ECLI:CZ:US:2005:4.US.327.05
sp. zn. IV. ÚS 327/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. 8. 2005 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele Ing. P. H., zastoupeného Mgr. Radkou Mejzlíkovou, advokátkou se sídlem v Chebu, Jánské náměstí č. 6, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 10 C 111/96, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 18 Co 80/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 8. 6. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Chebu a Krajského soudu v Plzni. Předmětnými rozsudky obecné soudy rozhodly o žalobním návrhu stěžovatele, jímž se na vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 75.818.50 Kč,- s 19 % úrokem z prodlení od 5. 11. 1995 do zaplacení. Dále se stěžovatel v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu domáhal odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Dále pak mělo též dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces, jež je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Stěžovatel není takto povinen vyčerpat procesní prostředek, jenž může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")].
Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel není před podáním ústavní stížnosti nucen podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jestliže stěžovatel této možnosti přesto využije, běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla nepřípustným dovoláním napadena (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Od účinnosti zákona č. 83/2004 Sb., kterým se mění zákon o Ústavním soudu, tak odpadá důvod pro souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, kdy dovolací soud shledá, že dovolání není pro absenci zásadního právního významu přípustné, zůstává lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována.
Stěžovatel uvedl, že kromě ústavní stížnosti podal současně i dovolání, jehož přípustnost opřel mimo jiné i o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jak již Ústavní soud konstatoval, takový postup není podle platné právní úpravy nutný. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů počne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze takto předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně.
Ústavní soud považuje za prospěšné opětovně zdůraznit, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud dovolání nevyhoví, bude moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 8. 2005
Michaela Židlická
soudce zpravodaj