ECLI:CZ:US:2005:4.US.376.04
sp. zn. IV. ÚS 376/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. ledna 2005 v senátu složeném z předkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Mgr. R. G., zastoupeného JUDr. P. K., proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 3 T 104/2002, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 5 To 546/2004, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §37a odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §37a odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. 11. 2004 a doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2004 brojil stěžovatel proti usnesením obecných soudů označeným v záhlaví.
Napadenými usneseními bylo rozhodnuto, že se Mgr. G. vylučuje jako zvolený obhájce z obhajování V. T. z důvodu, že se opakovaně nedostavil k úkonům trestního řízení, při nichž je účast obhájce nezbytná, a nezajistil účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn. Stěžovatel Mgr. R. G. tvrdil, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na podnikání a výkon povolání uvedené v čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zatímco stěžovatel Vladimír Tvrdý, zastoupený v řízení před Ústavním soudem Mgr. G. se domníval, že týmiž rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na volbu obhájce a na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
Vzhledem k obsahu původní ústavní stížnosti bylo usnesením ze dne 12. 11. 2004 soudcem zpravodajem rozhodnuto tak, že ústavní stížnost V. T. byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí z důvodu, že se jedná svou podstatou o dvě ústavní stížnosti, a to navíc stížnosti odlišného charakteru. Pokud Mgr. R. G. tvrdil zásah do práva podnikat a vykonávat povolání, jedná se o zásah, který je svou povahou odlišný od zásahu tvrzeného jeho klientem V. T., tedy zásahu do základního práva na obhajobu; tato dvě práva mohou být dokonce v postavení kontradiktorním, pokud by se prokázalo, že to byl Mgr. G., který v procesním postavení obhájce svým jednáním přivodil stav, v jehož důsledku obecný soud rozhodl o jeho vyloučení z obhajoby V. T.
Stěžovatel Mgr. R. G. byl proto dne 12. 11. 2004 vyzván k odstranění vad své ústavní stížnosti, a to absence právního zastoupení. Dne 25. 11. 2004 byla Ústavnímu soudu doručena písemná plná moc, z níž vyplývá, že stěžovatel je v řízení před Ústavním soudem zastoupen JUDr. P. K.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se dne 30. 6. 2004 a dne 16. 7. 2004 dostavil řádně a včas do budovy Okresního soudu v Karviné za účelem obhajoby u hlavního líčení v trestní věci sp. zn. 3 T 104/2002. Stěžovatel však nebyl justiční stráží vpuštěn ze vstupní haly do dalších prostor soudu, a tedy i do jednací síně, neboť odmítl na výzvu justiční stráže otevřít k nahlédnutí kufřík, v němž měl uložený spisový materiál k soudnímu jednání, právní předpisy a psací potřeby.
Celý skutkový děj se podle stěžovatele udál tak, že při vstupu do budovy byl justiční stráží vyzván k vynětí kovových předmětů z kapes, průchodu přes detekční rám a otevření kufříku ke kontrole obsahu. Kovové předměty stěžovatel odložil, při průchodu bez kufříku detekční rám přítomnost kovu nesignalizoval, avšak s kufříkem, který obsahuje kovové části (zámky, svorky atd.), ano. Přesto stěžovatel odmítl kufřík na žádost justiční stráže otevřít, načež mu bylo sděleno, že za této situace nebude do soudní budovy vpuštěn.
Stěžovatel namítá, že podle čl. 2 odst. 3 Listiny může každý činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dále stěžovatel v této souvislosti odkázal na čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož mohou být povinnosti ukládány na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, a na čl. 7 odst. 1 Listiny, který zaručuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, které mohou být omezeny jen v případech stanovených zákonem.
Jak stěžovatel dále uvedl, podle §21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Podle ust. §13 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské službě a justiční stráži ČR, je příslušník justiční stráže při střežení objektů oprávněn zjišťovat totožnost osob, které vstupují do objektu nebo se v něm nacházejí, prohlížet jejich zavazadla i věci a prohlížet dopravní prostředky při vjezdu i výjezdu. Dle ust. §7 odst. 1, 2, 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, je každý povinen podrobit se osobní prohlídce a prohlídce věcí, které má u sebe, za účelem zjištění, zda neporušuje zákaz vstupovat do soudní budovy se zbraní nebo jinými nebezpečnými předměty, což neplatí pro osoby, u nichž to stanoví v jednotlivých případech předseda soudu. Jak stěžovatel dále zmínil, podle opatření předsedy Okresního soudu v Karviné není třeba při vstupu do soudní budovy kontrolovat soudce, zaměstnance okresního soudu, příslušníky ozbrojených sil a sborů ve službě, státní zástupce a zaměstnance státního zastupitelství, prokáží-li se služebním průkazem.
Stěžovatel má zato, že povinnost střežit budovu soudu je třeba vykonávat tak, aby tím byla šetřena základní práva a svobody osob, především právo na soukromí, a v případě advokátů také vážnost advokátního stavu a jejich povinnost mlčenlivosti. Rovněž je třeba podle stěžovatele mít na paměti princip rovnosti. Lze připustit vstupní kontrolu pomocí rentgenových přístrojů, které se podle stěžovatele nacházejí u Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, nikoliv však u Okresního soudu v Karviné. Tímto způsobem lze totiž podle stěžovatele zjistit přítomnost i povahu kovových částí zavazadla, aniž by tím kontrolující osoba lustrovala ostatní obsah zavazadla a aniž by tím bylo porušováno soukromí kontrolovaného. Této kontrole byl stěžovatel ochoten se podrobit. Nelze však připustit kontrolu v té podobě, která nutí kontrolovanou osobu otevřít k nahlédnutí osobní zavazadlo, zejména jedná-li se o advokáta.
Rovněž je nepřípustné, aby byl činěn rozdíl mezi advokátem a státním zástupcem při stanovování povinnosti podrobit se kontrole. Advokát již z titulu svého postavení a s ohledem na přísná pravidla advokátní etiky je minimálně stejnou zárukou, že nevnáší do budovy nebezpečné předměty.
Dále stěžovatel namítá, že z dikce ust. §37a odst. 1 písm. b) trestního řádu vyplývá, že se jedná o řešení stavu, kdy je zvolený obhájce nečinný. Jednání stěžovatele však pod daný případ nespadá. Stěžovatel nikdy při obhajobě klienta nebyl nečinný, naopak využíval velmi aktivně všech zákonných prostředků k ochraně jeho práv. Podstata problému tak nespočívá v pasivitě stěžovatele, ale v rozdílném právním názoru ohledně povinnosti otevřít kufřík při vstupu do soudní budovy.
Společně s ústavní stížností se proto stěžovatel domáhá zrušení tohoto ustanovení trestního řádu, neboť se domnívá, že otázka splnění povinností advokáta jako obhájce spadá výlučně do kompetence advokátní samosprávy. Tím, že je tato pravomoc svěřena zákonem do rukou soudce, vzniká nebezpečné riziko, že soudce vyloučí "nepohodlného" obhájce, jak se to podle stěžovatele stalo v tomto případě.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §37a odst. 1 písm. b) trestního řádu a poté nálezem deklaroval, že napadená usnesení obecných soudů porušila ústavní právo stěžovatele dle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, a tato usnesení zrušil.
K výzvě Ústavního soudu reagovali na podanou ústavní stížnost účastníci řízení. Předsedkyně senátu 3 T Okresního soudu v Karviné pouze uvedla, že využívá svého práva a k ústavní stížnosti se vyjadřovat nebude.
Předseda Okresního soudu v Karviné ve svém vyjádření potvrdil, že stěžovatel se dostavil do budovy soudu, přičemž kontrolou provedenou detekčním rámem bylo zjištěno, že jeho zavazadlo "reaguje na kov". Proto byl použit ruční detektor kovů, který signalizoval v zavazadle kovové předměty. Stěžovatel byl proto požádán o umožnění nahlédnout do zavazadla, což odmítl. Stěžovatel za této situace nebyl do budovy vpuštěn, čímž zmařil jednání soudu ve věci. Předseda soudu dále odkázal na ust. §127 odst. 1 písm. i) zákona o soudech a soudcích, podle něhož předseda zajišťuje bezpečnost soudu. Dle §7 odst. 1 zákona o soudech a soudcích je zakázáno do budovy soudu vstupovat se zbraní nebo s jinými předměty, které jsou způsobilé ohrozit život, zdraví nebo pořádek. Tento zákaz se nevztahuje na soudce, příslušníky ozbrojených sil a ozbrojených sborů, jestliže vstupují do budovy soudu v souvislosti s plněním svých služebních povinností. Podle §13 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb. je příslušník při střežení objektů oprávněn zjišťovat totožnost osob, prohlížet jejich zavazadla i věci. Při důvodném podezření, že osoba má u sebe zbraň nebo jinou věc, kterou by mohla narušit mimo jiné i bezpečnost v budovách soudů, může příslušník provést osobní prohlídku a takovou zbraň či věc odebrat. Podle §3 odst. 2 písm. d) Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 29. 3. 2001, č. j. 6/2001-SM, o justiční stráži, justiční stráž samostatně nevpustí do budovy soudu osoby, u nichž se technickými prostředky, prohlídkou zavazadla nebo vozidla, osobní prohlídkou nebo jinak přesvědčí, má-li u sebe střelnou zbraň. Vydané opatření u Okresního soudu v Karviné je podle předsedy soudu v souladu s těmito ustanoveními právních předpisů. V současné době je vstup do budovy zajištěn přes hlavní vchod a budovu Okresního státního zastupitelství v Karviné. S ohledem na to je vymezen okruh osob, které není třeba při vstupu do budovy soudu kontrolovat. Při vstupu do budovy se používá detekční rám. Pokud rám signalizuje přítomnost kovového předmětu, vyjme osoba kovové předměty. Pokud je opět detekován kov, použije příslušník justiční stráže ruční detektor kovu. Je-li i takto signalizován kov, přistoupí příslušník k vizuální kontrole zavazadla. Ve vztahu ke stěžovateli bylo podle předsedy soudu postupováno v souladu se zákonnou úpravou. Z této úpravy jednoznačně vyplývá, že osobě, která se nepodrobí stanovené kontrole, nelze povolit vstup do budovy. Tato opatření jsou stanovena nejen k ochraně a bezpečnosti soudců a zaměstnanců soudu, ale i osob, které se v budově pohybují, včetně samotných advokátů.
Předseda soudu dále uvedl, že Kontrolní rada České advokátní komory projednala jeho stížnost na postup stěžovatele a přípisem ze dne 2. 6. 2004 sdělila, že stížnost jako nedůvodnou odkládá. Na základě opakované stížnosti dospěla k závěru, že stížnost na Mgr. G. je oprávněná a advokát bude na svůj nesprávný postup upozorněn.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že obsah ústavní stížnosti je obdobný stížnosti, kterou stěžovatel podal proti usnesení Okresního soudu v Karviné a o níž Krajský soud v Ostravě rozhodl napadeným usnesením. V tomto rozhodnutí jsou podrobně rozvedeny důvody, pro něž nebylo stížnosti vyhověno a zároveň jsou v něm citovány pasáže z příslušných zákonů. Z těchto citací vyplynulo, že stěžovatel vědomě zmařil dvě hlavní líčení tím, že odmítl podrobit kontrole zavazadlo, na které reagoval ochranný rám u vstupu do budovy soudu výstražnou signalizací. Již v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo poukázáno na to, že stěžovatel se domáhal práv, která mu nepříslušejí, a svými požadavky nutil příslušníky justiční stráže k tomu, aby porušili své povinnosti. Krajský soud má zato, že poukaz stěžovatele na ochranu danou mu Ústavou ČR a Listinou je nepříhodný, neboť práva občanů lze omezit v mezích zákonů, které s Ústavou a Listinou nejsou v rozporu. Tak je tomu podle krajského soudu i v tomto případě. Krajský soud dále vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel svým postupem nejen poškodil svého klienta, ale narušil i řádný proces v trestním řízení, zejména způsobením průtahů a zvýšením nákladů řízení. S ohledem na to považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl, aby byla odmítnuta.
Po zvážení stěžovatelových námitek obsažených v ústavní stížnosti, jakož i po zhodnocení všech okolností, které v daném případě vedly k přijetí napadených usnesení, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Posouzení tvrzeného zásahu do základních práv stěžovatele se de facto dělí do dvou dílčích oblastí, jež spolu bezprostředně souvisejí.
V první řadě je třeba posoudit, zda opatření stanovená vůči stěžovateli při vstupu do budovy soudu nepředstavovala porušení základního práva stěžovatele, byť by byl zásah do těchto práv toliko hypotetický, neboť stěžovatel se omezením odmítl podrobit. Pokud by totiž již v této fázi Ústavní soud hypoteticky shledal zásah do základních práv stěžovatele, bylo by třeba tento zásah dovodit také v případě napadených rozhodnutí obecných soudů, jež představovala důsledek toho, že stěžovatel odmítl omezení při vstupu do soudní budovy respektovat.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z vyjádření ostatních účastníků řízení, není mezi nimi sporu o to, jakým způsobem se udály skutkové okolnosti případu. Sporné je toliko právní posouzení toho, zda opatření vztahující se na osoby vstupující do soudní budovy a aplikovaná v případě stěžovatele jsou opatřeními konformními s ochranou základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na zásah do ústavně zaručeného práva na soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva dovodil z toho, že byl nucen se při vstupu do budovy soudu podrobit vizuální prohlídce zavazadla.
Právo na soukromí garantované čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je základním právem, jež specifikuje autonomní prostor jednotlivce, který je státní moc oprávněna toliko respektovat a případně omezovat jen ve zvlášť závažných případech, a to pouze na základě zákona a za účelem prosazení konkrétního veřejného zájmu nebo k ochraně základního práva třetích osob při zachování přiměřenosti (proporcionality) těchto omezení.
Rozsah tohoto autonomního prostoru soukromí jednotlivce je ovšem záležitostí dynamickou. Pohybuje se od nejniternějších a nejintimnějších kategorií fyzické a psychické integrity jednotlivce, přes vnější projevy a činnosti jednotlivce v jeho jednotlivých dimenzích soukromých, profesionálních či sociálních, v nichž všech realizuje své soukromí, až po projevy a činnosti, v nichž již přichází do interakce s prostorem veřejné moci. Jinými slovy, soukromí jednotlivce se pohybuje na pomyslném kontinuu mezi nejniternější intimitou jednotlivce na straně jedné a vnějšími projevy (aktivitami), v nichž sice již přichází do interakce s prostorem vnějším, nicméně ještě stále jde o prostor jeho autonomie a soukromí. Na tomto kontinuu je třeba posuzovat případná omezení tohoto základního práva a zejména přiměřenost těchto omezení (jinak se přiměřenost jeví v případě omezení nejintimnějších stránek soukromí a jinak v případech, kdy jednotlivec při své - jinak soukromé činnosti - interaguje s vnějším prostorem).
V daném případě jde o situaci, kdy byla stěžovateli v pozici advokáta, resp. obhájce stanovena povinnost podrobit se prohlídce zavazadla při vstupu do budovy soudu. Je tedy zřejmé, že z hlediska shora uvedeného kontinua jde o situaci, kdy stěžovatel přichází do úzké interakce s vnějším prostorem, dokonce přímo s prostorem, v němž se realizuje veřejná moc. Pokud proto při vstupu do soudní budovy měl být podroben vizuální kontrole svého zavazadla, lze souhlasit se stěžovatelem, že jde o opatření omezující jeho soukromí, nejedná se však o omezení, které by bylo nepřípustné a v rozporu s ústavně zaručeným právem na soukromí.
Jde-li o podmínku legality, tedy zákonného základu takových omezení, ta je naplněna jak v ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, kde je stanovena povinnost podrobit se osobní prohlídce a prohlídce všech věcí z důvodu zjištění toho, zda osoba nevnáší do soudní budovy zbraň nebo jiné nebezpečné předměty, tak v ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., které stanoví pravomoc příslušníka justiční stráže prohlížet zavazadla osob vstupujících do budovy soudu.
Je zřejmé, že účelem tohoto omezení je zajištění veřejné bezpečnosti a ochrany majetku a zdraví osob v prostorách soudu, a jde tedy o opatření, jež naplňují podmínku legitimního cíle v podobě konkrétního veřejného zájmu a ochrany práv třetích osob.
Postup správy soudu se Ústavnímu soudu jeví také jako přiměřený, jde-li o poměr mezi použitým prostředkem omezení a cílem, který má tento prostředek dosíci. Jak již uvedeno, taková úvaha je ovšem toliko hypotetická, neboť stěžovatel se prohlídce odmítl podrobit. Přiměřenost lze proto posuzovat pouze v obecné rovině. Pouhou vizuální a zběžnou kontrolu obsahu kufříku s cílem objevit zbraň nebo jinou nebezpečnou věc, což je jediným účelem omezení soukromí jednotlivce při vstupu do soudní budovy, nepovažuje Ústavní soud za nepřiměřenou, neboť sledovaného cíle, tj. zajištění bezpečnosti osob pohybujících se v budově konkrétně vybaveného soudu, nelze dosáhnout mírnějšími prostředky. Pokud pak chtěl stěžovatel rovněž chránit soukromí svého klienta, nebránilo mu nic, aby před provedením vizuální prohlídky z kufru příslušné spisy a další dokumenty vyňal tak, aby se vůbec nestaly předmětem vizuální kontroly, jak ostatně již k této námitce podotknul v napadeném usnesení Krajský soud v Ostravě.
Pokud jde o námitku nerovného uplatňování těchto omezení mezi stěžovatelem jako obhájcem a státními zástupci, kteří nejsou povinni se takovým omezením při vstupu do soudní budovy podrobovat, nelze především podle Ústavního soudu zaměňovat vzájemné postavení mezi obhajobou a obžalobou v rámci trestního řízení před soudem, v němž jsou si rovni, s jejich postavením ve vztahu k státní správě soudů, a tedy ve vztahu k státní moci. Státní zástupce je osobou ve zvláštním poměru k státu; stát tak disponuje celou řadou přímých exekutivních a sankčních nástrojů vůči státnímu zástupci, které však nelze uplatňovat vůči stěžovateli jako soukromé osobě, byť vystupující v procesní roli obhájce. Navíc, jak vyplynulo z vyjádření předsedy Okresního soudu v Karviné, vstup do budovy soudu je zajišťován přes prostory okresního státního zastupitelství. Ačkoliv takové místní podmínky nejsou zřejmě zcela v souladu se symbolickým postavením a s důstojností, jež by měla soudní moc požívat, nelze i z těchto důvodů spatřovat v rozdílném přístupu státního zástupce a obhájce do budovy soudu konflikt se základními právy a svobodami stěžovatele, který do budovy vstupoval z pozice obhájce.
Ústavní stížností napadená usnesení pak představují důsledek jednání stěžovatele, který se odmítl omezením, jež Ústavní soud shledal jako ústavně konformní, podrobit a zmařil tak opakovaně jednání soudu, a již proto nejsou způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatele.
Účelem ustanovení §37a odst. 1 písm. a) trestního řádu je zajistit plynulost a hospodárnost trestního řízení, představuje krajní prostředek, který lze vůči obhájci v trestním řízení uplatnit. Ústavní soud je toho názoru, že toto ustanovení není samo o sobě v rozporu s ústavním pořádkem ČR, jak ve svém návrhu dovozuje stěžovatel, který však Ústavnímu soudu předložil toliko spekulativní a hypotetický argument, že toto ustanovení umožňuje soudci, aby se "zbavil nepohodlného" obhájce.
Je třeba konstatovat, že aplikace tohoto ustanovení je vázána na splnění podmínky, jež sama o sobě leží mimo vůli rozhodujícího soudce. Totiž jen obhájce sám vlastním jednáním může přivodit naplnění této podmínky tak, že se opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, jak tomu bylo v případě stěžovatele.
Nelze ovšem vyloučit, že v určitém konkrétním případě by se aplikace tohoto ustanovení mohla dostat do kolize s některým ústavně chráněným základním právem, a to nejen právem obhájce, ale také i právem obžalovaného.
Pokud se ovšem stěžovatel v daném případě odmítal podrobit omezením při vstupu do soudní budovy, tedy omezením, která - jak uvedeno shora - jsou stanovena zákonem, sledují legitimní cíl a jsou přiměřená, jinými slovy jsou ústavně konformní a jejich aplikace též, musel si být vědom rovněž důsledků a rizik, které jeho jednání způsobí. Okolnosti tohoto konkrétního případu proto vedou Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů nikterak neporušila právo stěžovatele zaručené čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, jak stěžovatel tvrdil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Rovněž pak musel odmítnout návrh na zrušení příslušného ustanovení trestního řádu, který stěžovatel s ústavní stížností spojil a který ve vztahu k ní má toliko akcesorickou povahu, pročež sleduje osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu