ECLI:CZ:US:2005:4.US.336.04
sp. zn. IV. ÚS 336/04
Usnesení
IV.ÚS 336/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 336/04
Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2005 o ústavní stížnosti I. B., zastoupené JUDr. V. Z., proti jinému zásahu Ministerstva vnitra, Policie ČR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 11. 10. 2004 domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud vyslovil, že zásahem orgánu veřejné moci - Ministerstva vnitra, Policie ČR, bylo porušeno její právo zaručené v čl. 11 odst. 4 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a kterým byl Ústavní soud zakázal tomuto orgánu veřejné moci pokračovat v porušování čl. 16 odst. 2 a čl. 2 odst. 2 Listiny a přikázal mu obnovit stav před porušením práv formou poskytnutí přiměřené finanční náhrady.
Stěžovatelka uvádí, že společně s paní Z. M. vlastní objekt na adrese v P., ve kterém se nachází byt č. 9. V prosinci 2003 zjistil syn stěžovatelky, že byt je užíván třetími osobami k účelu jemu neznámým, a proto stěžovatelka podala oznámení o podezření ze spáchání trestného činu neznámým pachatelem a následně další podání k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1, Městskému státnímu zastupitelství v Praze, Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze a Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Podstatou jejího úsilí bylo prošetření a poté snaha o nápravu postupu Policie ČR, Útvaru zvláštních činností SKPV, která bez jejího souhlasu a vědomí užívala byt č. 9 ve shora označené nemovitosti k monitorování Památníku obětí komunismu za účelem dopadení zvlášť nebezpečného pachatele. Z obsahu odpovědí orgánů činných v trestním řízení vyplynulo, že jednání příslušníků Policie ČR nebylo protiprávní, neboť sledování bylo provedeno ve veřejném zájmu, s využitím tehdy neobývaného bytu vyslovil souhlas zástupce druhé spolumajitelky domu, kterému byla následně uhrazena příslušná částka za spotřebovanou elektrickou energii.
S postupem a vyjádřeními orgánů činných v trestním řízení stěžovatelka nesouhlasí a má za to, že měla být požádána o souhlas k užívání bytu, neboť její spoluvlastnický podíl je stejně velký jako podíl druhé spolumajitelky (ideální polovina), vytýká, že se orgány činné v trestním řízení nevypořádaly s tím, že jí nebyla poskytnuta náhrada za užívání bytu, nešetřily, zda druhé spoluvlastnici domu taková náhrada vyplacena byla, v jaké výši, a zda se se stěžovatelkou vypořádala. Na základě všech těchto důvodů tvrdí, že Policie ČR svým konáním porušila její právo ústavně zaručené v čl. 11 odst. 4 Listiny a porušila i čl. 2 odst. 2 Listiny, a proto navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález následujícího znění:
I. Vyslovuje se, že zásahem orgánu veřejné moci - tj. Ministerstva vnitra ČR, Policie ČR, spočívajícím v užívání bytu č. 9 v ul. V. č. 15, č.p. 419, v době od počátku prosince 2003 do 15. ledna 2004, bez souhlasu a vědomí stěžovatelky, jakož i bez poskytnutí přiměřené náhrady - bylo porušeno základní právo stěžovatelky uvedené v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (podle něhož "vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu"), a dále v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (podle něhož "státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví").
II. Ústavní soud vyslovuje zákaz Ministerstvu vnitra ČR, Policii ČR, aby pokračovalo v tomto porušování článku 16 odst. 2 a článku 2 odst. 2 LZPS způsobem uvedeným v I. výroku tohoto nálezu.
III. Ústavní soud přikazuje Ministerstvu vnitra ČR, Policii ČR, aby obnovilo stav před porušením základních práv a svobod, a to formou poskytnutí přiměřené finanční náhrady stěžovatelce za užívání bytu č. 9 v ul. V. č. 15, č.p. 419 v P.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Po zhodnocení obsahu ústavní stížnosti soudce zpravodaj dospěl k závěru, že k rozhodnutí o návrhovém žádání tak, jak jej stěžovatelka formulovala, a že jde o ústavní stížnost nepřípustnou, není Ústavní soud příslušný.
Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické osoby a jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, Ústavní soud zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
K pojmu "jiný zásah" orgánu veřejné moci Ústavní soud již dříve judikoval, že je nutno jej chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům či svobodám, který v té době představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledku takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu (srov. III.ÚS 62/95, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, nález č. 78).
Monitorování Policie ČR v bytě č. 9 v objektu ve spoluvlastnictví stěžovatelky mělo charakter jednorázového zásahu, který k 15. lednu 2004, skončil a v době podání ústavní stížnosti již netrval. Požadavek na vyslovení statu quo ante, stejně jako zákaz v pokračování v této činnosti, je v dané věci již pojmově vyloučen. Rozhodnutí o přiznání či nepřiznání "finanční náhrady" (ad III.) nenáleží Ústavnímu soudu, nýbrž obecným soudů, v případě náhrady škody též Ministerstvu vnitra (§49 zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky). Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka této cesty využila a z tohoto pohledu jde o ústavní stížnost nepřípustnou. Výrok Ústavního soudu nemůže obsahovat příkaz k poskytnutí jakékoliv náhrady za újmu na základních právech či svobodách, neboť pro takové rozhodování není v Ústavě ani v zákoně o Ústavním soudu opora.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu].
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj