ECLI:CZ:US:2005:4.US.386.05
sp. zn. IV. ÚS 386/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. července 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci, se sídlem Ohradní 65, Praha 4, zastoupené JUDr. Lenkou Kulhavou, advokátkou se sídlem Slezská 19, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005, č. j. 7 A 182/2002 - 66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení výše citovaného rozsudku, neboť má za to, že postupem soudu byla porušena její základní práva garantovaná ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (patrně myšlen čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Výše citovaným rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil pro vady řízení rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 8. 11. 2002, č. j. 10/E/1/2002/6, a věc vrátil žalované Komisi pro cenné papíry k dalšímu řízení. Dále soud rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že s ní nebylo jednáno v řízení před Nejvyšším správním soudem, a tím byla zbavena možnosti náležitě se k věci vyjádřit, prezentovat svá skutková tvrzení a právní názory. Jak dále uvádí, jediný důvod, o který soud opřel své rozhodnutí, je právně vadný, a to z důvodu nedostatečného respektování práv účastníka řízení před obecným soudem. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud, ač měl mít pochybnosti o tom, kdo je oprávněn za ni jako žalující stranu jednat, svou povinnost v tomto směru plnil nedbale či vůbec a navíc, odchýliv se od právního názoru předtím zaujatého, nezvážil dostatečně ani důsledky svého rozhodnutí ve smyslu požadavku na spravedlivé soudní rozhodnutí. Tím bylo dle názoru stěžovatelky zasaženo do jejího práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (v textu chybně uveden čl. 8).
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, neboť návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Dle ustanovení §72 odst. 3 a odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
Přestože v obsahu ústavní stížnosti je tvrzeno, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována (ač neexistuje důvod pro takové tvrzení), Ústavní soud zjistil opak. Dotazem učiněným na Nejvyšší správní soud bylo totiž zjištěno, že právní zástupce stěžovatelky obdržel napadené rozhodnutí dne 9. 2. 2005. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti tedy počala běžet dnem následujícím, tj. ve čtvrtek 10. 2. 2005, a na jejím počátku nemění nic ani argument, že stěžovatelka byla o výše citovaném rozhodnutí informována až dne 6. 5. 2005. Ze soudního spisu vedeného Nejvyšším správním soudem dále Ústavní soud zjistil, že JUDr. T. P. předložil procesní plnou moc ze dne 20. 12. 2002 opravňující jej zastupovat stěžovatelku v řízení před Nejvyšším správním soudem (č. l. 6), a tato plná moc nebyla ze strany stěžovatelky vypovězena, což stěžovatelka netvrdí ani v podané ústavní stížnosti. Navíc bylo zjištěno, že Nejvyšší správní soud vyzval dne 15. 11. 2004 stěžovatelku k replice k vyjádření žalované, přičemž tato výzva byla doručena jak právnímu zástupci stěžovatelky, tak jí samotné, a to dne 23. 11. 2004. Stěžovatelka tedy byla necelé dva měsíce před vydáním napadeného rozsudku informována o řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu. Pokud byl ústavní stížností napadený rozsudek posléze doručen JUDr. T. P., doručil Nejvyšší správní soud rozhodnutí řádně právnímu zástupci stěžovatelky disponujícímu plnou mocí k jejímu zastupování před Nejvyšším správním soudem, a tedy dnem doručení, resp. dnem následujícím počala plynout zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti. Pokud stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu svoji ústavní stížnost až dne 4. 7. 2005, je zřejmé, že tato ústavní stížnost byla zaslána až po marném uplynutí lhůty stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako podanou po lhůtě pro její podání [§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Nad výše uvedenou argumentaci Ústavní soud uvádí, že si je vědom toho, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo zrušeno žalobou napadené rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 8. 11. 2002, č. j. 10/E/1/2002/6, a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení, tedy že souběžně s řízením o ústavní stížnosti probíhá i další řízení ve věci, nicméně formální vada podané ústavní stížnosti spočívající v jejím opožděném podání již sama byla důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti, a proto se dalšími okolnostmi případu Ústavní soud nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj