ECLI:CZ:US:2005:4.US.362.05
sp. zn. IV. ÚS 362/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 14. července 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. J., zastoupeného JUDr. Miloslavem Peterkou, advokátem se sídlem Nad Olšinami 2447/15, Praha - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2005, č. j. 22 Co 116/2005 - 114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku, neboť má za to, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho základních práv a svobod garantovaných ustanoveními čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 11. 2004, č. j. 20 P 14/2002 - 99, soud I. stupně svěřil nezletilou P. J. a nezletilou K. J. pro dobu do a po rozvodu manželství stěžovatele do výchovy matce a nezletilého F. J. svěřil pro dobu do a po rozvodu do výchovy stěžovateli. Dále soud I. stupně rozhodl o výši výživného, které je stěžovatel povinen hradit svým dcerám a manželka stěžovatele svému synovi, a dále upravil styk stěžovatele s dcerou K. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti stěžovatele uhradit znalečné.
V záhlaví citovaným rozsudkem pak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o výchově a výživném nezletilé K. pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů i ve výroku o styku stěžovatele s ní a dále ve výrocích o nákladech řízení státu - znalečném. Ve výroku o dlužném výživném na nezletilou K. soud odvolací rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že dlužné výživné za dobu od 5. 4. 2004 do 31. 3. 2005 v částce 10.400 Kč je stěžovatel povinen zaplatit v měsíčních splátkách po 200 Kč splatných vždy spolu s běžným výživným k rukám matky, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí nezohlednil důkladně veškeré důvody, pro které bylo podáno odvolání, a že zaujal nesprávné právní stanovisko k možnosti střídavé péče k nezl. K. podle §26 odst. 2 zákona o rodině. Dále uvádí, že soudy obou stupňů se dostatečně nevyrovnaly s problematikou výchovy dcery K., když si neopatřily navrhované podklady a zcela jednostranně a nekriticky přistupovaly k vývodům znaleckého posudku a ostatním důkazům, které svědčily pro výchovu nezl. K. matkou a opomenuly důkazy jím předložené nebo navrhované. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud rovněž nezaujal správné stanovisko stran jeho námitky týkající se znemožnění přístupu právního zástupce do spisového materiálu vedeného Úřadem městské části Praha 22. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na péči o děti a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny, a proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil v záhlaví citovaný rozsudek Městského soudu v Praze.
Ústavní soud shledal, že včas podaná stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Přestože Ústavní soud dle své ustálené judikatury zastává názor, že je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče (viz např. I. ÚS 48/04, II. ÚS 554/04, III. ÚS 100/03 nebo IV. ÚS 60/04), zabýval se v daném případě především otázkou, zda obecné soudy při rozhodování o úpravě styku stěžovatele s dcerou, resp. při aplikaci zákonných ustanovení neporušily současně s "jednoduchým právem" i některou z ústavních kautel, kterážto podmínka představuje důvod přezkumu rozhodovací činnosti obecného soudu Ústavním soudem.
K stěžovatelovým námitkám stran hodnocení důkazů obecnými soudy, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů Ústavní soud nejprve uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle svého uvážení, resp. dle §120 o. s. ř. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím i rozhodnutím mu předcházejícím konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Soudy obou stupňů vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, přičemž tyto závěry jsou řádně v odůvodnění jejich rozhodnutí zdůvodněny.
V posuzovaném případě obecné soudy svými rozhodnutími svěřily nezl. K. do výchovy matky, přičemž soud odvolací se v odůvodnění svého rozhodnutí s námitkou stěžovatele ohledně zvážení společné či střídavé výchovy nezletilé vypořádal tak, že ji shledal nedůvodnou. Jak odvolací soud uvedl, o společné či střídavé výchově "lze uvažovat pouze tam, kde existuje absolutní shoda mezi oběma rodiči, což není posuzovaný případ." Dle zákonného ustanovení §26 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem a je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby. Je tedy zřejmé, že "absolutní shoda" mezi oběma rodiči, jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, není zásadní podmínkou, která za dané situace musí existovat, nicméně posouzení míry shody je důležité. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval, rozhodnutí o společné (střídavé) výchově nezletilého dítěte musí vycházet ze společné vůle a dohody rodičů, jejich schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů (srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 48/04).
Ústavní soud chápe snahu stěžovatele o co nejširší kontakt se svojí dcerou, ale je třeba si zároveň uvědomit, že rodičovská práva na výchovu dítěte nelze chápat izolovaně od práv dětí a nelze si je ani autoritativně vynucovat, aniž by byl respektován a upřednostňován především zájem dítěte (jak vyplývá mj. z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). V konkrétním případě, kdy se opravdu stěžovatel s manželkou nemohli dohodnout na výchově své nejmladší dcery, bylo věcí obecného soudu autoritativně rozhodnout, komu dítě bude svěřeno do výchovy. Ústavní soud, i když korigoval závěr odvolacího soudu stran odmítnutí návrhu na společnou či střídavou výchovu, shledal, že obecné soudy rozhodly na základě zjištěného skutkového stavu s ohledem především na zájem nezl. K., a tato skutková zjištění byla podložena důkladně provedenými důkazy (znaleckými posudky) a z nich vyvozenými právními závěry. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele o zásahu do jeho práva na spravedlivé soudní řízení ani porušení čl. 32 odst. 4 Listiny.
K námitkám stěžovatele ohledně neumožnění jeho právnímu zástupci nahlédnout do spisu vedeného Úřadem městské části Praha 22 Ústavní soud uvádí, že stěžovatelem tvrzené pochybení pracovnic orgánu sociálně právní ochrany dětí nelze řešit v rámci řízení o ústavní stížnosti, nýbrž v rámci správního řízení, příp. posléze cestou správní žaloby.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu