ECLI:CZ:US:2005:4.US.350.05
sp. zn. IV. ÚS 350/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. července 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Š. M. a V. H., zastoupených JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem se sídlem Legerova 11, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 6 Tdo 203/2005, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 61 To 351/2004, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 31 T 142/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 16. 6. 2005 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obvodního a městského soudu vydaných ve věci, v níž byli uznáni vinnými pomocí k trestnému činu pojistného podvodu (§10 odst. 1 písm. c) k §250a odst. 3 tr. zák.), a tvrdili, že jejich vydáním bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu zaručené "čl. 90 Ústavy ČR" a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). V ústavní stížnosti bylo uvedeno, že je podávána až po rozhodnutí o dovolání. Stěžovatelé k výzvě upřesnili, že žádají také zrušení usnesení dovolacího soudu, což vedlo k závěru o včasnosti ústavní stížnosti podané v zákonné lhůtě po doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu"), která splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané tímto zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že k zásahu do komplexu práv na spravedlivý proces mělo dojít porušením zásady in dubio pro reo. Soudní znalec obhajoby konstatoval, že nehoda se mohla odehrát způsobem popsaným stěžovateli. Soudy nedostatečně zdůvodnily, proč neuvěřily závěrům znalce obhajoby, přičemž mezi znaleckými posudky byly rozpory. Znalec obžaloby nehodu posuzoval téměř s dvouletým odstupem na základě (zčásti netransparentní) fotodokumentace dodané poškozenou a vyšel z toho, že na jednom z vozidel nejsou stopy kolize a druhé je poznamenáno dlouhodobou korozí (která je patrná jen na dokumentaci pojišťovny pořízené 15 dní po nehodě). Tyto argumenty u hlavního líčení neobstály a znalec obžaloby se omezil na obecně formulovaný závěr, že poškození obou vozidel neodpovídá tvrzenému nehodovému ději. Znalec obžaloby účelově upravoval posudek u hlavního líčení v situaci, kdy původní závěry nedokázal obhájit. Přitom znalec obhajoby konstatoval, že povaha deformací souvisí s úhlem střetu, což je otázka znalcem obžaloby neřešená, přestože znalec obžaloby formuloval svůj závěr kategoricky. Soud navíc rozhodl na základě znaleckého posudku, který vypracoval znalec, jenž již předtím v téže věci vypracoval posudek pro poškozenou pojišťovnu, v čemž stěžovatelé spatřovali důvod podjatosti. Tento posudek obžaloby neměl být proveden jako důkaz. Ani odvolací soud nenapravil jednostranné a neobjektivní hodnocení důkazů. Závěry o nepravděpodobné opravě vozidla postrádají odůvodnění a soud účelově uvedl, že stěžovatel Hanzal vyloučil předcházející korozi. Dovolací soud pak dospěl k závěru, že stíhané jednání naplňuje znaky trestného činu podvodu (§250 odst. 1 a 2 tr. zák.), což je šířeji konstruovaná skutková podstata než skutková podstata, podle níž byli stěžovatelé odsouzeni (§250a odst. 1, 3 tr. zák.). Obhajoba však nemohla využít širší pole působnosti a reagovat na změnu kvalifikace, neboť Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl. Přitom v případě stěžovatele H., který nárok na pojišťovně neuplatňoval, nelze prokázat příčinnou souvislost se vznikem škody. Dovolací soud navíc neměl pominout námitky týkající se zákonnosti přibrání znalce obžaloby a důkazní způsobilosti jeho posudku.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2004 (31 T 142/2003) Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli odsouzeni za jednání spočívající v tom, že dne 22. 12. 1999 při uplatnění nároku na náhradu škody u pojišťovny uvedl Š. M. nepravdivé údaje o dopravní nehodě, ke které mělo dojít ve večerních hodinách dne 7. 12. 1999 mezi jím řízenou Avií, kdy nedal přednost Mercedesu řízenému V. H., aby tak oba umožnili realizaci plnění pojišťovnou, když na základě jejich prohlášení byl z místa údajné nehody policií sepsán záznam o malé dopravní nehodě a majitelce vozidla Mercedes bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 361.908,- Kč. Toto jednání soud kvalifikoval jako pomoc k trestnému činu pojistného podvodu (§10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. 1 a 3 tr. zák.) a stěžovatelům uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let s tím, že mají ve zkušební době uhradit škodu ve výši 361.908,- Kč. Z odůvodnění vyplývá, že obvodní soud v hlavním líčení provedl výslech znalců a jejich konfrontaci. Ústavní soud si vyžádal protokol o hlavním líčení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 4. 2004, kdy proběhla konfrontace znalců, na niž rozsudek obvodního soudu (str. 3 odst. 2) odkazuje.
Na základě odvolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku se věcí v rozsahu a z důvodů uvedených v odvolání zabýval Městský soud v Praze, který odvolání usnesením ze dne 9. 9. 2004 (61 To 351/2004) jako nedůvodné zamítl. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že stěžovatelé namítali podjatost znalce obžaloby, neodbornost jeho závěrů, stejně jako neobjektivnost a jednostrannost hodnocení znaleckých posudků a žádali zproštění obžaloby (§226 písm. a) tr. ř.). Městský soud však nesouhlasil s právní kvalifikací jednání (nebyl stíhán pachatel hlavního trestného činu, nemůže jít o účastenství dle ust. §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., ale o spolupachatelství dle ust. §9 odst. 2 tr. zák.). Avšak i tehdy by popsané naplňovalo skutkovou podstatu pojistného podvodu.
Toto usnesení stěžovatelé napadli dovoláním, jež Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 9. 3. 2005 (6 Tdo 203/2005) odmítl, neboť dospěl k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatelů a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu (§265i odst. 1 písm. i) tr. ř.). Z usnesení vyplývá, že stěžovatelé namítali nesprávné právní posouzení své věci (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), jež mělo spočívat v neprokázání subjektivní i objektivní stránky stíhaného jednání (jejichž naplnění bylo pouze předpokládáno), v nesprávné kvalifikaci pojistného vztahu jako vztahu smluvního a v nepřiléhavém odůvodnění nemožnosti kvalifikovat jednání jako účast podle ust. §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., avšak tato námitka měla podle stěžovatelů s ohledem na zákaz reformace in peius (§259 odst. 4 tr. ř.) jen dokreslit nekoncepčnost postupu odvolacího soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelé namítali porušení práva na spravedlivý proces, které spatřovali v tom, že soudy nesprávně hodnotily důkazy a rozhodly na základě důkazu, jenž měl být vyloučen, neboť jej zpracovala podjatá osoba. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je dán důvod ke zrušení soudních rozhodnutí tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudů a vyvozenými závěry nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle.
Obvodní ani městský soud nepovažovaly znalce obžaloby za podjatého a jako okolnost svědčící o podjatosti nehodnotily ani fakt, že již dříve zpracoval posudek pro poškozenou. Nejvyšší soud ČR se touto otázkou nezabýval, avšak městský soud v usnesení uvedl (str. 4, ř. 15), že předložení posudku stranou trestního řízení je za splnění dalších zákonných podmínek v souladu s trestním řádem a jde o legitimní důkaz. Městský soud upozornil, že stejně postupovala i obhajoba a tyto posudky pak soud hodnotil jako každý jiný řádný důkaz. Proti tomuto závěru nemůže mít Ústavní soud, v rámci vymezeném pro jeho rozhodování, výhrady.
Pozornost je třeba věnovat povaze závěrů obou konkurenčních znaleckých posudků. Obvodní a městský soud (str. 3 a 4 rozsudku obvodního soudu; str. 4 a 5 usnesení městského soudu) se velmi podrobně zabývaly rozpory mezi těmito posudky, přičemž v hlavním líčení proběhla i "konfrontace" obou znalců. Městský soud uvedl (str. 4, ř. 27), že střet názorů obou znalců není pro úvahy o dokazování zásadní, neboť znalec obhajoby závěry znalce obžaloby nevyvrací, ale jen zpochybňuje, kdy oproti kategorickému závěru, že k nehodě nedošlo způsobem popsaným stěžovateli, staví závěr, že k nehodě tímto způsobem dojít mohlo, avšak nevylučuje verze jiné, např. takovou, že vozidlo Mercedes bylo již na místo dopraveno havarované a k jeho poškození došlo jinde a jinak. Podle městského soudu (str. 4, ř. 22) byl posudek obžaloby přesvědčivější. Posudek obhajoby takto úspěšný být nemohl, protože byl v rozporu s dalšími okolnostmi zjištěnými ze souhrnu všech důkazů - nejde tedy jen o rozpor s posudkem znalce obžaloby. Městský soud dále upozornil (str. 5, ř. 5), že znalec obžaloby v přípravném řízení i u hlavního líčení setrval na jednoznačném závěru, že rozsah poškození Mercedesu neodpovídá rozsahu poškození (nebo spíše úplnému nepoškození vozidla Avia). Městský soud (str. 5. ř. 24) nepovažoval za účelové měnění závěrů znalce obžaloby skutečnost, že přistoupil na nepravděpodobnou hypotézu o předešlém opravení Mercedesu korodovanými díly. Nepravděpodobnost hypotézy podepřel městský soud faktem, že toto vozidlo bylo v dubnu 1999 dovezeno do ČR totálně čelně havarované a nepojízdné. S vozidlem namísto majitelky disponoval její syn či stěžovatel H., což je v rozporu s jejím tvrzením, že nepojízdné vozidlo koupené za 485.000,- Kč nutně potřebovala. Tyto podezřelé okolnosti, stejně jako osobní vazby zúčastněných osob (stěžovatelé byli kolegy z práce; stěžovatel H. byl v podstatě rodinným příslušníkem A. H.), v kontextu všech důkazů podle městského soudu nasvědčovaly tomu, že vozidlo bylo dovezeno právě za účelem spáchání pojistného podvodu (str. 6, ř. 10 cit. usnesení). Stěžovatel H. však skutečně nevyloučil, že by vozidlo bylo zkorodované. V protokolu o hlavním líčení konaném dne 23. 4. 2004, který si Ústavní soud k posouzení věci vyžádal a který byl jinak v odůvodněních rozhodnutí interpretován věrně, se uvádí, že stěžovatel H. pouze sdělil, že si koroze nevšiml. Tento významový posun provedený odvolacím soudem v dílčí otázce však není podstatný.
Soudy totiž nevycházely pouze ze závěrů znalce obžaloby, resp. ze závěrů o pravděpodobnosti udaného nehodového děje, ale i z jeho (údajných) následků. Městský soud přiléhavě uvedl (str. 3, ř. 7 zdola), že složité matematické výpočty posudku obhajoby nemohou soudu zabránit užít vlastního běžného úsudku, kdy za rozhodující důkaz považoval fotografie naprosto nepoškozené Avie a v levé přední části totálně zdevastovaného Mercedesu. Spory znalců podle městského soudu (str. 2 ř. 2 zdola) nelze přeceňovat, neboť podstatné je, že Avia mohla bez větších problémů odjet, což však rozhodně neplatí pro vozidlo Mercedes.
Provedené důkazy byly zákonným postupem hodnoceny a byl učiněn ústavně přijatelný závěr. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by obecné soudy postupovaly libovolně a že by závěr o vině stěžovatelů byl učiněn způsobem, jenž porušuje právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění uvedl, proč nemohly zjištěné vady vést ke zrušení napadených rozhodnutí, kdy konstatoval, že skutečně nešlo o pojištění povinně smluvní, ale o pojištění zákonné a jednání tak mělo být kvalifikováno podle obecné skutkové podstaty trestného činu podvodu (§250 odst. 1 a 2 tr. zák.) spáchaného ve spolupachatelství, jehož všechny znaky ale popsaný skutek naplnil. Podvodné jednání spočívalo v předstírání dopravní nehody a k jeho celkovému naplnění stačilo i jen částečné přispění obou pachatelů (za situace společného úmyslu a sledování společného cíle). Ústavní soud nemohl pominout, že podle závěru obvodního soudu (str. 4 dole) si stěžovatelé museli být vědomi, že při šetření dopravní nehody uvádějí nepravdivé údaje a v zaujatém postoji setrvali při vyplňování podstatných náležitostí pro pojišťovnu. Závěr dovolacího soudu tak nevyžadoval doplnění dokazování a důvodně namítaná vada nemohla zásadně ovlivnit postavení stěžovatelů, neboť při ryze formálně shodných sankcích za oba trestné činy platí, že spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.) je kvalifikováno jako společensky nebezpečnější než pomoc (§10 odst. 1 písm. c) tr. zák.). Námitka absence příčinné souvislosti s ohledem na výše uvedené nemohla obstát a stěžovatelé nebyli zkráceni na svém právu procesně reagovat na změnu právní kvalifikace.
Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. července 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu