ECLI:CZ:US:2005:4.US.37.05
sp. zn. IV. ÚS 37/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. P.,zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, AK Havlíčkova 12, 737 01 Český Těšín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2004, č.j. 4 To 700/2003-205, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2004, č.j. 3 Tdo 1183/2004-230, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Obecným soudům vytýká, že se nezabývaly jeho obhajobou, přičemž především z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě není patrno, jak se s ní soud vypořádal. Odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 10. 2003, čj. 20 T 206/2002-178, ve výroku o vině, když převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Pokud by však odvolací soud vzal skutečně v úvahu provedené důkazy, zejména výpovědi svědků, a vypořádal by se s námitkami stěžovatele, nemohl by rozhodnout jinak, než zprostit stěžovatele obžaloby. Nejvyšší soud ČR pak dle stěžovatelova názoru pochybil v tom, že dovolání odmítl s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, přestože dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl dán.
Ze spisu Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 20 T 206/2002, Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 3. 10. 2003, čj. 20 T 206/2002-178, uznal stěžovatele pro skutek ve výroku rozsudku uvedený vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 2 tr. zákona, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí věci, (osobního motorového vozidla VW Golf, SPZ KIR 54-44), omezení spočívající v povinnosti uhradit v průběhu zkušební doby škodu, kterou trestným činem způsobil a povinnost k náhradě škody poškozenému D. G. ve výši 400 tisíc Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o uložení trestu propadnutí věci; v ostatních výrocích zůstal rozsudek nezměněn. Odvolací soud potvrdil, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a jednání stěžovatele adekvátně po právní stránce kvalifikoval. Závěr o vině stěžovatele byl opřen o svědeckou výpověď poškozeného G. podporovanou svědkyní R. B.; soud hodnotil rovněž výpovědi svědků B. K., R. K., Z. V. a D. K., jakož i další skutečnosti, které se upínaly k věrohodnosti poškozeného, přičemž vzal v úvahu, že stěžovatel trestné jednání kladené mu za vinu popřel. Krajský soud v Ostravě potvrdil, že stěžovatel, který si částku 400 000,- Kč svěřenou mu za prodej vozu poškozeného G. ponechal pro vlastní potřebu, bylo správně kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry a zjištěné pochybení při uložení trestu propadnutí věci napravil zrušením tohoto výroku.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl s odůvodněním, že uplatněné námitky neodpovídaly dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a ani žádnému jinému, neboť podaným mimořádným prostředkem se stěžovatel domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR, který odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, Ústavní soud vyšel z limitů, které zaujal ve své předchozí rozhodovací praxi. Podle právního názoru Ústavního soudu (usnesení sp. zn. I.ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003) může Ústavní soud při přezkumu takového rozhodnutí přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a rozhodnutí o něm. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť tím by se stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a čl. 90 Ústavy nepřísluší. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR svým postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby jeho návrh byl stanoveným postupem projednán. Závěr Nejvyššího soudu ČR v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn.
Kautely pro posouzení libovůle v postupu Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 564/02 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 30, č. 108), když konstatoval, že při současném výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšším soudem ČR, dle kterého nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění a Nejvyšší soud ČR musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, je povinen Nejvyšší soud ČR zjistit, je-li právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnoval věci náležitou pozornost. Závěr o postupu podle §265i odst. 1 písm. b) ve spojení s §265b odst. 1 písm g) tr. řádu Nejvyšší soud ČR přiměřeně odůvodnil, přičemž nevybočil ani z rámce ústavně konformní interpretace uvedených ustanovení jednoduchého práva, jak tato byla rozvedena v judikatuře Ústavního soudu. Charakter argumentace použité stěžovatelem v dovolání neodůvodňuje závěr, že jeho námitky měly hmotně právní charakter, takže důvod ke kasačnímu nálezu (jako např. ve věci sp. zn. IV.ÚS 565/02, ÚS, sv. 31, č. 113) Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud konstatoval, že ústavně právní argumentace stěžovatele, byť opřená o čl. 36 odst. 1 Listiny, směřuje proti provedenému důkaznímu řízení a koncentruje se do polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 135/99, I.ÚS 129/2000, III.ÚS 190/01, II.ÚS 291/2000, a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. sp. zn. III.ÚS 150/93, III.ÚS 61/94, IV.ÚS 185/96, II.ÚS 213/2000, I.ÚS 549/2000, a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. sp. zn. III.ÚS 84/94, III.ÚS 166/95, a další).
V projednávané věci ústavně právní pochybení shora naznačená Ústavní soud v postupu Krajského soudu v Ostravě neshledal. Z odůvodnění jeho rozsudku je evidentní, že soud neměl pochybnosti o vině stěžovatele, naopak měl za to, že trestná činnost stěžovatele byla plně prokázána svědeckou výpovědí poškozeného D. G., o kterou Okresní soud v Novém Jičíně a Krajský soud v Ostravě opřely svá rozhodnutí. V souvislosti s výpovědí poškozeného Krajský soud v Ostravě nepominul, že poškozený přiznal padělání podpisu V. N. na kupní smlouvě, tuto skutečnost vzal v úvahu v kontextu celé výpovědi poškozeného a poté odůvodnil, proč ji považuje za neschopnou ovlivnit obecnou věrohodnost poškozeného. Okresní soud v Novém Jičíně i Krajský soud v Ostravě hodnotily i další důkazy, na základě nichž usoudily, že obhajoba stěžovatele byla jednoznačně vyvrácena.
Požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí trestním řádem se v ústavní rovině promítají v kautelách čl. 36 odst. 1 Listiny. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že Krajský soud v Ostravě svým povinnostem v tomto směru dostál, neboť odůvodnění jeho rozhodnutí je plně přezkoumatelné bez stop libovůle. Skutečnost, že stěžovatel zastává ve věci názor odlišný, nezakládá samo o sobě opodstatněnost jeho tvrzení o důvodnosti ústavně právní argumentace upínající se k právu na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. září 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu