ECLI:CZ:US:2005:4.US.378.04
sp. zn. IV. ÚS 378/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. srpna 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. L. M., proti usnesení Krajského soudu Ostrava, pobočka Olomouc, ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 2 To 998/2004, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2004, sp. zn. 1 Nt 201/2004, spojeného s návrhem na zrušení části ustanovení §278 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve slovech "soudu dříve neznámé" a "samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve" a části ustanovení §278 odst. 3 téhož zákona ve slovech "státnímu zástupci dříve neznámé" a "samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve", takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 4 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě (dále jen "Protokol") a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení vedeného před Vojenským obvodovým soudem v Olomouci a zamítnuta stížnost proti tomuto rozhodnutí.
V ústavní stížnosti blíže uvádí, že jako Svědek Jehovův odepřel vykonávat vojenskou službu, za což byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 26. 1. 1960, sp. zn. 1 T 1/60, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle ustanovení §265 odst. 1 tehdy platného trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Odsouzení bylo sice zahlazeno, nebylo však prokázáno, že stěžovatelovo tehdejší odsouzení bylo nespravedlivé, a proto se stěžovatel domáhal zrušení odsuzujícího rozsudku cestou obnovy řízení. Obecné soudy ji však nepovolily s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 190/03 a nález sp. zn. IV.ÚS 792/02. Stěžovatel má však za to, že v jeho případě jde věcně o aplikaci práva na svobodu svědomí a náboženského vyznání ve smyslu čl. 18 Deklarace, jakou Ústavní soud uznal ve svých nálezech sp. zn. II.ÚS 285/97, I.ÚS 671/01, Pl.ÚS 42/02 a II.ÚS 674/01. Po rozboru jednotlivých procesních prostředků, které právní řád nabízí jednotlivci poškozenému soudním rozhodnutím (přezkum podle §4 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přezkum podle §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, dovolání podle hlavy sedmnácté trestního řádu, stížnost pro porušení zákona podle hlavy osmnácté trestního řádu), stěžovatel vyvozuje, že nedisponuje žádným prostředkem, kterým by se mohl domáhat zrušení odsuzujícího rozsudku. V této souvislosti odkazuje na čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, který garantuje znovuotevření případu, prokáže-li se podstatná vada v předešlém řízení a má za to, že nepovolením obnovy řízení bylo porušeno i právo na spravedlivý proces a na řádné projednání věci soudem.
Stěžovatel si je vědom toho, že ustanovení §278 odst. 1, 2 a 3 tr. řádu garantuje právo na povolení obnovy, ovšem za podmínek, které v řadě případů, včetně jeho, brání spravedlivému procesu a důvodnému znovuotevření případu. S odkazem na základní myšlenku nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 792/02 s ústavní stížností spojil návrh zrušení části ustanovení §278 tr. řádu, jak shora vymezeno, což by umožnilo znovuotevření jeho případu.
Z napadených usnesení obecných soudů připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Olomouci žádost o povolení obnovy ve věci rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc sp. zn. 1 T 1/60, kterým byl odsouzen pro trestný čin podle ustanovení §265 odst. 1 tr. zákona (č. 86/1950 Sb.). Přestože odsouzení bylo zahlazeno, měl za nespravedlivé, že na něm lpí vina pro údajný trestný čin. Okresní soud v Olomouci návrh na povolení obnovy zamítl s odůvodněním, že nebyly zjištěny nové skutečnosti nebo důkazy dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s jinými odůvodnit nové rozhodnutí, neboť stěžovatel potvrdil, že to, co vypověděl nyní, uváděl i při jednání v roce 1960. Okresní soud připomněl, že nový výklad hmotného práva, resp. jiný náhled na podstatu lidských práv, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení, neboť způsobilost skutečností, které mají změnit rozhodnutí a nově vyšly najevo, se musí posuzovat ex tunc, tedy k době vydání původního rozhodnutí. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě zamítl jako nedůvodnou, když se se závěry Okresního soudu v Olomouci plně ztotožnil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavně právní argumentace stěžovatele se opírá o názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. IV.ÚS 792/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, č. 31, str. 288, ve kterém čtvrtý senát Ústavního soudu rekapituloval svoje předchozí nálezy (sp. zn. II.ÚS 285/97, II.ÚS 187/2000, I.ÚS 26/01, I.ÚS 671/01, Pl.ÚS 42/02) a usnesení (sp. zn. II.ÚS 111/98, I.ÚS 609/2000) ve vztahu k obnově řízení, a poté shrnul, že "se v obecné rovině ztotožňuje s myšlenkami a názory vyjádřenými v citovaných nálezech, je však přesvědčen, že závěry v nich vyslovené neznamenají, že se lze automaticky a bez dalšího domáhat zrušení jakéhokoli dřívějšího rozhodnutí, které vykazuje z dnešního pohledu ústavněprávní deficity. Rozhodující je, zda v platném právním řádu je k dispozici využitelný procesní prostředek, který takový přezkum umožňuje (obdobně i usnesení I. ÚS 456/02 ze dne 8.7.2003)". Ve věci sp. zn. IV.ÚS 792/02 pak Ústavní soud rozhodl zamítavým nálezem, ve kterém vyslovil, že "změnu interpretace zákonných ustanovení vyplývající z nálezu Ústavního soudu nelze považovat za skutečnost odůvodňující obnovu trestního řízení podle §278 odst. 1 tr. řádu."
Shora uvedený závěr lze plně aplikovat i na projednávanou věc a Ústavní soud, který nemá důvod se od něho odchylovat, v podrobnostech odkazuje na odůvodnění shora citovaného nálezu a v něm provedený rozbor dané problematiky. Odkazuje-li stěžovatel na shora citovaný nález v souvislosti s tvrzením, že nedisponuje žádným využitelným procesním prostředkem, kterým by se mohl domáhat zrušení svého odsuzujícího rozsudku z roku 1960, pak Ústavní soud tento názor nesdílí a připomíná, že stěžovatel byl oprávněn podat návrh na přezkumné řízení podle ustanovení §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Skutečnost, že tak v zákonem stanovené lhůtě (§6 zákona o soudní rehabilitaci) o své vlastní vůli neučinil, jak sám uvedl, nemůže vést k argumentaci, že při nepoužitelnosti tohoto prostředku v současné době musí mu být dán k dispozici pro znovuotevření případu prostředek jiný. Rozhodující je, že využitelný procesní prostředek, jímž se mohl domáhat zrušení svého odsuzujícího rozsudku, mu právní řád dával.
Ke stěžovatelovu tvrzení o porušení čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě Ústavní soud opakovaně připomíná, že účelem tohoto článku je zaručit každému jeho právo nebýt souzen nebo trestán pro tentýž trestný čin dvakrát. Jeho odstavec 1 obsahuje zákaz opakování trestního řízení, které bylo uzavřeno konečným pravomocným rozhodnutím, odstavec 2 pak stanoví, že ustanovení odstavce 1 není na překážku případnému "znovuotevření věci", pokud právní řád příslušného státu takový postup umožňuje. Pokud je tedy v českém překladu Úmluvy užit pojem "obnova", nejde o obnovu řízení jako o institut českého trestního práva procesního, ale o jakékoli opravné řízení směřující ke zrušení či změně původního rozsudku. Ustanovení čl. 4 odst. 2 tedy není možno interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky pro obnovu řízení upravené v příslušných ustanoveních konkrétního trestního řádu o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení", nýbrž je třeba z tohoto ustanovení dovodit, že pokud je v téže věci konáno nové řízení v souladu s trestněprávní úpravou toho kterého státu, není takový postup v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě.
Obnova řízení podle §278 odst. 1 tr. řádu řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze proto v řízení o povolení obnovy řízení novou skutečnost spatřovat ve vadě v právním posouzení věci dovozované z jiného (pozdějšího) výkladu právní normy. Odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení. Napadenými rozhodnutími tedy právo garantované čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebylo porušeno (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 792/02).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i z hlediska dodržení kautel zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo podle tohoto článku je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičné odůvodnit. Jak Ústavní soud ověřil z napadených rozhodnutí, stěžovatel svých práv v tomto článku garantovaných využil a obecné soudy svým povinnostem korespondujícím právům stěžovatele dostály. Tím, že rozhodly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, nelze dospět ani k závěru, že by svým postupem porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Ve vztahu k návrhu na zrušení v ústavní stížnosti označené části ustanovení §278 odst. 1, 2, 3 trestního řádu odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu spojeného s touto stížností dle §74 zákona o Ústavním soudu (srov. např. III. ÚS 101/95, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usnesení č. 22). V posuzovaném případě vzal navíc Ústavní soud v úvahu, že stěžovatel mohl o svoji rehabilitaci usilovat způsobem, který zákon předvídal, a to cestou přezkumného řízení podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci, podle kterého bylo k návrhu odsouzeného (a jiných osob) možno dosáhnout zrušení odsuzujícího soudního rozhodnutí vydaného v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 mimo jiné i pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle ustanovení §265 zákona č. 86/1950 Sb. Stěžovatel však své právo podat ve stanovené dvouleté lhůtě návrh na zahájení přezkumného řízení promarnil a o svoji rehabilitaci usiloval způsobem, který zákon neumožňuje. Tuto překážku hodlal překonat návrhem na zrušení jeho příslušné části, což je přístup, který představuje účelové obcházení smyslu a účelu zákona (o soudní rehabilitaci). Z tohoto důvodu proto Ústavní soud považuje tvrzenou neústavnost části ustanovení §278 tr. řádu za nepřijatelnou, a tudíž za neopodstatněnou, a proto návrh podaný podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu