ECLI:CZ:US:2005:4.US.377.05
sp. zn. IV. ÚS 377/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti 1. I. K., 2. J. (G.) K. a 3. S. K., zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 330/2004, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 20 Co 352/2002, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 5 C 968/2000, spojené s návrhem na zrušení ust. §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Jihlavě, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, a M. S., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §31 odst. 2, §2 odst. 1 písm. a)] napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatelé se žalobou ze dne 25. 10. 2000 domáhali určení, že zůstaviteli M. K. svědčilo ke dni jeho smrti spolu s jeho manželkou I. K. bezpodílové spoluvlastnictví manželů k blíže specifikovaným nemovitostem. Tento zůstavitel a jeho manželka měli pozbýt vlastnické právo k těmto nemovitostem na základě trestního rozsudku, jehož součástí byl i výrok o propadnutí majetku. Tento rozsudek však byl na základě zákona č. 119/1990 Sb. zrušen s účinky ex tunc, a to včetně trestu propadnutí majetku. Stěžovatelé se proto předmětnou žalobou domáhali ochrany svého vlastnického práva na základě obecného právního předpisu (občanského zákoníku), když jim pro nesplnění podmínky občanství ČR nevznikly nároky dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Žaloba byla zamítnuta napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě s tím, že stěžovatelé opřeli svůj nárok o zvláštní zákon (zákon č. 119/1990 Sb.), avšak požadují ochranu podle obecného předpisu. Obecný soud podle stěžovatelů uzavřel, že pokud by měli být stěžovatelé úspěšní, pak by museli zpochybnit vlastnické právo žalovaného (nyní vedlejšího účastníka) odkazem na ustanovení obecného předpisu, což se jim nepodařilo. Okresní soud tak podle stěžovatelů konstatoval, že zrušení odsuzujícího rozsudku včetně trestu propadnutí majetku má význam jedině pro oblast restitučního zákonodárství a nelze jeho ustanoveními a následky argumentovat ve věcech vedených podle obecného předpisu.
Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen na základě odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, který podle stěžovatelů uzavřel, že soudní rehabilitací vznikla stěžovatelům jedině možnost domáhat se svých nároků na základě restitučního zákonodárství.
Nejvyšší soud ČR pak zamítl dovolání stěžovatelů, když se v podstatě ztotožnil s názorem odvolacího soudu.
Stěžovatelé se domnívají, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily ústavně zaručená základní práva, a to právo na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), právo vlastnit majetek, včetně práva na jeho ochranu podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Podle stěžovatelů založily obecné soudy svá rozhodnutí na právním názoru, že usnesení soudu zrušující trestní rozsudek včetně jeho výroku o propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb. nezakládá bez dalšího vlastnické právo rehabilitovaných osob. Jejich vlastnické právo lze obnovit teprve v rámci restitučního řízení podle zákona č. 87/1991 Sb. nebo zákona č. 229/1991 Sb.
Jakékoliv omezování účinků rehabilitace pouze na trestněprávní rovinu nemá podle stěžovatelů oporu v zákoně. Stěžovatelé jsou naopak přesvědčeni, že bylo-li vydáno rozhodnutí, které bylo následně zrušeno s účinky ex tunc, pak je třeba při výkladu důsledků takového zrušení aplikovat základní zásady teorie práva, tj. je-li rozhodnutí zrušeno s účinky ex tunc, pak se na takové rozhodnutí pohlíží jako by nebylo nikdy vydáno. Stěžovatelé proto nevidí právní důvod, proč tuto zásadu nepoužít i na jejich případ. Proto absurdní se stěžovatelům jeví právní názor, podle kterého zrušující usnesení nezakládá obnovu vlastnického práva k propadlému majetku, ačkoliv právě vzhledem ke zrušení odsuzujícího rozsudku dochází k zániku nabývacího titulu státu, tj. stát drží, resp. držel věci bez právního důvodu. Povinnost vrátit věc, nedošlo-li k vydržení, je pak jednoznačným důsledkem, jenž nastal ze zákona, který pouze odkazuje na podmínky pro uplatnění již existujícího nároku. Tyto podmínky jsou upraveny zvláštním, restitučním zákonem, který však neupravuje nároky osob, které nejsou občany ČR. Podle stěžovatelů je proto třeba použít občanský zákoník a jeho úpravu ochrany vlastnického práva. Pokud jde o vztah mezi restitučním předpisem a občanským zákoníkem, odkázali stěžovatelé na judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně dovodil, že vztah speciality a obecnosti nelze dovodit u osob, které nejsou oprávněnými osobami dle restitučního předpisu (nález, správně usnesení sp. zn. III. ÚS 50/04, I. ÚS 363/98, Pl. ÚS 9/99).
Stěžovatelé současně s ústavní stížností spojili návrh na zrušení ust. §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Z tohoto ustanovení totiž obecné soudy podle stěžovatelů dovodily, že vlastnické právo původního vlastníka nebylo bez dalšího obnoveno, ale bylo třeba uplatnit nárok podle restitučního předpisu. Ačkoliv soudy v daném případě uznaly, že nárok dle restitučního předpisu nemohl stěžovatelům vzniknout, neboť nejsou občany ČR, odmítly stěžovatelům zajistit ochranu majetku stěžovatelů podle občanského zákoníku, když dle jejich názoru nedošlo na základě zrušení trestních rozsudků k obnově vlastnického práva.
Stěžovatelé se domnívají, že je v právním státě nepřípustné, aby zákonodárce soudně rehabilitoval skupinu osob, avšak pro určitou podmnožinu těchto osob stanovil možnost získat zpět svůj majetek a pro jinou skupinu nikoliv. Zákonodárce tedy určil skupinu soudně rehabilitovaných osob bez omezení na státní občany ČR, avšak v rámci podmínek uplatnění nároků zvláštním zákonem z již rehabilitované skupiny vyloučil osoby nedisponující státním občanstvím.
Na základě výzvy Ústavního soudu reagovali na podanou ústavní stížnost účastníci řízení a vedlejší účastník řízení. Jak okresní, tak krajský soud ve svých vyjádřeních toliko odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelé sice polemizují s rozhodnutím obecných soudů, když se zjevně domnívají, že soudní rehabilitací se automaticky obnovilo jejich vlastnické právo, přičemž návrhem na zrušení §23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci vlastně uznávají, že toto ustanovení neumožňuje jejich žalobě vyhovět. Nejvyšší soud ČR poukázal na to, že restituce není povinná a je věcí státu, jak ji povede. Podmínka státního občanství není diskriminující. Pokud by bylo předmětné ustanovení zrušeno, dopadaly by důsledky zrušení také na občany ČR, čímž by nastal naprostý zmatek týkající se věcí v restitucích nevydaných, pokud by praxe nyní dospěla k závěru, že vlastnické právo se zrušením trestních rozsudků automaticky obnovilo. Byla by tak ohrožena právní jistota.
Podle vyjádření vedlejšího účastníka řízení nelze rozhodnutí obecných soudů hodnotit jako odporující ústavně zaručeným základním právům stěžovatelů. Podle názoru vedlejšího účastníka by museli stěžovatelé pro to, aby mohli být při uplatnění svých majetkových nároků úspěšní, prokázat existenci vlastnictví, což není možné pouhým odkazem na právní účinky zrušení výroku trestního rozsudku. Podle vedlejšího účastníka není postup stěžovatelů ničím jiným, než nedůvodným a nepřípustným obcházením zákona č. 119/1990 Sb a zákona č. 87/1991 Sb. cestou podání určovací žaloby. Pokud stěžovatelé namítli porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, je třeba podle vedlejšího účastníka poukázat na čl. 11 odst. 2 Listiny, který dává zákonodárci prostor pro omezení okruhu osob, které mohou nabývat majetek v rámci restitučních předpisů. V tomto smyslu nelze ani v ust. §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. spatřovat porušení ústavního principu rovnosti. Pokud jde o porušení čl. 26 Paktu, je vedlejší účastník názoru, že i podle Výboru pro lidská práva je připuštěna nerovnost za podmínky vyloučení libovůle, resp. pokud se nerovnost zakládá na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích. Za takové lze považovat důsledky plynoucí z čl. 11 odst. 2 Listiny (nález sp. zn. Pl. ÚS 33/96). Článek 14 Úmluvy je pak ustanovením zakazujícím diskriminaci, které se vztahuje pouze na užívání práv a svobod zaručených v Úmluvě. Vedlejší účastník v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gratzinger a spol. proti České republice, z něhož vyplývá, že se stěžovatelé nemohou dovolávat ochrany svých práv k "majetku" podle čl. 1 Dodatkového protokolu, a tudíž ani čl. 14 Úmluvy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů se závěry obecných soudů, podle nichž důsledkem trestní rehabilitace nebylo automatické obnovení vlastnického práva ex tunc a podle nichž specialita restitučních předpisů vylučuje možnost, aby se stěžovatelé domáhali určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle obecných předpisů občanského práva.
Čtvrtý senát Ústavního soudu předesílá, že oběma problémovými okruhy se již v minulosti zabývalo Plénum Ústavního soudu při přijímání stanovisek podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Účinky zrušení trestních rozsudků stanovujících trest propadnutí majetku na obnovení vlastnického práva k tomuto majetku se Ústavní soud v minulosti zabýval ve stanovisku ze dne 11. 3. 1997, sp. zn. Pl. ÚS - st. 4/97 (in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 308). V tomto stanovisku odmítlo Plénum Ústavního soudu názor, že by rozhodnutí o zrušení trestních rozsudků bez dalšího obnovovala či konstituovala vlastnické právo rehabilitovaných osob. Naopak podle tohoto stanoviska ust. §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. váže úpravu podmínek uplatňování nároků na zvláštní zákon, kterým je možno rozumět restituční zákony. Plénum Ústavního soudu tedy v minulosti jednoznačně dospělo k závěru, že důsledkem zrušení trestních rozsudků nebylo automatické obnovení vlastnického práva, nýbrž k jeho konstituování došlo až na základě podmínek stanovených v restitučních předpisech.
Otázkou vztahu mezi restitučními předpisy a obecnými občanskoprávními předpisy se rovněž již zabývalo Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (dosud oficiálně nepublikováno, dostupné v el. verzi na internetové adrese www.usoud.cz), ve kterém Plénum Ústavního soudu řešilo střet právních názorů druhého senátu, který dospěl v řízení o ústavní stížnosti k odlišnému závěru než první senát ve věci sp. zn. I. ÚS 539/98 a čtvrtý senát ve věci sp. zn. IV. ÚS 403/98.
Podle předchozího právního názoru vyjádřeného v nálezu I. ÚS 539/98 "pro právní vztahy osob, které nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., tento zákon nemůže mít povahu speciálního zákona". Plénum Ústavního soudu většinou hlasů dospělo v předmětném stanovisku k závěru opačnému, totiž že účel restitučních předpisů a charakter žaloby na určení vlastnického práva vylučuje možnost domáhat se ochrany vlastnického práva cestou žaloby na určení vlastnictví podle občanského zákoníku. Podle tohoto stanoviska "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."
Čtvrtý senát Ústavního soudu je přesvědčen, že právní závěry formulované v obou stanoviscích Pléna dopadají na posouzení ústavní stížnosti stěžovatelů a vylučují, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno.
Stanoviska přijatá Plénem Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto ačkoliv většina členů čtvrtého senátu, jmenovitě soudce zpravodaj v této věci Eliška Wagnerová a soudce Miloslav Výborný se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 nesouhlasí a připojili k němu i svá odlišná stanoviska, nezbývá než v dané věci většinový názor Pléna Ústavního soudu respektovat. A to i přesto, že závěr stanoviska se zřejmě ocitá v rozporu s předchozím nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 9/99 ze dne 6. 10. 1999, kterým byl zamítnut návrh na zrušení části §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., v němž Plénum Ústavního soudu uvedlo, že "u soudně rehabilitovaných osob, jež nesplňují podmínku státního občanství a nemohou tudíž uplatnit nárok na vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nedochází k nové expropriaci. Jakkoliv tyto osoby nemohou uplatnit nárok na vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., nelze v jejich případě a priori vyloučit uplatnění práva na reivindikaci podle občanského zákoníku. Rozdíl v postavení obou skupin osob, tj. soudně rehabilitovaných, splňujících podmínku státního občanství, a osob tuto podmínku nesplňujících, pro uplatnění práva na vydání věci lze vyjádřit následujícím způsobem. Skupina první v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích je zvýhodněna odstraněním možnosti uplatnění námitky vydržení povinnou osobou, skupině druhé v režimu občanského zákoníku by nezbylo než čelit této možné námitce držitele věci."
Z těchto důvodů nezasílal Ústavní soud vyžádaná vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka stěžovatelům k replice, neboť za stávajícího stavu nemohou další případné argumenty způsob rozhodnutí ovlivnit.
S ohledem na shora uvedené, při respektování názoru Pléna vyplývajícího ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, čtvrtému senátu Ústavního soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že návrh na zrušení ust. §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je toliko návrhem akcesorickým, sledujícím osud ústavní stížnosti, musel být i tento návrh odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2005
Michaela Židlická, v.r.
předsedkyně senátu