ECLI:CZ:US:2005:4.US.387.04
sp. zn. IV. ÚS 387/04
Usnesení
IV.ÚS 387/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti obchodní společnosti NEOS Real, s.r.o., se sídlem U Stavoservisu 1/527, 100 40 Praha 10, zastoupené JUDr. J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004, čj. 15 Co 339/2004-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svého vlastnického práva a práva na spravedlivý proces domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 8. 2004, čj. 8 C 217/2004-53, jímž bylo v právní věci žalobkyně HVB Bank Czech Republic, a.s., proti Ing. J. C. k návrhu žalobkyně vydáno předběžné opatření, kterým bylo stěžovatelce zakázáno, aby v rozhodnutí blíže specifikované nemovitosti převáděla na jiného, zastavovala je nebo je zatěžovala věcnými břemeny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že žalovaný Ing. J. C., který je jejím jediným akcionářem, je z titulu ručitelských prohlášení z května 1999 a dubna 2000 zavázán uhradit pohledávky vyplývající z úvěrových smluv mezi žalobkyní a obchodní společností KVADRO, a.s. Poté, co byl na majetek obchodní společnost KVADRO, a.s., prohlášen konkurz, se žalobkyně domáhá vůči ručiteli částky 50 776 440,21 Kč. Svůj návrh na vydání předběžného opatření odůvodnila poukazem na smlouvu o zúžení společného jmění manželů C., o které tvrdila, že byla uzavřena účelově ke zmaření uspokojení její pohledávky. Obvodní soud pro Prahu 3 se s argumentací žalobkyně v podstatě ztotožnil a návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl s tím, že u žalobkyně je dána důvodná obava, že stěžovatelka, fakticky ovládaná žalovaným Ing. C., by mohla své nemovitosti převést na jiného či je zatížit. Podobnou argumentaci použil pro odůvodnění svého rozhodnutí i Městský soud v Praze. Stěžovatelka však s tímto rozhodnutím nesouhlasí, poukazuje na okolnosti, za nichž byla mezi manželi C. smlouva o zúžení společného jmění manželů uzavřena, zpochybňuje vědomost Ing. C. o ekonomických potížích obchodní společnosti KVADRO, a. s., v době podání návrhu na vklad smlouvy o zúžení společného jmění manželů do katastru nemovitostí a poukazuje na chování Ing. C., které úmysl mařit uspokojení pohledávky žalobkyně vylučuje. Těmito argumenty se však odvolací soud nezabýval, přestože je stěžovatelka ve svém odvolání proti předběžnému opatření vyčerpávajícím způsobem rozvedla. Takový postup měl dle jejího názoru za následek nejen porušení jejího práva na spravedlivý proces [čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], ale i práva vlastnického [podle čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], neboť předběžné opatření bylo vydáno bez náležitého právního důvodu.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 12. 2004 podepsaném předsedkyní senátu 15 Co navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Poukázal na to, že prakticky stejnou argumentaci stěžovatelka uplatnila ve svém odvolání proti usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud svůj právní názor na věc vyjádřil v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, na jehož odůvodnění trvá a v podrobnostech na něj odkazuje.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 8 C 217/2004, který si Ústavní soud vyžádal za účelem ověření skutečností tvrzených stěžovatelkou, vyplynulo, že k návrhu žalobkyně HVB Bank Czech Republic, a.s., proti žalovanému Ing. J. C. Obvodní soud pro Prahu 3 na návrh žalobkyně usnesením ze dne 2. 8. 2004, čj. 8 C 217/2004-53, připustil změnu žaloby tak, že se žalobkyně domáhá proti žalovanému zaplacení 50 776 440,21 Kč s příslušenstvím (výrok I.), vydal předběžné opatření, kterým stěžovatelce zakázal, aby na jiného převáděla nemovitosti v k. ú. M., okr. P., blíže konkretizované v rozhodnutí, aby je zastavovala nebo je zatěžovala věcnými břemeny (výrok II.), zamítl návrh, aby stěžovatelce bylo zakázáno předmětné nemovitosti přenechat jinému k užívání, včetně práva nájmu (výrok III.), a odmítl návrh, aby stěžovatelce bylo zakázáno předmětné nemovitosti zatěžovat (výrok IV.). Obvodní soud pro Prahu 3 vzal v úvahu časovou posloupnost relevantních úkonů žalovaného a po zvážení všech souvisejících okolností případu dospěl k závěru, že jeho jednání v době, kdy jako člen dozorčí rady společnosti KVADRO, a.s., musel o insolvenci a předlužení této společnosti, za jejíž závazky ručil, vědět, lze hodnotit jako účelové. Protože žalovaný fakticky stěžovatelku jako obchodní společnost ovládá, vzal soud za prokázané, že je důvodná obava žalobkyně, že by stěžovatelka mohla převést své nemovitosti na jiného, či je zatížit, a proto návrhu na nařízení předběžného opatření v uvedeném rozsahu vyhověl. Městský soud v Praze v odvolacím řízení toto rozhodnutí ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil. Ztotožnil se se závěry Obvodního soudu pro Prahu 3 a dodal, že ustanovení §76 odst. 2 o. s. ř. umožňuje předběžným opatřením uložit povinnost někomu jinému než účastníku řízení, lze-li to na něm spravedlivě žádat. Z okolností případu pro Městský soud v Praze vyplynulo, že ochrana poskytnutá žalobkyni z titulu napadeného rozhodnutí nedosahuje takové intenzity, aby mohla prakticky a konečným způsobem znemožnit ochranu práv odvolatele.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Účelem předběžného opatření je dočasná úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ve věci samé může být konečným rozhodnutím rozhodnuto jinak. Obecný soud předběžným opatřením upravuje zatímně poměry účastníků, přičemž musí poskytovat ochranu jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje. Ochrana toho, vůči komu předběžné opatření směřuje, však nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněným zájmům druhé strany. Předběžná opatření tak zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno a může být zrušeno k návrhu (§77 o. s. ř). Ústavní soud proto již dříve ve své rozhodovací praxi judikoval, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je především věcí obecných soudů.
Shora učiněný závěr však neznamená, že na vydání předběžných opatření nejsou kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. Nařízení předběžného opatření musí mít stejně jako jiná rozhodnutí zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). V tomto rozsahu tedy Ústavní soud přezkoumal i ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Podle ustanovení §74 a násl. o. s. ř. lze nařídit předběžné opatření, je-li třeba zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen. Předběžným opatřením lze uložit povinnost i někomu jinému než účastníku jen tehdy, lze-li to něm spravedlivě žádat. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze, obecné soudy podle této zákonné úpravy postupovaly, zvažovaly existenci potřeby zatímní úpravy právních poměrů účastníků, zabývaly se tím, zda a jak tuto potřebu žalobkyně prokázala a jaký vliv má ochrana jí poskytnutá na ochranu práv stěžovatelky s tím, že své úvahy a závěry přiměřeným způsobem odůvodnily. Hodnocení listin a dalších okolností, na základě kterých vzaly obecné soudy za osvědčené, že zde potřeba zatímní úpravy reálně existuje a v jakém rozsahu, je přitom v plné jurisdikci obecných soudů. Příslušná zákonná úprava při vydání předběžných opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu prokázal obavu z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Tato formulace nedokládá, že by navrhovatel musel prokázat, že skutečně výkon rozhodnutí ohrožen bude, nutno osvědčit okolnosti, které svědčí o obavě. Z dotčených rozhodnutí obecných soudů, stejně jako z připojeného spisu, je zřejmé, že podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí obecné soudy zvažovaly. V kontextu celého případu Ústavní soud nepřehlédl, že na základě stejných rozhodných skutečností byla v právní věci žalobkyně a žalovaného vydána další předběžná opatření směřující vůči žalovanému Ing. C., kdy jedním z nich mu bylo zakázáno, aby na jiného převáděl a zástavním právem zatěžoval 10 ks akcií na majitele ve jmenovité hodnotě 100 000,- Kč a 29 ks akcií na majitele ve jmenovité hodnotě 1 000 000,- Kč stěžovatelky. Ústavní soud tedy uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě zákonného podkladu příslušným orgánem s tím, že nevykazuje rysy svévole.
Z pohledu shora naznačeného se tak jeví jako nepřípadná stěžovatelčina argumentace čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož záruky o projednání záležitosti spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem dopadají především na řízení v jeho celku a rozhodnutí ve věci samé, stejně jako argumentace čl. 11 Listiny, neboť omezení dispozičního oprávnění předběžným opatřením nelze považovat za případ nuceného omezení vlastnických práv, na které se tento článek vztahuje.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy vážily podmínky pro vydání předběžného opatření v mezích ústavních kautel, které na projednávanou věc dopadají, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu