ECLI:CZ:US:2005:4.US.300.04
sp. zn. IV. ÚS 300/04
Usnesení
IV.ÚS 300/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelky V. K., zastoupené JUDr. J. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 6 T 47/2003, ze dne 29. 5. 2003, rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 8 To 317/2003, ze dne 21. 10. 2003 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 6 Tdo 430/2004, ze dne 27. 5. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 9. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 6 T 47/2003, ze dne 29. 5. 2003, rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 8 To 317/2003, ze dne 21. 10. 2003 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 6 Tdo 430/2004, ze dne 27. 5. 2004.
Výše uvedenými rozsudky mělo údajně dojít k zásahu do základních lidských práv a svobod, jež jsou stěžovatelce garantovány Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 36 odst. 1 a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v čl. 6 odst. 1.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 6 T 47/2003, byla stěžovatelka V. K. uznána vinnou tím, že v období od 1. 1. 1997 do 30. 6. 2000 jako účetní poškozené společnosti Four Rest, s. r. o. (dále jen "poškozená") sama či se svým manželem, J. K., neoprávněně vystavila příkazy k úhradě z účtu poškozené, když na příkazech k úhradě padělala podpisy jednatelů poškozené společnosti nebo jim tyto podstrčila k podpisu. Na základě těchto příkazů k úhradě jí byly převáděny finanční částky ve prospěch jejich vlastních účtů. Stěžovatelka se tak údajně ke škodě cizího majetku obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila takovým činem značnou škodu. Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl ve výše uvedeném rozsudku k závěru, dle nějž stěžovatelka naplnila znaky skutkové podstaty ustanovení §250 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. b) trestního zákona. Za uvedené jednání ji pak jmenovaný soud odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon podmínečně odložil na dobu čtyř let. Dále byl stěžovatelce uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. Co do náhrady škody byla poškozená odkázána na občanskoprávní řízení.
Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání k Městskému soudu v Praze, jenž doplnil dokazování o výslech znalců, jehož se stěžovatelka domáhala a dne 23. 10. 2003 zrušil výrok o vině, trestu a o náhradě škody obžalované V. K. Pochybení obvodního soudu bylo shledáno především v tom, že jednání obžalované bylo kvalifikováno jako dva trestné činy podvodu, přičemž se jednalo o jeden pokračující trestný čin podvodu, neboť k deliktnímu jednání mělo docházet průběžně od 1. 1. 1997 do 30. 10. 2000, a to s cílem obstarat si tímto podvodným jednáním finanční prostředky, jež byly převáděny na různé účty stěžovatelky či jejího manžela. Další pochybení shledal městský soud ve výroku o trestu, jenž považoval za příliš přísný a nepřiměřený. Rovněž pokud jde odvolání poškozené společnosti, dospěl městský soud k názoru, že v daném případě nebyl dán důvod k odkázání poškozené společnosti s jejím nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní. Z uvedených důvodů Městský soud v Praze předmětné rozhodnutí ve výroku o vině, trestu a o náhradě škody obžalované V. K. zrušil. Současně ji však shledal vinnou, že se ke škodě cizího majetku obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila takovým činem značnou škodu. Nastíněným jednáním tak údajně spáchala trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let a výkon trestu jí byl podmínečně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále byla odsouzena k peněžitému trestu ve výši 50.000,- Kč a v souladu s ustanovením §228 odst. 1 trestního řádu byla obžalované uložena povinnost uhradit poškozené společnosti způsobenou škodu.
Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka zpracovávala pro poškozenou společnost veškeré účetnictví, personální i mzdovou agendu, skladovou evidenci a vyřizovala další písemnosti. Předmět "smlouvy o účetnictví", jež byla dne 14. 1. 1997 uzavřena mezi stěžovatelkou a poškozenou společností, však byl údajně užší než skutečně prováděné činnosti. Z toho důvodu si stěžovatelka fakturovala též tzv. vícepráce, na nichž se se společníky údajně ústně dohodla. Jak vyplývá ze dvou znaleckých posudků, jež si nechala stěžovatelka vyhotovit, měla jí za veškeré prováděné činnosti náležet odměna ve výši 27 000,-Kč a nikoli jen 12 000,- Kč, jak bylo sjednáno v písemné smlouvě. Za provedené činnosti vystavovala stěžovatelka faktury a následně předkládala společníkům k podpisu platební příkazy, popř. jejich podpisy falšovala. Kontrolou jednotlivých finančních operací dospěli společníci v červnu 2000 k závěru, že ze strany stěžovatelky dochází k bezdůvodnému obohacování, a proto podali podnět k zahájení trestního stíhání, jež vedlo až k vynesení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Bezprostředně po zjištění nesrovnalostí v účetnictví navštívil svědek B. se stěžovatelkou svědkyni Be., v jejíž přítomnosti podepsala stěžovatelka (později zpochybňované) prohlášení, v němž se doznává ke svému deliktnímu jednání.
Z výpovědi jednotlivých společníků vyplynulo, že každý měsíc vypláceli stěžovatelce hotově odměnu ve výši 12 000,- Kč, což však nejsou schopni doložit. Stěžovatelka toto popírá s tím, že si fakturovala vícekrát menší částky, neboť poškozená společnost neměla vždy dostatek peněžních prostředků. Z výpovědi svědkyně A., jež vede účetnictví poškozené společnosti od září 2000, vyplývá, že účetnictví za předchozí období bylo vedeno pečlivě, ovšem nebylo možno dohledat všechny původní doklady. Částečně tak chyběly prvotní doklady za rok 1999 a 2000, počítačově bylo účetnictví zpracováno správně. Celé účetnictví za rok 1997 bylo dle jejího názoru vedeno řádně, všechny faktury byly očíslovány souvislou číselnou řadou a svázány. Doklady z roku 1998 nebyly řádně očíslovány a seřazeny. Rok 1999 byl nalezen jen částečně. Svědkyně dále uvedla, že většinu ze stěžovatelkou činěných prací provádí za částku 12 000,- Kč a zbývající nejsou dle zákona o účetnictví povinné. Svědkyně prověřila v účetnictví poškozené společnosti sporné částky a uvedla, že žádnou z předmětných částek v účetnictví nenalezla, resp. nenašla žádnou fakturu stěžovatelky, jíž by předmětné částky fakturovala. Bylo pouze zjištěno, že k některým částkám z předloženého seznamu existují faktury, vystavené na zcela jiné subjekty. Těmto byly sporné částky řádně proplaceny a následně byly stejné částky poukázány též na účty stěžovatelky.
Svědkyně dále uvedla, že v celém účetnictví, které měla k dispozici, nenalezla žádnou fakturu stěžovatelky na částku 12 000,- Kč, resp. na jinou odpovídající částku, a rovněž nenalezla ve fakturách žádný doklad o tom, že by jí byla jakákoliv částka proplacena v hotovosti. Dále bylo svědkyní poukázáno na to, že byla svědkem B. pověřena vyhledáváním položek odeslaných v minulosti na účty manželů K. V souvislosti s tím bylo zjištěno, že na několika bankovních výpisech z účtu poškozené z doby, kdy tam působila stěžovatelka, byly přepisovány číslice v číslech účtů.
V rámci trestního stíhání byly vyhotoveny písmoznalecké posudky, jež prokázaly, že na některých platebních příkazech jsou padělané podpisy společníků poškozené společnosti, jež jako jediní měli podpisové právo. Vzhledem ke skutečnosti, že písemný projev padělatele byl příliš krátký, nebyl znalec schopen toto jednoznačně individualizovat. Jak však vyplývá i z vyjádření obhájce stěžovatelky na č.l. 600 spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 6 T 47/2003, byly tyto podpisy zfalšovány právě jí. Krom toho byly všechny částky z padělaných platebních příkazů poukázány na účet stěžovatelky či jejího manžela.
Ze spisového materiálu dále vyplývá, že manžel stěžovatelky se ústně dohodl s poškozenou společností na zprostředkování zákazníků pro poškozenou. Za tuto činnost mu měla náležet odměna, kterou fakturoval až v době, kdy jeho manželka pro uvedenou společnosti již nepracovala. Následně byl vystaven příkaz k úhradě se zfalšovaným podpisem, na základě něhož banka poukázala peníze na účet J. K. Platební příkazy byly opatřeny otiskem razítka společnosti Four rest, které však, jak vyplynulo z výpovědi svědků, poškozená od ukončení spolupráce se stěžovatelkou nepoužívala.
Stěžovatelka je toho názoru, že v rámci trestního řízení obecné soudy nedostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování a odůvodnění vydaných rozhodnutí. Postupem obecných soudů tak mělo dojít k porušení základních zásad, na nichž je trestní řízení jako takové postaveno. Základní pochybení je údajně třeba spatřovat již v samotném posouzení smlouvy, na jejímž základě byl postaven právní vztah stěžovatelky a poškozené společnosti. Z ústavní stížnosti vyplývá, že smlouva jako taková je stěžovatelkou považována za neplatnou, a proto by se vztah mezi ní a poškozenou měl posuzovat dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně pak těmi ustanoveními zákona, jež upravují smlouvu mandátní. Z uvedeného pak stěžovatelka vychází i při své další argumentaci.
Rozhodnutím Městského soudu v Praze o náhradě škody v rámci adhezního řízení pak mělo dojít k odepření jedné rozhodovací instance, neboť obvodní soud se původně meritem věci nezaobíral a odkázal poškozenou společnost s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve věci samé tak v rámci adhezního řízení rozhodoval až Městský soud v Praze jako soud odvolací. V dalším pak stěžovatelka polemizuje s věrohodností jednotlivých důkazů, jež byly v rámci trestního řízení provedeny. Zásadní vada ústavněprávní intenzity je pak navrhovatelkou spatřována též v neprovedení tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, kterými se soud nezabýval.
III.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Přípisem ze dne 30. 10. 2004 se k ústavní stížnosti vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 1, jenž považuje předmětný návrh za neopodstatněný, neboť v rámci dokazování provedl veškeré dostupné důkazy tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jaký je nezbytný pro rozhodnutí soudu.
Městský soud v Praze se z pozice účastníka řízení odvolal na své rozhodnutí, sp. zn. 8 To 317/2003, ze dne 21. 10. 2003 s tím, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, o předmětné ústavní stížnosti ve svém vyjádření ze dne 14. 10. 2004 uvedl, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b odst. 1, 2 trestního řádu a nelze je rozšiřovat. Protože v předmětné věci stěžovatelka podala dovolání z jiných, než zákonem výslovně stanovených důvodů, nebylo možné v rámci dovolacího řízení ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 trestního řádu přezkoumat zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí a bylo nutné podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání odmítnout. Pokud stěžovatelka tvrdí, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu by měl Nejvyšší soud přezkoumávat, zda skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku byl skutečně prokázán, tak je potřebné zdůraznit, že takováto povinnost dovolacího soudu (současně i oprávnění) z citovaného zákonného ustanovení nevyplývá, přičemž ve zmíněném názoru lze prakticky spatřovat požadavek další odvolací instance. Vzhledem k řečenému má Nejvyšší soud za to, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ani jiných právních norem.
Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, pan J. K., se ve svém přípisu ze dne 12. 10. 2004 zcela ztotožnil s předmětnou ústavní stížností a svého postavení vedlejšího účastníka se vzdal.
Městské státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne 16. 9. 2004 vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.
IV.
Ústavní soud posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelka svým jednání naplnila skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle ustanovení §250 trestního zákona, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Dle náhledu Ústavního soudu je třeba dát stěžovatelce za pravdu v tom, že obecné soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně nevypořádaly s otázkou nepřipuštěných důkazů, jež byly navrženy v rámci hlavního líčení. Z ústavněprávního hlediska se sice jedná o porušení práv garantovaných stěžovatelce ustanovením §125 odst. 1 trestního řádu, ovšem tento zásah není takové intenzity, aby jím bylo možno odůvodnit zásah do principu právní jistoty účastníků řízení a ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušit. V konkrétním případě je vždy třeba posoudit, zda nepřipuštěné a v rozhodnutí neodůvodněné důkazy mohly zásadním způsobem ovlivnit výsledky dokazování. Jako důkaz byl navržen výslech svědkyně Charvátové, jež byla vyslechnuta již v rámci přípravného řízení a trestní spis OR3-1667/MO2-TČ-2000, obsahující usnesení o odložení trestního stíhání pro trestný čin vydírání dle ustanovení §235 trestního zákona, jehož se měl ve vztahu ke stěžovatelce dopustit jeden ze společníků poškozené společnosti. S ohledem na tyto konkrétní důkazy, jejichž zamítnutí nebylo v rozhodnutí náležitě odůvodněno, nelze mít za to, že by jejich dodatečné odůvodnění v rozsudku obvodního soudu mohlo mít zásadní vliv na dokazování jako celek. Jinými slovy, v případě zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí z výše uvedeného důvodu, nelze po dodatečném odůvodnění navržených a neprovedených důkazů očekávat zásadní obrat v otázce dokazování. Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že v projednávané věci obecné soudy opřely svá rozhodnutí o další důkazy, tvořící ucelený řetězec, které v odůvodnění podrobně vyhodnotily a které umožňují učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatelky. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by dané procesní pochybení mělo vliv na řádné odůvodnění rozhodnutí, jejich přezkoumatelnost a přesvědčivost, a že by jím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatele, zaručených Listinou (obdobně k tomu též dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 335/02).
Ve vztahu k námitce neplatnosti smlouvy o účetnictví, jež je uvedena až v řízení před Ústavním soudem, se jedná o návrh nepřípustný, neboť nebyla naplněna zásada subsidiarity ústavní stížnosti. Dle uvedené zásady je podmínkou pro podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, nebyly vyčerpány všechny možnosti právní ochrany, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti (srov. též III. ÚS 117/2000, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek č. 19. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2001).
Namítá-li stěžovatelka, že došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv tím, že jí byla upřena druhá rozhodovací instance, nelze se s jejím názorem ztotožnit. Adhezní řízení je svou podstatou řízením občanskoprávním, v němž není (na rozdíl od řízení trestního - srovnej čl. 2 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) ústavně zaručena dvojinstančnost rozhodování.
Předmětem petitu ústavní stížnosti je zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 6 T 47/2003, rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 8 To 317/2003, ze dne 21. 10. 2003 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 6 Tdo 430/2004, ze dne 27. 5. 2004, jež se dotýkají nejen stěžovatelky V. K., ale též jejího manžela, J. K. Ve vztahu k těm částem rozhodnutí, jež se vztahují na manžela stěžovatelky, je ústavní stížnost podaná osobou neoprávněnou. Ve vztahu k výrokům rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 6 T 47/2003, jež byly rozhodnutím Městského soudu v Praze, sp. zn. 8 To 317/2003, ze dne 21. 10. 2003 změněny o ústavní stížnost nepřípustnou, neboť tyto výroky právně neexistují.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. l písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu