ECLI:CZ:US:2005:4.US.345.04
sp. zn. IV. ÚS 345/04
Usnesení
IV.ÚS 345/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 345/04
Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. I. H., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 9. 2002, č. j. 8 C 117/1999-212, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2003, č. j. 17 Co 266/2003-263, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2004, č. j. 21 Cdo 584/2004-275, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že napadenými rozhodnutími, jakož i postupem soudů, bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení občanského soudního řádu a zákoníku práce týkající se spravedlivého a nestranného soudu.
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 8 C 117/99, zjistil Ústavní soud následující.
Dne 22. 7. 1999 došla Obvodnímu soudu pro Prahu 7 stěžovatelova žaloba o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 117.454,- Kč (stěžovatel později částku zvýšil na 233.409,- Kč). Stěžovatel pracoval u firmy POLAK, s. r. o., jako frézař a také obsluhoval elektroerozivní stroj, když dne 5. 9. 1997 u něj byla zjištěna nemoc z povolání. Dnem 1. 10. 1997 byl převeden na jinou práci, kde dosahoval menších výdělků; ty mu zaměstnavatel dorovnával do původní výše, přičemž jako období rozhodné považoval 3. čtvrtletí roku 1997. Stěžovatel se domáhal výplaty vyšší částky, neboť zaměstnavatel měl vycházet z výdělků dosažených ve 2. čtvrtletí, když škodná událost vznikla v září. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 30. 6. 2000, č. j. 8 C 117/99-96, stěžovateli žalovanou částku přiznal, protože dospěl k závěru, že stěžovateli vznikla škoda dne 1. 9. 1997, kdy v důsledku nemoci z povolání přestal vykonávat práci přesčas. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 4. 2001, č. j. 17 Co 165/2001-114, rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to pro nedostatek odůvodnění početních postupů, na základě kterých soud dospěl k přiznané částce, a nedostatek zjištění, zda mezi snížením příjmu v důsledku nevykonávání přesčasů a nemocí z povolání je příčinná souvislost. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 9. 2002, č. j. 8 C 117/1999-212, přiznal stěžovateli částku 9.222,- Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku v září 1997 a žalobu zamítl v části žádající uložení povinnosti zaplatit stěžovateli náhradu za období říjen 1997 až květen 2000. Soud měl za prokázánu příčinnou souvislost mezi nemocí z povolání a nemožností konat práci přesčas na původním pracovišti v září 1997 po zjištění nemoci z povolání. Na novém pracovišti zaměstnavatel stěžovateli práci přesčas umožňoval, avšak stěžovatel ji nekonal anebo si za ni bral náhradní volno. Vzhledem k tomu, že základní plat zůstal stěžovateli zachován a vyplácení mimořádných odměn bylo závislé na konání prací přesčas, stěžovateli od nástupu na nové pracoviště žádná škoda nevznikla. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2003, č. j. 17 Co 266/2003-263, odvoláním napadený rozsudek potvrdil. Dne 2. 9. 2003 došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 7 blanketní dovolání stěžovatele s tím, že podrobnější odůvodnění bude podáno po skončení nemoci právní zástupkyně. Přípisem došlým dne 8. 10. 2003 právní zástupkyně oznámila, že její zhoršený zdravotní stav stále trvá, tutéž informaci obsahuje přípis došlý dne 5. 12. 2003; léčení právní zástupkyně mělo trvat nejméně do konce roku 2003. Dne 1. 3. 2004 nalézací soud věc předložil Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 4. 2004, č. j. 21 Cdo 584/2004-275, dovolání odmítl, neboť stěžovatel ve lhůtě nedoplnil své podání o uvedení dovolacích důvodů.
Stěžovatel poukazuje na to, že městský soud stěžovatele upozornil na možnost podat dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř"), avšak bez řádného poučení ohledně místa podání dovolání. Vzhledem k tomu, že již v poučení městského soudu byl jednoznačně uveden důvod k podání dovolání, nebylo ani nutné jej uvádět v samotném vyhotovení dovolání. Přesto v doplnění dovolání, které bylo zasláno Obvodnímu soudu pro Prahu 7, byl důvod dovolání specifikován, ale dovolací soud se jím nezabýval a ani se o dodatečném doplnění dovolání ve svém rozhodnutí nezmínil. Soud prvního stupně rovněž pochybil, když nejednal dle ustanovení §241b o.s.ř.; v případě, že advokát nemohl vypracovat dovolání včas, nebyla splněna ani podmínka uvedená v ustanovení §241a o.s.ř.
Další výtky stěžovatel směřuje do merita věci. Ve věci nebylo jednoznačně rozhodnuto, protože nalézací soud ve věci vydal jiné rozhodnutí, přičemž se zcela neřídil právním názorem odvolacího soudu. Stěžovatel napadá i názor odvolacího soudu, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a snížením výdělku stěžovatele, ačkoli náhrada za ztrátu na výdělku za měsíc září 1997 přiznána byla, čímž byla potvrzena daná příčinná souvislost. Odvolací soud dále dospěl k závěrům, které odporovaly právním normám, zejména v tom, že stěžovatel vykonával práci přesčas ve výši cca 100 hodin měsíčně.
Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 7 ve svém vyjádření označila ústavní stížnost za nedůvodnou a plně odkázala na odůvodnění předmětného rozhodnutí.
Ústavní soud přípisem ze dne 26. 11. 2004 stěžovatelovu právní zástupkyni informoval, že ve spise Obvodního soudu pro Prahu 7 se nenachází žádné podání, jímž by blanketní dovolání bylo specifikováno, a vyzval ji, aby předložila stejnopis podání, o němž se ústavní stížnost zmiňuje, spolu s dokladem prokazujícím, kdy toto podání bylo nalézacímu soudu doručeno. Přípisem ze dne 27. 1. 2005 Ústavní soud urgoval odpověď na svou výzvu. Právní zástupkyně stěžovatele nedatovaným přípisem došlým dne 16. 3. 2005 žádala sdělení, kdy byl Ústavnímu soudu doručen dopis s požadovanými listinami, protože se jí dosud nevrátila dodejka potvrzená soudem. Přípisem ze dne 23. 3. 2005 Ústavní soud právní zástupkyni sdělil, že si podvakrát nepřevzala jeho přípis ze dne 27. 1. 2005, a proto jej znovu zasílá. Současně jí Ústavní soud oznámil, že mu žádný dopis doručen nebyl, a požádal ji o informaci, na které poště a kterého dne uvedený dopis podávala; ke sdělení informace určil lhůtu 10 dnů. Právní zástupkyně zásilku převzala dne 11. 4. 2005 a dosud na ni nereagovala.
Po zvážení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Není pravdou, že stěžovatel nebyl dostatečně poučen o místu podání dovolání, neboť v poučení rozsudku Městského soudu v Praze stojí, že lze proti němu podat dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvém stupni. Taktéž nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že doplnění dovolání bylo v podstatě nadbytečné, když důvod k podání dovolání byl uveden již v citovaném poučení. Zde stěžovatel zaměňuje přípustnost dovolání (§237 o.s.ř.) s dovolacími důvody, které konkretizuje ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. K údajnému doplnění dovolání Ústavní soud konstatuje, že vyžádaný spis Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 8 C 117/99 neobsahuje stěžovatelovo podání, kterým měly být specifikovány dovolací důvody; ani číslování jeho listů nedává sebemenší podklad pro domněnku, že by mohlo dojít k manipulaci se spisem v tom směru, že by toto podání bylo ze spisu odstraněno. Ústavní soud zvažoval i možnost, že by podání nebylo doručeno vinou toho, kdo zásilku převzal k poštovní přepravě, případně že v důsledku administrativního pochybení soudu nebylo podání do spisu zařazeno. Pro přezkoumání této možnosti Ústavní soud stěžovatelovu právní zástupkyni žádal o dodání příslušných listin, avšak ta na opakované urgence nereagovala. Za této situace stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, že doplnění dovolání Obvodnímu soudu pro Prahu 7 zaslal.
V posledním přípise stěžovatelova právní zástupkyně nalézací soud informovala, že její léčení bude trvat nejméně do konce roku 2003 a že kontrola u lékaře proběhne před Vánocemi. Jelikož následně právní zástupkyně soudu další vývoj svého zdravotního stavu nesdělila, soud postupoval podle ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. a stěžovateli poskytl dvouměsíční lhůtu k doplnění dovolání, neboť předpokládal, že stěžovatel má již k dispozici práceschopného právního zástupce. Byla-li právní zástupkyně v pracovní neschopnosti i na počátku roku 2004, měla o tom informovat soud a již dříve zvážit postup podle ustanovení §27 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, podle kterého je advokát povinen ustanovit jiného advokáta svým zástupcem bez odkladu, nejpozději však do jednoho měsíce od vzniku překážky, která mu brání ve vykonávání advokacie. Procesní postup odvolacího i dovolacího soudu odpovídá skutkovému stavu, který byl soudům dostupný z informací právní zástupkyně stěžovatele.
Jestliže stěžovatel namítá, že soud prvního stupně jednoznačně o věci nerozhodl a zcela se neřídil právním názorem odvolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel neuvádí žádné další podrobnosti, v čem uvedenou vadu spatřuje. Stěžovatel, chce-li mít úspěch ve věci, je povinen detailněji rozvést svá tvrzení a označit důkazy, neboť řízení o ústavní stížnosti není ovládáno zásadou oficiality. K namítanému porušení zákoníku práce Ústavní soud připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti nazírá na postup obecných soudů z hlediska zachovávání ústavně garantovaných práv jednotlivce. Nahlíženo touto optikou, kdy předmětem zájmu Ústavního soudu nejsou "obyčejná" zákonná práva, ale pouze kvalitativně vyšší ústavně zaručená práva; aplikace a interpretace jednoduchého práva, jež představuje například zákoník práce, je věcí obecných soudů. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by pak mohlo dojít v situaci, kdy by obecné soudy zákon neaplikovaly se zřetelem k těmto právům, případně by jej aplikovaly svévolně. Podobně se Ústavní soud staví k související problematice hodnocení důkazů, kdy v řízení o ústavní stížnosti zásadně není posuzováno hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, ledaže by zjištěný skutkový stav byl v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V dané věci se však nejedná o žádný z výše uvedených případů. Otázku přesčasů má Ústavní soud za srozumitelně vysvětlenou, a to již v napadeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7.
Poněvadž Ústavní soud neshledal, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, podanou ústavním stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. září 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu