ECLI:CZ:US:2005:4.US.329.04
sp. zn. IV. ÚS 329/04
Usnesení
IV.ÚS 329/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti M. S., právně zastoupeného JUDr. M. Š., proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 3 To 333/2004, o žádosti o propuštění z vazby na svobodu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 6. 10. 2004 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jíž stěžovatel brojí proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 3 To 333/2004. Tímto rozsudkem mělo dle náhledu stěžovatele dojít k porušení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že ústavní stížnost byla podána včas, a to při zachování všech náležitostí tak, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS").
Vzhledem k tomu, že bylo o předmětném návrhu rozhodnuto (v podstatě) neprodleně po obdržení soudního spisu, Ústavní soud již o žádosti o přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 nerozhodoval.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývají následující skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatel M. S. je ukrajinský státní občan, jenž byl dne 24. 2. 2004 trestním příkazem Městského soudu v Brně, č.j. 88 T 24/2004, uznán vinným z trestného činu krádeže dle §247 odst. 1, písm. c), d) zákona č. 140/1961, trestní zákon, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen "trestní zákon"), a trestného činu výtržnictví dle §202 odst. 1 trestního zákona. Za naplnění výše uvedených skutkových podstat byl stěžovatel odsouzen podle §57 odst. 1, 2 trestního zákona za použití §314e odst. 2 písm. f) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen "trestní řád") k trestu vyhoštění na dobu 5 let. Odsouzený se vzdal práva na podání odporu a byl poučen o tom, že mu vzniká povinnost opustit území České republiky do 3 týdnů od právní moci rozhodnutí.
Dne 7. 7. 2004 byl stěžovatel zajištěn v souladu s §15 odst. 1 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a následujícího dne byl ze strany městského státního zástupce podán návrh na potrestání, neboť zde vzniklo podezření, že se stěžovatel svým pobytem na území České republiky dopustil trestného činu maření výkonu soudního rozhodnutí dle ustanovení §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Dne 9. 7. 2004 byl M. S. na základě §171 odst. 1 trestního zákona odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně, č.j. 89 T 99/2004, k trestu odnětí svobody v délce trvání 2, 5 měsíce. Podle §57 odst. 1, 2 trestního zákona mu byl dále uložen trest vyhoštění v délce trvání 5 let. Na závěr hlavního líčení byl usnesením městského soudu vzat do vazby, jež byla odůvodněna tím, že je zde nebezpečí útěku obviněného do zahraničí, neboť tento není českým státním příslušníkem a také nemá na území našeho státu žádné věrohodné pouto k určitému městu či místu a státní orgány mu tak nemají kam doručovat. Dalším argumentem byla i skutečnost, že obviněný se po prvním rozsudku snažil úplatkem dosáhnout výmazu údajů o jeho osobě z trestního rejstříku. Soud první instance ve svém odůvodnění zastává stanovisko, dle něhož nelze na obžalovaného použít ustanovení §68 odst. 2 trestního řádu, neboť ten se již dopustil jednání uvedeného v ustanovení §68 odst. 3 písm. a) trestního řádu a tím dostatečně prokázal svůj úmysl se skrývat. Proti shora uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Brně podal obžalovaný v zákonné lhůtě opravné prostředky. Stížnost stěžovatele namířená proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2004, č.j. 89 T 99/2004, byla zamítnuta rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2004, č.j. 3 To 333/2004. V odůvodnění svého rozhodnutí má odvolací soud za to, že důvody vazby dle §67 písm. a) trestního řádu byly naplněny, a proto je možno se ztotožnit s názorem Městského soudu v Brně. Dne 27. 10. 2004 přezkoumal Krajský soud v Brně rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2004, č.j. 89 T 99/2004, a ve svém rozhodnutí, č.j. 3 To 428/2004, dospěl k závěru, že podanému odvolání nelze přisvědčit.
K dalším podstatným skutečnostem, jež se váží k předmětnému případu, náleží převedení stěžovatele do vyhošťovací vazby a jeho následné vyhoštění z území České republiky, k němuž došlo dne 25. 11. 2004 v 9.00 hod. přes hraniční přechod S.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje domněnku, dle níž byl napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 3 To 333/2004, porušen trestní řád, neboť krajský soud nesprávně interpretoval jeho ustanovení §68 odst. 3) písm. a). Jeho výklad dle stěžovatele neodpovídá skutečnosti v domněnce, že pro aplikaci zmíněného ustanovení stačí důvodná obava z uprchnutí či skrývání obviněného. Ve svém podání vykládá stěžovatel §68 odst. 3 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., v tom smyslu, že jeho použití přichází v úvahu v těch případech, kdy se obviněný dopustil závadného jednání až po zahájení trestního stíhání vůči dané osobě pro konkrétní trestný čin.
III.
Městské státní zastupitelství v Brně se přípisem ze dne 26. 10. 2004, ve smyslu §28 zákona č. 182/1993 Sb., vzdalo práva být vedlejším účastníkem řízení.
Současně se zasláním spisu se k ústavní stížnosti vyjádřil i Městský soud v Brně, a to v tom smyslu, že účelem ustanovení §68 odst. 2 trestního řádu je, aby do vazby nebyly brány osoby, které se dopouštějí, respektive jsou stíhány pro méně závažnou trestnou činnost. Na druhou stranu smyslem ustanovení §68 odst. 3 trestního řádu je, aby i při této méně závažné trestné činnosti byly vzaty do vazby osoby, které například maří probíhající trestní řízení tím, že se skrývají. Takovýto výklad by pak měl, dle názoru městského soudu, přispět i k usnadnění a urychlení soudního řízení
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. 11. 2004 odkazuje na obsah svého rozhodnutí ze dne 11. srpna 2004, sp. zn. 3 To 333/2004.
IV.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že tento nezasahuje do činnosti soudních orgánů, pokud nedojde z jejich strany k zásahu do práv a svobod, jež jsou chráněna ústavním pořádkem České republiky. Jinými slovy, Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Vzhledem ke skutečnosti, že každé uvalení vazby je bytostně spjato s omezením osobní svobody jednotlivce, je Ústavní soud nadán pravomocí pro přezkum všech zákonných podmínek, jež k tomuto omezení vedly. V předmětném případu přezkoumal Ústavní soud právní názory a postupy obecných soudů z ústavněprávního hlediska a dospěl k závěru, že tyto jsou ústavně konformní.
Projednávaným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 3 To 333/2004, byla zamítnuta stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně, ze dne 9. 7. 2004, č.j. 89 T 99/2004, jímž byla uvalena vazba na stěžovatele M. S. Ten se měl setrváním na území České republiky dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, za což mu hrozil trest odnětí svobody v délce trvání až 6 měsíců či trest peněžitý. Orgány činné v trestním řízení musí při výkonu svých pravomocí dbát ochrany osobní svobody jednotlivce a při zvažování naplnění podmínek pro uvalení vazby si musí počínat tak, aby nezasáhly do jeho základních svobod. Výklad ustanovení trestního řádu upravující omezení autonomní svobody jednotlivce je tedy nutno vykládat vždy restriktivním způsobem.
Zákonodárce, vědom si citlivosti omezování osobní svobody, stanovil pro orgány činné v trestním řízení v §68 odst. 2 trestního řádu omezovací klauzuli, dle níž nesmí být vzat do vazby obviněný, jež je stíhán pro úmyslný trestný čin, za který stanoví zákon trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta. Použití vazby je ve výše uvedených případech možné jen tehdy, dochází-li ze strany obviněného k takovým excesům, jež svým charakterem narušují průběh soudního řízení. Z návětí ustanovení §68 odst. 3 není zcela zřejmé, zda k těmto vybočením ze strany stíhané osoby má docházet před, či po sdělení obvinění. Z charakteru jednotlivých odrážek §68 odst. 3, písmen a) - e) trestního řádu však vyplývá, že k uvedenému jednání nemusí nutně docházet jen po sdělení obvinění, jako je tomu například v případě obavy z pokračování v trestné činnosti. Námitce stěžovatele, dle níž se přihlíží k ustanovení §68, odst. 3 trestního řádu až v okamžiku, kdy se obviněný dopustil protiprávního jednání po sdělení obvinění, nelze tedy přisvědčit, neboť v některých případech by tímto postupem bylo významně ohroženo soudní řízení. Lze si jen obtížně představit, jakým způsobem by se na námitku stěžovatele aplikovalo např. ustanovení §68, odst. 3, písm. c) trestního řádu. Dle názoru Ústavního soudu by paušalizování výkladu zmíněného ustanovení vedlo k zavádějícím a nesprávným právním závěrům. Nerespektoval-li stěžovatel soudní rozhodnutí městského soudu ze dne 24. 2. 2004, č.j. 88 T 24/2004, a dále pobýval na území České republiky, lze na jeho jednání nazírat z úhlu pohledu §68, odst. 3, písm. a) trestního řádu. Ústavní soud má tedy za to, že postup obecných soudů byl v souladu s Listinou a k zásahu do autonomní sféry jedince nedošlo takovou měrou, jež by se vymykala zákonnému pojetí vazby.
Po zvážení všech skutečností, jež jsou právně významné pro rozhodnutí o předmětné ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že podání nelze kvalifikovat jako odůvodněné, a proto jej čtvrtý senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 1. 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu