ECLI:CZ:US:2005:4.US.336.05
sp. zn. IV. ÚS 336/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. 9. 2005 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telčská 7, o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 11 P 111/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 6. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal, aby bylo Ústavním soudem konstatováno, že v řízení o úpravě styku s nezletilým Petrem K. (jedná se o pseudonym) vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 11 P 111/2004 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů [čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].
Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 11 P 111/2004, z nějž vyplynulo následující:
Dne 8. 3. 2004 podal stěžovatel u okresního soudu návrh na zahájení řízení o úpravě styku s nezletilým synem, Petrem K. (dále jen "nezletilý"), s odůvodněním, že matka nezletilého, P. D. (dále jen "vedlejší účastnice"), přestala respektovat mimosoudní dohodou, jíž se styk stěžovatele s nezletilým doposud řídil. Okresní soud konstatoval dne 11. 3. 2004 svou nepříslušnost a postoupil spis Okresnímu soudu v Třebíči, který s postupem okresního soudu nesouhlasil a věc předložil dne 21. 4. 2004 k rozhodnutí Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud").
Dne 26. 3. 2004 podal stěžovatel u okresního soudu návrh na vydání předběžného opatření, jímž se domáhal styku s nezletilým alespoň každý lichý týden od pátku 17.00 hod. do neděle 17.00 hod. Dne 14. 5. 2004 zaslal stěžovatel předsedovi krajského soudu stížnost na nečinnost soudu, přičemž byl ujištěn, že ve věci bude brzy rozhodnuto. Krajský soud pak dne 8. 7. 2004 určil, že k projednání věci je příslušný okresní soud.
Právní zástupce stěžovatele se dne 7. 10. 2004 obrátil na okresní soud s žádostí, aby bylo rozhodnuto o návrhu na vydání předběžného opatření. Okresní soud poukázal na skutečnost, že mu doposud nebyl Okresním soudem v Třebíči předán spis. Dne 1. 11. 2004 se tedy právní zástupce stěžovatele obrátil s urgencí na Okresní soud v Třebíči.
Po postoupení spisu Okresním soudem v Třebíči byl usnesením okresního soudu ze dne 23. 11. 2004, č. j. 11 P 111/2004-153, zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, k odvolání stěžovatele pak krajský soud svým usnesením ze dne 24. 1. 2005, č. j. 13 Co 16/2005-171, správnost rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Okresní soud nařídil ve věci návrhu stěžovatele na úpravu styku s nezletilým na 6. 1. 2005 jednání, jež bylo s ohledem na pracovní neschopnost matky odloženo na neurčito. Dne 10. 1. 2005 podal stěžovatel u Okresního soudu v Třebíči návrh na zahájení řízení o změně výchovného prostředí nezletilého, jímž se domáhal, aby mu byl nezletilý svěřen do výchovy. Tento návrh byl posléze spojen s návrhem na úpravu styku stěžovatele s nezletilým ze dne 8. 3. 2004.
Právní zástupce stěžovatele zaslal dne 14. 2. 2005 okresnímu soudu žádost o nařízení jednání ve věci, neboť stěžovatel byl přesvědčen, že matka se jednání účelově vyhýbá s cílem bránit mu ve styku s nezletilým. Okresní soud nařídil jednání na 18. 4. 2005, přičemž další jednání ve věci proběhla ve dnech 28. 4. 2005 a 26. 5. 2005, kdy byly prováděny výslechy stěžovatele, vedlejší účastnice a dalších svědků. Jednání bylo dne 26. 5. 2005 dále odročeno na 30. 6. 2005.
IIa.
Za tohoto stavu řízení podal stěžovatel svou ústavní stížnost. V ní poukázal na skutečnost, že v řízeních, týkajících se péče o nezletilé, je třeba postupovat urychleně, neboť hrozí zpřetrhání citových vazeb mezi dítětem a rodičem, jemuž je ve styku s dítětem bráněno. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že soud je povinen hodnotit konkrétní situaci na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností a rovněž s ohledem na čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, jež zaručuje dítěti oddělenému od jednoho z rodičů právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči. Průtahy v řízení spatřoval stěžovatel především v tom, že první jednání ve věci jeho návrhu na úpravu styku s nezletilým ze dne 8. 3. 2004 proběhlo až 6. 1. 2005, tedy téměř po třičtvrtě roce od podání návrhu. O návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 26. 3. 2004 pak bylo soudem prvního stupně rozhodnuto až dne 23. 11. 2004, tedy po osmi měsících, přestože §75 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále jen "občanský soudní řád"), ukládal soudu, aby o takovém návrhu rozhodl do sedmi dnů ode dne, kdy byl podán.
Stěžovatel dále konstatoval, že v důsledku nečinnosti soudu neměl více než rok příležitost kontaktovat syna, který je po celou tuto dobu vystaven působení vedlejší účastnice, jež jej může svými negativními názory ovlivnit. Stěžovatel byl proto nucen podat návrh na svěření nezletilého do své péče, neboť je přesvědčen, že jednání matky, která mu brání ve styku s nezletilým, zakládá kvalifikovanou změnu poměrů, jež vyžaduje, aby v této věci bylo opětovně rozhodnuto.
V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud konstatoval, že v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 11 P 111/2004 bylo v důsledku nečinnosti obecných soudů porušeno jeho ústavně zaručené právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů.
IIb.
Ústavní soud se dále zabýval průběhem předmětného řízení po podání ústavní stížnosti, když z vyžádaného spisu okresního soudu zjistil, že dne 30. 6. 2005 proběhlo další jednání, při němž byli vyslechnuti navrhovaní svědci a čteny listinné důkazy. Jednání bylo poté odročeno na neurčito z důvodu nutnosti doplnit dokazování o znalecký posudek z odvětví klinické psychologie. Příslušná znalkyně byla okresním soudem ustanovena usnesením ze dne 29. 7. 2005, č. j. 11 P 111/2004-263.
Usnesením ze dne 20. 7. 2005, č. j. 11 P 111/2004-257, pak okresní soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření týkající se styku nezletilého se stěžovatelem a s prarodiči nezletilého, podaný dne 14. 7. 2005. Proti tomuto rozhodnutí se navrhovatelé odvolali, přičemž v současné době bylo odvolání zasláno účastníkům odvolacího řízení k vyjádření.
III.
Poté, co Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, vyzval účastníky řízení, aby se k jejímu obsahu vyjádřili.
Okresní soud zrekapituloval dosavadní průběh řízení, přičemž v této souvislosti poukázal na skutečnost, že v době od 4. 7. 2005 do 13. 7. 2005 a v době od 1. 8. 2005 do 12. 8. 2005 čerpal předseda senátu dovolenou. Okresní soud dále uvedl, že stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že v řízeních týkajících se péče o nezletilé je třeba postupovat urychleně, přesto je však nutné provést všechny důkazy tak, aby konečné rozhodnutí bylo v souladu se zájmy nezletilého. Od vyřešení kompetenčního sporu probíhá dokazování soustředěně a jednání bylo vždy odročeno na nejbližší možný termín, což s ohledem na značnou časovou náročnost jednání znamenalo vždy odročení přibližně o jeden měsíc. Poté, co bude zpracován znalecký posudek, případně vyslechnuta znalkyně, bude možno dokazování považovat za úplné a ve věci rozhodnout.
Stěžovateli lze dle názoru okresního soudu přisvědčit i v tom, že o jeho návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 26. 3. 2004 bylo rozhodnuto až po uplynutí lhůty stanovené §75 odst. 4 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005. K tomu okresní soud podotkl, že se jednalo o rozhodování ve smyslu §102 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž nešlo o návrh na nařízení předběžného opatření ve smyslu §76a občanského soudního řádu. Lhůtu pro rozhodnutí nebylo možno s ohledem na probíhající kompetenční spor dodržet, za této situace považoval soud s ohledem na povahu věci za potřebné provést před vlastním rozhodnutím pohovor s nezletilým. Návrh na vydání předběžného opatření byl soudem zamítnut, přičemž správnost rozhodnutí potvrdil i odvolací soud. Okresní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že vedlejší účastnice negativně ovlivňuje vztah nezletilého ke stěžovateli, v podrobnostech týkajících se této otázky odkázal na své usnesení ze dne 20. 7. 2005, č. j. 11 P 111/2004-257.
Na závěr vyjádřil okresní soud své přesvědčení, že nebylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, chráněných čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v řízení dle jeho názoru k zaviněným průtahům nedochází. Okresní soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření shodně s okresním soudem uvedla, že k průtahům v řízení dle jejího názoru nedošlo, neboť soud ve věci jednal a v případech, kdy tak nečinil, byl tento stav zapříčiněn objektivními okolnostmi, zejména existencí kompetenčního sporu a s ní spojenou nutností postupovat spis mezi jednotlivými soudy. Tvrzení, že se účelově vyhýbala nařízenému jednání, označila vedlejší účastnice za neopodstatněné, neboť svou pracovní neschopnost řádně doložila. Co se týče návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 26. 3. 2004, měl jej stěžovatel dle názoru vedlejší účastnice podat u Okresního soudu v Třebíči společně s žádostí o přenesení příslušnosti k okresnímu soudu, čímž by celou věc nepochybně urychlil. Pokud jde o věc samu, nemohl okresní soud dosud meritorně rozhodnout, protože bylo nutné provést dokazování, a to zejména na základě návrhů a způsobu vedení sporu ze strany stěžovatele. K předmětu řízení před obecnými soudy pak vedlejší účastnice uvedla, že vinu na přerušení styků nezletilého se stěžovatelem nese sám stěžovatel, neboť se s ním v důsledku jeho nevhodného chování nezletilý nechtěl nadále stýkat. V této souvislosti odkázala vedlejší účastnice na znalecký posudek PhDr. D. H. ze dne 9. 9. 2002. V závěru svého vyjádření pak vedlejší účastnice navrhla, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
IV.
Ústavní soud poté přezkoumal ústavní stížnost po její věcné stránce, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). S účinností od 1. 7. 2004 byl do právního řádu zákonem č. 192/2003 Sb. zaveden institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Zařazením tohoto institutu poskytl zákonodárce účastníkům řízení efektivní procesní prostředek k ochraně jejich práv, Ústavní soud tedy s ohledem na zásadu subsidiarity trvá na jeho vyčerpání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 180/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 112, str. 157 a násl.).
Z vyžádaného spisového materiálu přitom vyplývá, že ačkoliv stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, adresoval obecným soudům řadu podání, výše uvedený procesní prostředek nevyužil. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl ústavní stížností věcně zabývat a nezbylo mu, než ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 9. 2005
Michaela Židlická
soudce zpravodaj