ECLI:CZ:US:2005:4.US.368.04
sp. zn. IV. ÚS 368/04
Usnesení
IV.ÚS 368/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti COOP Centrum družstva, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 30, zastoupeného JUDr. Z. A , roti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2003, č. j. 43 Cm 1022/99-20, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 5 Cmo 283/2003, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 11, čl. 36 odst. 4, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v rámci řízení zahájeném k jeho žalobě směřující proti Jednotě, spotřebnímu družstvu v T., na zaplacení částky 8.343,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty vydal Krajský soud v Brně platební rozkaz, proti kterému žalovaný podal odpor. Krajský soud poté usnesením ze dne 23. 6. 2003, č. j. 43 Cm 1022/99-20, stěžovatele vyzval podle §43 odst. 1 o. s. ř., aby doplnil žalobní návrh, aniž by v poučení konkretizoval, které údaje v žalobním návrhu obsažené bere na vědomí, a které naopak považuje za chybějící, neurčité či nesrozumitelné. Poučení soudu je formulováno takovým způsobem, jakoby žalobní návrh neobsahoval jediný údaj, a soud nesplnil povinnost řádně účastníka poučit, jak je třeba opravu nebo doplnění návrhu provést. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, které však Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 5 Cmo 283/2003, odmítl podle §218 písm. c) o. s. ř. s poukazem na ustanovení §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. [nikoliv tedy, jak nesprávně uvedl krajský soud, podle §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], podle něhož není odvolání přípustné proti usnesení, jímž byl účastník vyzván, aby neúplné nebo neurčité podání doplnil nebo opravil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje názor, že uvedeným postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na poskytnutí soudní ochrany (čl. 36 Listiny) jeho vlastnickému právu (čl. 11 Listiny), aby věc byla projednána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) v přiměřené lhůtě (čl. 6 Úmluvy), a dále i tím, že soud nezačal jednat ve věci samé, ale podmiňoval jednání ukládáním povinnosti (doplnění žalobního návrhu) nad rámec stanovený zákonem v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny. Ze všech těchto důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 43 Cm 1022/99, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření odkazuje na své stanovisko zaujaté k obdobné ústavní stížnosti stěžovatele, vedené pod sp. zn. II. ÚS 615/04, v němž soud uvádí, že se neztotožňuje s názory stěžovatele, které jsou známy i z dalších jeho žalob podaných a vedených u krajského soudu, kdy Vrchní soud v Olomouci ve všech uvedených případech odvolání stěžovatele odmítl. Průtahy v řízení si stěžovatel způsobil sám svým postupem, neboť pokud by na výzvu soudu reagoval, mohlo být ve věci již rozhodnuto.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, kdy odvolání proti usnesení krajského soudu nebylo přípustné. Stěžovateli odmítnutím jeho odvolání vrchním soudem žádná újma způsobena nebyla, neboť správnost postupu soudu by vrchní soud zkoumal při projednávání odvolání proti usnesení, kterým by bylo řízení pro vady žaloby, bránící jejímu projednání, zastaveno. Vrchní soud proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a po seznámení se s připojeným spisovým materiálem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Nepřípustnost ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem vyplývá ze skutečnosti, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že se nejedná o procesní prostředek, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ale že lze ústavní stížnost podat po vyčerpání všech procesních prostředků, které jednotlivci zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutích, ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ochrana ústavnosti přitom není úkolem pouze Ústavního soudu, ale i úkolem všech orgánů veřejné moci, a to zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy ČR. Napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími nemeritorní povahy, jimiž nemohla být stěžovateli způsobena žádná vážnější újma, a zmíněná rozhodnutí nemohla mít ve své podstatě ani vliv na vlastní rozhodnutí ve věci samé. Teprve rozhodnutí, jímž by byla stěžovatelova žaloba odmítnuta ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. pro neopravení či nedoplnění podání, k němuž byl stěžovatel vyzván, by mohlo být na újmu práv stěžovatele, a i proti takovému rozhodnutí je přípustný řádný opravný prostředek. V případě takto vyvolaného odvolacího řízení by se pak odvolací soud nutně musel zabývat otázkou, zda podání stěžovatele lze skutečně hodnotit jako neúplné, nesrozumitelné či neurčité, a zda tedy byl postup soudu prvního stupně podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. namístě. Proti rozhodnutím obecných soudů, která nebyla vydána jako konečná ve věci samé, má tak stěžovatel možnost domáhat se svých práv a svobod v řízení před obecnými soudy.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti zbytečným průtahům v řízení, pak Ústavní soud připomíná, že novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), provedenou zákonem č. 192/2003 Sb., byl do právního řádu s účinností od 1. 7. 2004 včleněn nový institut, tzv. návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Vzhledem k této snaze zákonodárce zavést zmíněný nový efektivní prostředek sloužící k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti průtahům v řízení, aby stěžovatel prokázal, že tento prostředek poskytnutý mu zákonem k ochraně jeho práv v řízení před obecnými soudy vyčerpal, což v posuzované věci stěžovatel neosvědčil.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím nemajícím v daném okamžiku dopad do sféry jeho základních práv a svobod, jenž by byl trvalým a nezhojitelným v dalším řízení před obecnými soudy, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak bylo uvedeno výše. O tom, zda o stěžovatelových právech bylo rozhodnuto způsobem neporušujícím jeho základní práva a svobody, bude moci být případně rozhodováno až po pravomocném skončení dané věci.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 3. 2005
JUDr. Michaela Židlická
soudce zpravodaj