ECLI:CZ:US:2005:4.US.33.05
sp. zn. IV. ÚS 33/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti B. N., zastoupeného Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem Advokátní kanceláře v Chomutově, náměstí 1. máje 97, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 1 Nt 2009/2003-71, ze dne 24. 8. 2004, a usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 61 To 410/2004, ze dne 21. 10. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. d) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jím podaný návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 65/02 Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl usnesením, č. j. 1 Nt 2009/2003-71, ze dne 24. 8. 2004, ačkoliv ve svém podání soudu nabídl v souladu s trestním řádem důkazy v podobě nových skutečností. Včas podanou stížnost proti tomuto zamítavému rozhodnutí však Městský soud v Praze svým usnesením, sp. zn. 61 To 410/2004, ze dne 21. 10. 2004, zamítl. Stěžovatelem navrhovaní svědci přitom prokazatelně nebyli před soudem I. stupně, ani před soudem odvolacím, v průběhu trestního řízení vyslechnuti. Soud I. stupně v odůvodnění zamítavého rozhodnutí k jeho návrhu na povolení obnovy řízení uvedl, že vyslechl stěžovatelem navrhované svědky, kteří potvrdili jeho obhajobu, polemizoval však s otázkou, zda se jedná o důkazy dříve neznámé, když stěžovatel tyto důkazy navrhoval již v původním odvolacím řízení, a odvolací soud provedení těchto důkazů zamítl jako nadbytečné a účelové. Z tohoto důvodu došel obvodní soud k závěru, že tyto skutečnosti a důkazy není možno označit za dříve soudu neznámé. Stěžovatel v tomto postupu obecného soudu spatřuje dotčení jeho práva zaručeného mu v čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Následným zamítnutím stěžovatelem podané stížnosti usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 61 To 410/2004, ze dne 21. 10. 2004, pak podle stěžovatelova názoru došlo k porušení jeho práv zaručených mu čl. 13 Úmluvy, když v odůvodnění zamítavého usnesení předsedkyně senátu městského soudu cíleně a s úmyslem krátit stěžovatele na právu mít účinný opravný prostředek uvedla v rozporu s obsahem výpovědí svědků, že svědci nepotvrdili obhajobu stěžovatele. Poukázala přitom na velký časový odstup z hlediska paměti svědků na přítomnost odsouzeného. Tento časový odstup však nenastal stěžovatelovým zaviněním. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a uložil soudu I. stupně ve věci znovu jednat.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 1 Nt 2009/2003, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze. Obvodní soud pro Prahu 2 se přes výzvu k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Městský soud v Praze ve vyjádření uvádí, že nepovažuje za účelné se nad rámec odůvodnění jeho rozhodnutí k obsahu ústavní stížnosti vyjadřovat. Jedná se o senátní rozhodnutí a důvody, které vedly k jeho závěrům jsou vysvětleny v písemném vyhotovení usnesení. Stěžovatel uplatnil v podstatě shodnou argumentaci jakou použil v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního řízení. Jeho námitky byly podrobně řešeny soudem I. a II. stupně, jak z odůvodnění těchto rozhodnutí vyplývá, a proto Městský soud v Praze plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřuje.
III.
Z připojeného spisového materiálu a usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 163/04, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost vztahující se k původnímu trestnímu řízení, vyplynulo, že proti stěžovateli bylo u Obvodního soudu pro Prahu 2 vedeno trestní řízení pod sp. zn. 4 T 65/2002, přičemž v dané věci bylo rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 61 To 411/2003, ze dne 13. 11. 2003, který zrušil v odsuzující části v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 4 T 65/2002, ze dne 25. 4. 2003. Stěžovatel odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 61 To 411/2003, ze dne 13. 11. 2003, napadl ústavní stížností, ve které, obdobně jako v nyní posuzované ústavní stížnosti, namítal především, že v době mezi vyhlášením rozsudku soudu I. stupně a projednáním odvolání nalezl kalendáře z roku 1997-1998, na jejichž základě byl schopen dohledat, kde se v době, kdy měl páchat trestnou činnost, nacházel, a zároveň byl schopen označit i svědky, kteří mohli danou skutečnost potvrdit. Navrhl proto následně Městskému soudu v Praze, jako soudu odvolacímu, aby provedl výslech jím označených svědků, ten však jeho návrhu nevyhověl. Ústavní soud se ve svém usnesení, sp. zn. III. ÚS 163/04, ze dne 31. 3. 2005, námitkami stěžovatele stran neprovedení stěžovatelem navržených důkazů v odvolacím řízení podrobně zabýval, stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených základních práv však v souvislosti s neprovedením navržených důkazů neshledal. V odůvodnění rozhodnutí pak shrnul, že obecný soud stěžovateli nevyhověl, protože měl za to, že skutkový stav již byl zjištěn natolik dostatečně a spolehlivě, že eventuální svědectví navržených osob, a to vzhledem k časovému odstupu, již nejsou - jako nespolehlivá - s to skutková zjištění soudu nijak zpochybnit.
Stěžovatel pak podal dne 20. 11. 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 2 návrh na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 4 T 65/2002. V tomto návrhu znovu argumentoval nalezenými kalendáři z let 1997-1998, na jejichž podkladě mohl dohledat, kde se v době, kdy měl páchat trestnou činnost, nacházel, a zároveň byl schopen označit i svědky, kteří mohli danou skutečnost potvrdit. Výslech těchto svědků, který stěžovatel navrhoval již v průběhu původního trestního řízení, označil v tomto návrhu za skutečnosti, které nebyly v době rozhodování soudu známé, a je tak dán zákonný důvod obnovy řízení. Na základě stěžovatelem podaného návrhu na povolení obnovy řízení nařídil Obvodní soud pro Prahu 2 opakovaně ve věci veřejná zasedání, v jejichž průběhu provedl stěžovatelem navržené důkazy (č.l. 10-12, 25-28, 67-69) a dospěl k závěru, že navrhované důkazy již byly řešeny odvolacím soudem v původním řízení, tento soud o nich věděl a jejich provedení nepovažoval za potřebné, a tedy tyto důkazy nelze označit za skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé odůvodňující obnovu řízení. Ke stěžovatelem podané stížnosti proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení obvodním soudem se stížnostní soud podrobně zabýval jeho námitkami, přičemž se zaměřil na otázku, zda důkazy, které byly stěžovatelem navrženy, jsou takovými důkazy, které by mohly ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již v původním řízení odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, přičemž dospěl k jednoznačnému závěru, že nikoliv (č.l. 83-85).
Ústavní soud k obsahu ústavní stížnosti v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelovy námitky se vztahují k hodnocení důkazů provedenému obecnými soudy v souvislosti s posuzováním návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž jde v zásadě o obdobný okruh důkazů, jichž se týkaly námitky stěžovatele uplatněné již v jeho ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. III. ÚS 163/04, vztahující se k původnímu trestnímu řízení stěžovatele. Ústavní soud se v souvislosti s posuzováním této předcházející stěžovatelovy ústavní stížnosti podrobně v odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí vyslovil ke stěžovatelovým námitkám stran hodnocení jím navrhovaných důkazů a Ústavní soud pro stručnost na toto odůvodnění odkazuje.
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Účelem tohoto mimořádného opravného prostředku je dán i postup příslušných obecných soudů při povolování obnovy řízení, tak jak je upraven v ustanoveních §277 a násl. tr. ř.
Z hlediska obsahu ústavní stížnosti je pro postup soudu při povolování obnovy řízení rozhodující ustanovení odst. 1 §278 tr. ř., podle něhož se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Stěžovatel za tyto skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé označil výslechy svědků, které navrhoval již v průběhu odvolacího řízení původního trestního řízení.
Stěžovatel v souvislosti s napadenými rozhodnutími obecných soudů, kterými byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, namítá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K této námitce Ústavní soud především poukazuje na konstantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že záruky obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy se nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení (srov. k tomu nepublikované usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 273/04). V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se totiž nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu zmíněného článku Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy řízení, což není posuzovaný případ. Obdobně je tomu i v souvislosti s namítaným porušením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ke stěžovatelově námitce porušení čl. 13 Úmluvy je třeba uvést, že stěžovatelovo právo na účinné opravné prostředky je zajištěno trestním řádem, a to poskytovanými řádnými a mimořádnými opravnými prostředky. To však v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele.
Podstatou stěžovatelových námitek je stěžovatelův nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy předložených v řízení o povolení obnovy řízení a právními závěry z tohoto hodnocení vyvozenými. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se tyto soudy relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč nepovažovaly uplatněné námitky za nové skutečnosti a důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. V tomto směru je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Toto mu přísluší pouze za situace, kdy při důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. V posuzovaném případě představuje ústavní stížnost v podstatě jen nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů a Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, a co by si proto vyžadovalo jeho zásahu.
Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 10. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu