ECLI:CZ:US:2005:4.US.332.05
sp. zn. IV. ÚS 332/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti K. P., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem 30. dubna 3128/2A, Ostrava 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 298/2005, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2004, č. j. 7 To 470/2004-123, a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 6. 2004, č. j. 2 T 50/2004-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 8. 6. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí okresního a krajského soudu vydaných ve věci, v níž byl uznán vinným spácháním trestného činu krádeže (§247 odst. 1 písm. b) tr. zák.), a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále "Pakt"). A porušena měla být i zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu. V ústavní stížnosti bylo uváděno, že byla podána až po rozhodnutí dovolacího soudu, které však nenapadala. Stěžovatel poté k výzvě upřesnil, že žádá také zrušení usnesení dovolacího soudu, což vedlo k závěru o včasnosti ústavní stížnosti, která byla podána v zákonné lhůtě po doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces mělo dojít nedůsledným uplatněním zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Podle zásady in dubio pro reo z pochybností o vině těží obviněný, který nemá povinnost prokazovat svou nevinu. Okresní soud vycházel z výpovědí svědků, kteří nebyli přítomni stíhanému jednání. Okresní soud se nevypořádal s výpovědí stěžovatele, což nenapravil ani krajský soud. Sklo z vozidla poškozené se na bundu stěžovatele mohlo dostat při nálezu její tašky. Odborné vyjádření identifikující tyto střepy je proto irelevantní. Z provedených důkazů tak šlo dovodit, že nebyl spáchán trestný čin krádeže, ale jednání formálně naplňující znaky skutkové podstaty zatajení věci (§254 odst. 1 tr. zák.), kdy však dle znaleckého posudku nebyla překročena hranice škody nikoli nepatrné a jednání proto trestným činem nebylo. Ačkoli stěžovatel v dovolání namítal tyto vady, Nejvyšší soud ČR se nezabýval otázkou změny právní kvalifikace stíhaného jednání a dovolání odmítl jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu, "ačkoli k tomu nebyl vzhledem k dovolacím námitkám důvod".
Z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 6. 2004 (2 T 50/2004-96) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl odsouzen za jednání spočívající v tom, že ve večerních hodinách po rozbití skla osobního automobilu vnikl do vozidla a odcizil z něj věci v celkové hodnotě 5.500,- Kč. Za to byl stěžovateli, vedle povinnosti k náhradě škody, uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Z odůvodnění vyplývá, že soud se zabýval vzájemnou konzistencí provedených důkazů a konstatoval, že poskytují věrohodný a přesvědčivý obraz událostí následujících poté, co se stěžovatel setkal s poškozenou u jejího vozidla. Stěžovatelovu verzi událostí soud považoval za nevěrohodnou (mj. i díky vyvrácenému tvrzení, že se před událostí zdržoval v plaveckém bazénu). Soud rovněž neuvěřil stěžovateli, který svůj následný útěk vysvětloval tím, že "zpanikařil".
Na základě odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku se věcí v rozsahu a z důvodů uvedených v odvolání zabýval Krajský soud v Ostravě, který odvolání usnesením ze dne 1. 9. 2004 (7 To 470/2004-123) jako nedůvodné zamítl. K jednání odvolacího soudu se stěžovatel nedostavil, ač byl řádně vyrozuměn. Z odůvodnění usnesení dále vyplývá, že stěžovatel ve svém odvolání namítl nevypořádání své verze událostí a své "zpanikaření" vysvětloval tím, že byl v minulosti trestán. Další námitky byly obdobné námitkám obsaženým v ústavní stížnosti (skutkový stav údajně nebyl zjištěn tak, aby byly vyvráceny důvodné pochybnosti). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, ve kterém namítal nesprávné právní posouzení své věci (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.).
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2005 (8 Tdo 298/2004) vyplývá, že včasné dovolání bylo odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného než zákonem předvídaného důvodu (§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.). Soud konstatoval, že námitka nesprávného právního posouzení je odvozována od zpochybnění skutkových zjištění soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval v tom, že soudy při postupu, jímž dospěly k závěru o jeho vině, nesprávně aplikovaly podústavní normy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a vyvozenými závěry nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle. Podstatou námitek obsažených v ústavní stížnosti je však opakování obhajovacích námitek, které ale obecné soudy vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí, kde také tyto závěry transparentně odůvodnily, a to s potřebnou mírou přesvědčivosti.
Okresní soud ve svém rozsudku (str. 4 uprostřed) upozornil, že jednání stěžovatele od setkání s poškozenou je prokázáno shodnými výpověďmi věrohodných svědků, a právě toto jednání nelze vysvětlit jinak, než jako evidentní a cílenou snahu uchovat si odcizené věci a s nimi opustit místo činu, a to i za použití násilí. Intenzita a dlouhodobost počínání stěžovatele podle okresního soudu vylučují jeho obhajobu, že pouze zpanikařil pod tíhou okamžiku. Příčinou takového jednání byla podle okresního soudu přímá účast stěžovatele na trestné činnosti, při níž došlo k odcizení věcí, k němuž došlo vloupáním. Okresní soud vysvětlil i příčinu dílčí odlišnosti výpovědí svědků K. a D. danou odlišným pozorovacím stanovištěm. Soud při ukládání trestu přihlédl k tomu, že stěžovatel se činu dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. Krajský soud konstatoval, že okresní soud provedl všechny důkazy potřebné k náležitému zjištění skutkového stavu věci. Postup při hodnocení důkazů označil krajský soud za logický a správný. Usnesení krajského soudu (str. 3 uprostřed) poukazuje i na výpověď svědka K., kterého se stěžovatel dotazoval, zda by nemohl změnit výpověď. Stěžovateli dle soudu nic nebránilo vrátit věci poškozené s vysvětlením, že je nalezl, avšak jeho jednání bylo cílené a o zkratovém jednání hovořit nelze. Ze všech uvedených důvodů se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu o vině stěžovatele.
Provedené důkazy byly zákonným postupem hodnoceny a byl učiněn ústavně přijatelný závěr. Ústavní soud z důvodů vyložených výše nemohl dospět k závěru, že by okresní či krajský soud postupoval libovolně a že by závěr o stěžovatelově vině byl učiněn způsobem, jenž porušuje stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a nebyl porušen ani princip presumpce neviny.
Nejvyšší soud ČR na základě stěžovatelem uvedených dovolacích námitek dospěl k závěru, že stěžovatel namítá odlišnou skutkovou verzi (věci nalezl), s níž se ale okresní soud neztotožnil a v odůvodnění uvedl, proč obhajobě stěžovatele neuvěřil. Dovolací soud označil vztah mezi skutkovými a právními závěry za přesvědčivý a logický a neshledal mezi nimi extrémní nesoulad. Argumentaci krajského soudu týkající se nemožnosti podřazení pod skutkovou podstatu trestného činu zatajení věci (§254 odst. 1 tr. zák.) označil Nejvyšší soud ČR za vypořádání odvolacích námitek, které však následovalo poté, co krajský soud označil postup okresního soudu při hodnocení důkazů za souladný s ust. §2 odst. 6 tr. ř. Postup dovolacího soudu v daném případě nevedl k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud neshledal porušení komplexu stěžovatelových práv na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. července 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu