ECLI:CZ:US:2005:4.US.346.05
sp. zn. IV. ÚS 346/05
Usnesení
IV. ÚS 346/05
Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2005 o ústavní stížnosti B. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pavlisem, advokátem, AK Slovenská 1596, 356 01 Sokolov, proti postupu Okresního soudu v Sokolově, Okresního soudu v Domažlicích a Krajského soudu v Plzni, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby jeho návrhu bylo v plném rozsahu vyhověno a aby Ústavní soud vyslovil, že postupem v záhlaví označených obecných soudů bylo porušeno jeho právo dané mu článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudním řízením trvajícím přes deset let bylo dle mínění stěžovatele porušeno právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. 6 C 137/98, jakož i z podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil následující.
Žalobou došlou Okresnímu soudu v Sokolově dne 28. 11. 1994 se stěžovatel domáhal uložení povinnosti žalovaným zaplatit částku 260.000,- Kč. Pro věc je významné, že několikrát byla řešena otázka podjatosti soudců, nejprve o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 6. 1996 tak, že soudci Okresního soudu v Sokolově nejsou vyloučeni z projednání stěžovatelových věcí, následně však tentýž soud k návrhu soudců Okresního soudu v Sokolově usnesením ze dne 8. 7. 1998 tyto vyloučil a další projednání věci přikázal Okresnímu soudu v Domažlicích. Krajský soud usnesením ze dne 15. 10. 1999 zamítl návrh stěžovatele na přikázání věci jinému soudu. Ve věci bylo také třikrát rozhodováno o stěžovatelově návrhu na osvobození od soudního poplatku, stěžovatel byl rovněž třikrát vyzýván k odstranění vad nebo k doplnění svého podání, ve dnech 8. 2. 2001 a 15. 2. 2001 dožádaný soud v Karlových Varech vyslechl účastníky řízení a svědky. Konečně rozsudkem ze dne 15. 3. 2002, č. j. 6 C 137/98-216, Okresní soud v Domažlicích stěžovatelovu žalobu zamítl. Dne 22. 4. 2002 stěžovatel podal proti rozsudku odvolání; vzhledem k probíhajícímu řízení ohledně úhrady soudních poplatků byl spis spolu s odvoláním postoupen Krajskému soudu v Plzni až dne 28. 5. 2003. První jednání před odvolacím soudem nařízené na den 23. 3. 2005 bylo k žádosti obou stran odročeno na den 22. 4. 2005. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2005, č. j. 11 Co 277/2003-254, byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 20. 9. 2005.
Stěžovatel soudcům Okresního soudu v Sokolově vytýká, že uznali svou podjatost teprve asi čtyři roky po podání žaloby z důvodů, které museli znát už na počátku řízení; dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že k prvostupňovému rozhodnutí ve věci došlo po osmi letech od podání žaloby a že do dne podání ústavní stížnosti nezná výsledek odvolacího řízení. K dotazu Ústavního soudu, zda podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), stěžovatel přiložil svá podání ze dne 24. 1. 1996, 3. 3. 1996 a 2. 12. 1996, která je podle jeho názoru nutno považovat za daný návrh.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná a současně je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ústavní soudnictví je vystavěno na přezkumu věcí pravomocně skončených, kdy proti rozhodnutí orgánu veřejné moci stěžovatel již nedisponuje žádným procesním prostředkem k ochraně svého práva. Je tomu tak proto, že Ústava ČR ve svém článku 4 povolává především obecné soudy k ochraně ústavně garantovaných lidských práv a základních svobod jednotlivců. Je tedy preferována náprava případných pochybení již v rámci obecného soudnictví, a to pomocí příslušných opravných prostředků, které zákon jednotlivci svěřuje. Teprve poté, není-li, dle názoru stěžovatele, zjednána náprava touto cestou, se stěžovatel může obrátit se svou ústavní stížností na Ústavní soud.
V souladu s výše uvedeným je nezbytné, aby stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva svěřuje, jinak jeho ústavní stížnost není přípustná k projednání. V kontextu průtahů v řízení je takovým prostředkem k ochraně práva stížnost na průtahy v řízení adresovaná předsedovi příslušného soudu a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu je novým právním institutem, který byl do českého právního řádu zaveden s účinností od 1. 7. 2004 zákonem č. 192/2003 Sb., kterým se mění zákon o soudech a soudcích, přičemž tento institut může účastník řízení využít, není-li spokojen se způsobem, jakým byla vyřízena jeho stížnost na průtahy v řízení. Existence tohoto nového procesního prostředku přináší s sebou kvalitativní změnu odstraňující dřívější bezzubost stížnosti na průtahy v řízení, pročež postup stěžovatelů dle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích je nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), (srov. nález IV. ÚS 180/04, publikován na www.usoud.cz a ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 34, č. 112, s. 157). Na tomto místě nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva, neboť přiložená podání z roku 1996 vytýkající soudu jeho liknavost nelze pokládat za návrh ve smyslu ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, a to jak dle jejich obsahu, tak při vědomí skutečnosti, že zmíněný právní institut tehdy neexistoval.
K petitu ústavní stížnosti je třeba podotknout, že je nejasný a neurčitý. V souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu je nutno zcela konkrétně specifikovat, co je po Ústavním soudu žádáno, tedy aby zakázal příslušnému soudu pokračovat v průtazích a přikázal mu začít ve věci neprodleně jednat. Požadované vyhovění ústavní stížnosti je zcela vágní a rozhodnutí obsahující takový výrok by bylo nevykonatelné. Nadto k vyslovení pouhého akademického výroku, že bylo porušeno stěžovatelovo právo dle článku 38 odst. 2 Listiny, není Ústavní soud příslušný (srov. ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
S přihlédnutím k vyloženému nemohl Ústavní soud zkoumat, zda stěžovatelem tvrzené porušení základního práva "na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě" je opodstatněno či nikoliv.
S ohledem na důvody výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou a rovněž jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2005
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj