ECLI:CZ:US:2005:4.US.380.05
sp. zn. IV. ÚS 380/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. července 2005 v senátě složeném z předsedkyně Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1.) J. S. a 2.) L. S., oba zastoupeni JUDr. Marií Vajlíkovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 18, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2005, č. j. 30 Cdo 2820/2004 - 75, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2004, č. j. 18 Co 118/2003 - 56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že postupem obecných soudů bylo porušeno jejich právo na dědění a zároveň i právo domoci se svého práva u soudu v řádném řízení.
V záhlaví citovaným rozsudkem krajský soud jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 4. 2003, č. j. 7 C 720/2002 - 43, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že stěžovatelé jsou dědicové ve třetí dědické skupině po zůstaviteli M. P., zemřelém dne 14. 12. 2001, a dále změnil napadený rozsudek ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti výše citovanému rozsudku podali stěžovatelé dovolání, které bylo jako nepřípustné odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že právní posouzení provedené soudem I. a II. stupně je nesprávné, když obecné soudy shledaly, že soužití stěžovatelů se zůstavitelem nenaplnilo podmínky soužití ve společné domácnosti dle občanského zákoníku. Stejně tak stěžovatelé nesouhlasí s názorem dovolacího soudu stran nepřípustnosti jejich dovolání. Stěžovatelé jsou toho názoru, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich právo na dědictví, rovnost v právech na dědění a také právo domoci se ochrany tohoto práva u soudu, tedy že došlo k porušení čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto navrhují, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti porušení jejich práva na spravedlivý proces, Ústavní soud shledal toto jejich tvrzení neopodstatněným. Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen ve stěžovateli zmiňovaném čl. 36 Listiny nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Tato ustanovení garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Námitky stěžovatelů, o nichž se domnívají, že podporují jejich tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatelé uvedli již v řízení před odvolacím soudem. Samu okolnost, že odvolací soud nepřisvědčil jejich argumentaci, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Konkrétně k námitkám stěžovatelů stran hodnocení důkazů soudem nalézacím a odvolacím Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle svého uvážení, resp. dle §120 o. s. ř. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv.
Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí a i rozhodnutí soudu nalézacího dospěl k názoru, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy zakotvující právo na spravedlivé soudní řízení. Ústavní soud zjistil, že soudy nalézací i odvolací vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry. V odůvodněních napadených rozhodnutí obecné soudy své závěry detailně zdůvodnily. Stejně tak soud dovolací v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnil, proč podané dovolání odmítl jako nepřípustné [vyloučil dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněný stěžovateli]. Proto také Ústavní soud neshledal v jejich postupu stěžovateli tvrzení porušení jejich práv garantovaných čl. 36 Listiny.
Stejně tak Ústavní soud neshledal stěžovateli tvrzené porušení čl. 11 Listiny, konkrétně čl. 11 odst. 1 Listiny, který mj. říká, že dědění se zaručuje. Tato poslední věta citovaného odstavce představuje institucionální záruku na dědictví garantovanou ústavním pořádkem. Význam tohoto ustanovení tkví v tom, že zákonem nesmí být vyloučeno dědění, nicméně je na zákonodárci, aby si závazně upravil způsoby dědění, okruh oprávněných dědiců, předmět dědění aj. Jak bylo výše řečeno, obecné soudy v projednávaném případě postupovaly ústavně konformně a ani stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvádějí, v čem konkrétně mělo být jejich právo na dědění porušeno, proto Ústavnímu soudu nezbylo než námitky stěžovatelů stran porušení čl. 11 Listiny odmítnout.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní věci se nejedná o problém řešitelný na úrovni ústavního práva, nýbrž o přezkum řádné aplikace "jednoduchého" práva, k čemuž není Ústavní soud zásadně povolán. Může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení základních práv stěžovatelů, k čemuž v daném případě nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2005
Eliška Wagnerová
předsedkyně senátu