-796/20-98 byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 40 000 Kč, protože se bez omluvy nedostavil 19. 6. 2003 ke znalci MUDr. J. S., ač mu bylo předvolání doručeno 17. 6. 2003. Usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. 11. 2003 č. j. 2 KZv 92/98-1053 byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu, protože stěžovatel při převzetí předvolání ke znalci policejnímu orgánu nesdělil, že je v pracovní neschopnosti a že se ke znalci nedostaví. Omluvil se až 20. 6. 2003, aniž na výzvy policejního orgánu sdělil důvody nedostavení se ke znalci, a sama skutečnost, že stěžovatel byl v pracovní neschopnosti, nemá vliv na daný postup.
Účastníci řízení byli Ústavním soudem vyzváni, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajské státní zastupitelství v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatuje, že obhájce stěžovatele jeho neúčast u znalce dne 19. 6. 2003 omluvil neznalostí předmětu znaleckého zkoumání. Omluvu učiněnou u znalce nepovažuje za dostatečnou a důvodnou, přičemž opožděně doložená pracovní neschopnost nezabránila marnému projití úkonu. S ohledem na postavení orgánů činných v trestním řízení nelze přistoupit na to, aby obvinění určovali podmínky, za nichž jsou ochotni spolupracovat.
Policejní orgán jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti označuje některá tvrzení stěžovatele za lživá. Stěžovatel se 6. 6. 2003 seznamoval s výsledky vyšetřování, aniž by uvedl, že je v pracovní neschopnosti bez možnosti vycházek. V době, kdy mělo proběhnout znalecké zkoumání, nebylo z čeho dovodit, že zdravotní stav stěžovateli nedovolí účast. Postup policejního orgánu před uložením pořádkové pokuty byl veden snahou objektivně zjistit příčinu, proč se stěžovatel dne 19. 6. 2003 nedostavil ke znalci, přičemž žádosti policejního orgánu v tomto směru byly ignorovány.
Ústavní soud nejprve řízení podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s §109 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přerušil. Důvodem bylo, že při posuzování věcně podobné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 403/03 (zatím nevyřízeno) využil IV. senát Ústavního soudu svého oprávnění podle §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a navrhl zrušení stávající úpravy přezkumu rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty policejními orgány v přípravném řízení trestním. Řízení o tomto návrhu bylo Ústavním soudem vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 15/04.
Nálezem ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 15/04 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 35, nález č. 180; vyhlášen pod č. 45/2005 Sb.; dostupný rovněž na http://www.judikatura.cz/] bylo ustanovení §146 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř.") zrušeno dnem 30. 9. 2005. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud konstatoval, že pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání. Jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci. Mohou být přitom vydávány na základě volného uvážení, takže není vyloučen ani diskriminační efekt jejich ukládání vůči různým subjektům. Jsou tudíž zpravidla rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stávající znění §146 odst. 2 tr. ř. z hlediska existence účinných procesních záruk či prostředků nápravy trpí ústavním deficitem, jehož podstata spočívá v absenci takové právní úpravy, jež by splňovala požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k osobám, kterým byla pořádková pokuta podle §66 tr. ř. uložena v přípravném řízení policejním orgánem nebo státním zástupcem.
Za této situace je zřejmé, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí státní zástupkyně o stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty, které bylo vydáno za použití ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. , je ze shora vyložených důvodů opodstatněná. Ústavní stížnost je však i jinak opodstatněná, a to i ve vztahu k usnesení policejního orgánu, které předcházelo usnesení státní zástupkyně.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 766/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 94, str. 311) dovodil, že pořádkovou pokutu lze uložit jedině za bezpečně zjištěného porušení stanovených podmínek. V opačném případě dochází k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny, tedy v konečném důsledku i k porušení práva, aby v trestní věci bylo každému zachováno právo na spravedlivý postup (proces) příslušných orgánů.
V posuzovaném případě je zřejmé, že ani orgány činné v trestním řízení, ale ani stěžovatel, nepostupovali v souladu se zákonem. Pořádková pokuta ve výši 40 000 Kč byla stěžovateli uložena z toho důvodu, že se bez dostatečné omluvy nedostavil ke znalci, ke kterému byl předvolán policejním orgánem. Ze shodných prohlášení účastníků řízení, jakož i z dalších listin je zřejmé, že ve věci bylo prováděno znalecké dokazování ohledně zdravotního stavu stěžovatele, a to na základě usnesení vyšetřovatele ze dne 8. 6. 2000. Poté, co byl na základě uvedeného usnesení znalci zpracován posudek, se policejní orgán rozhodl vyžadovat rozšíření znaleckého zkoumání, a proto znalci opatřením ze dne 23. 5. 2003 rozšířil okruh otázek k zodpovězení. Toto opatření nebylo stěžovateli původně vůbec doručeno, a stalo se tak až 25. 7. 2003 poté, co si na postup policejního orgánu stěžoval. Již 17. 6. 2003 však bylo stěžovateli doručeno předvolání policejního orgánu ke znalci na den 19. 6. 2003. Tento den se ke znalci dostavil jen jeho obhájce a neúčast stěžovatele omluvil. Uvedl, že mu není znám důvod, proč se měl stěžovatel ke znalci dostavit, a že je zřejmě porušováno ustanovení §105 odst. 3 tr. ř. Podle tvrzení stěžovatele jako další důvod uvedl i to, že se stěžovatel nachází v pracovní neschopnosti. Obhájce pak nejpozději 20. 6. 2003 uvědomil policejní orgán o pracovní neschopnosti stěžovatele, která započala již 11. 6. 2003. Dopisem ze dne 24. 6. 2003 byl obhájce policejním orgánem vyzván, aby sdělil důvod, proč se stěžovatel ke znalci nedostavil. Z dopisu vyplývá, že obhájce stěžovatele jeho nedostavení se u znalce omluvil. Poté byl obhájce policejním orgánem urgován dopisy ze dne 8. 7. 2003 a 28. 7. 2003. Obhájce však nijak nereagoval. Usnesení o uložení pořádkové pokuty ve výši 40 000 Kč pak bylo vydáno policejním orgánem až dne 2. 9. 2003, a to poté, co se stěžovatel na základě dalšího předvolání ke znalci již dostavil, navíc v době své pracovní neschopnosti, a to dne 31. 7. 2003.
Z uvedeného je zřejmé, že pořádková pokuta byla stěžovateli uložena přesto, že policejní orgán jeho omluvu ve své podstatě akceptoval (jak vyplývá z dopisu ze dne 24. 6. 2003) a byla mu známa jak pracovní neschopnost stěžovatele v rozhodné době, tak pochybení policejního orgánu při vyrozumívání stěžovatele o rozšíření znaleckého zkoumání, a za situace, kdy již k předmětnému úkonu následně došlo. Takovýto postup policejního orgánu se jeví být Ústavnímu soudu naprosto svévolným a rozporným se základními zásadami vztahu mezi orgány veřejné moci a občany, jak vyplývají pro posuzovaný případ z §1 odst. 1 věty druhé tr. ř. a z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Totéž platí i pro usnesení státní zástupkyně, která na základě stížnosti usnesení policejního orgánu přezkoumávala, neboť evidentně veškeré shora uvedené souvislosti ignorovala. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel měl povinnost omluvit svoji neúčast u znalce přímo policejnímu orgánu, který jej ke znalci předvolal, a nikoliv přímo znalci, ani skutečnost, že obhájce stěžovatele následné výzvy policejního orgánu ke sdělení důvodů omluvy ignoroval.
Proto Ústavní soud konstatuje, že napadenými usneseními došlo k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny a čl. 1 Ústavy. Porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, tak jak bylo dovozováno stěžovatelem, Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Ze shora vyložených důvodů bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno.
Ústavní soud přitom v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil od ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a účastníci s tímto postupem souhlasili. To platí i ve vztahu ke stěžovateli, který prostřednictvím svého právního zástupce nejprve podáním ze dne 4. 5. 2004 s upuštěním od ústního jednání souhlasil, a poté s ohledem na jím tvrzenou změnu procesní situace vyvolanou přerušením řízení a očekávaným rozhodnutím pléna Ústavního soudu navrhl podáním z 30. 7. 2004 konání ústního jednání. Souhlas s upuštěním od ústního jednání je svou povahou vzdáním se práva, a to práva na veřejné projednání věci. Vzdání se práva je aktem jednostranným a jednorázovým, bez možnosti jeho zpětvzetí. Zákon v případě řízení o ústavních stížnostech nezná ani možnost, aby účastníci řízení navrhovali konání ústního jednání, tedy ani způsob, jakým by o takovém návrhu mělo být Ústavním soudem rozhodováno. Za této situace lze uzavřít, že pokud Ústavní soud dospěl k závěru, že ústní jednání nebylo způsobilé k dalšímu objasnění věci, a účastníci řízení včetně stěžovatele souhlasili s upuštěním od ústního jednání, bylo možné od ústního jednání upustit.