ECLI:CZ:US:2005:4.US.371.05
sp. zn. IV. ÚS 371/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. července 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. E. T., zastoupené JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou se sídlem Lannova 63, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2004, č. j. 24 Co 29/2004 - 139, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 10. 2003, č. j. 22 D 562/99 - 119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů, neboť má za to, že postupem soudů byla porušena její základní práva vyplývající zejména z ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny.
V záhlaví citovaným usnesením Městský soud v Praze potvrdil výše citované usnesení soudu I. stupně, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví po zůstaviteli Ing. L. Š. jeho manželce A. Š. (vedlejší účastník) a stěžovatelce podle jejich dědických podílů, přičemž byly specifikovány majetkové hodnoty, které každá z dědiček z dědictví nabyla (výrok I.) a dále rozhodnuto o odměnách a náhradě hotových výdajů notářů činných v dědickém řízení (výrok II.).
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu si stěžovatelka podala dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2005, č. j. 30 Cdo 1762/2004 - 158, odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy posoudily nesprávně obsah zanechaných závětí, když vycházely striktně z doslovného výkladu jejich textu. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy tímto svým postupem nepřípustně zasáhly do jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, přičemž zároveň porušily i čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení svým nálezem zrušil.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud dále uvádí, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatelka podala proti v záhlaví citovanému usnesení soudu II. stupně dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné. Dle ustanovení o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000 by přípustnost podaného dovolání v daném případě mohla vyplývat pouze z ustanovení §237 nebo §239 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000. Jak Ústavní soud dále zjistil, stěžovatelka před vydáním usnesení odvolacího soudu nepodala návrh na vyslovení přípustnosti dovolání a ani odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil.
Vzhledem k této skutečnosti nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatelkou podané dovolání nelze považovat za řádně využitý poslední procesní prostředek k ochraně jejích základních práv a svobod dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu zákona o Ústavním soudu je totiž nutno rozumět takový prostředek (procesní), který je způsobilý ochranu práva v příslušném řízení přivodit. Je tedy zřejmé, že tímto prostředkem není ze zákona nepřípustné dovolání, navíc když si jeho přípustnost mohla stěžovala "zajistit" svým vlastním úkonem, což se v daném případě nestalo. Z výše uvedeného vyplývá, že posledním "efektivním" prostředkem ochrany základních práv stěžovatelky bylo odvolání, od jehož doručení je třeba počítat lhůtu k podání ústavní stížnosti. Je zřejmé, že šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti již marně uplynula, tedy ústavní stížnost stěžovatelky je zaslaná po lhůtě stanovené pro její podání zákonem. Ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není na daný případ aplikovatelné, protože míří na případy dovolání podávaných dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v platném znění, tj. ve znění po 1. 1. 2001.
Na výše uvedenou argumentaci nemůže mít vliv ani skutečnost, že stěžovatelka podala dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000, což odůvodnila tím, že před odvolacím soudem nebylo nařízeno jednaní, takže se jej nemohla účastnit a bylo jí tak znemožněno podat návrh na připuštění dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Jak uvedl dovolací soud, a s jehož argumentací se Ústavní soud ztotožnil, dle ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000 není třeba k projednání odvolání nařídit jednání, pokud odvolání směřuje proti usnesení. Je tedy pojmově vyloučeno, aby postupem dle zákona byla stěžovatelce jako účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem. Ústavní soud k tomu dále dodává, že stěžovatelka mohla již v písemném vyhotovení svého odvolání podat návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, což neučinila, a tedy její námitky v tomto ohledu nejsou zcela důvodné.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stížnost odmítnul jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání [§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj