ECLI:CZ:US:2005:4.US.398.05
sp. zn. IV. ÚS 398/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené JUDr. Leošem Lejskem, advokátem, Praha 2, Bělehradská 92, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2005, sp. zn. 3Tdo 293/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2004, č.j. 12To 197/2004-627, v jeho odsuzující části a v části, jíž byl potvrzen výrok o náhradě škody soudem prvního stupně, s návrhem na rozhodnutí podle §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, že náklady na právní zastoupení stěžovatelky ponese stát, a konečně s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Vězeňské služby ČR - Generálního ředitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedenou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2005, sp. zn. 3Tdo 293/2005 (dále též "usnesení dovolacího soudu"), a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2004, č. j. 12To 197/2004-627 (dále též "rozsudek krajského soudu"), v jeho odsuzující části a v části, jíž byl potvrzen výrok o náhradě škody soudem prvního stupně a dále žádala vydání rozhodnutí podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, že náklady na právní zastoupení stěžovatelky ponese stát, a konečně navrhla odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku (dále též "rozsudek soudu I. stupně" nebo "rozsudek okresního soudu") ze dne 31. března 2004, č. j. 2 T 115/2002-598, ve spojení s napadeným rozsudkem krajského soudu byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, kterýžto byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a současně byl nad stěžovatelkou vysloven dohled, a k trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání spojeného s hmotnou odpovědností na dobu šesti let. Vedle toho byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit Vězeňské službě ČR, Generálnímu ředitelství škodu ve výši 1.016.415,60 Kč.
Uvedeného trestného činu se měla dopustit stručně řečeno tím, že jako účetní a pokladní Vězeňské služby ČR, ve Věznici Oráčov, snižovala ve specifikovaných případech tržby za prodej stravenek a jiných cenin, neodváděla tyto tržby a jiné příjmy do pokladny, resp. je řádně účetně neevidovala a ponechala si je pro svou potřebu.
Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakovala důvody, které uplatnila v odvolání proti rozsudku okresního soudu i v dovolání proti rozsudku krajského soudu, na které výslovně odkázala. Tvrdila, že napadené soudy porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Konkrétně své tvrzení odůvodňovala tím, že Nejvyšší soud ČR se odmítl dovoláním a jeho obsahem blíže zabývat. Vytkla napadeným rozhodnutím obecných soudů, že nepostavily na jisto svůj výrok o náhradě škody. Vina stěžovatelky byla podle jejího tvrzení zjištěna v rozporu s provedenými důkazy, stejně tak i výrok o její povinnosti nahradit škodu. Poukázala na skutečnost, že škoda měla vzniknout organizaci, u které byla v pracovním poměru, avšak výrok o náhradě škody a její výši se neopíral o příslušná ustanovení zákoníku práce. Tvrdila, že bylo prokázáno i zavinění, resp. spoluzavinění zaměstnavatele ve vztahu ke vzniklé škodě, konkrétně bylo prokázáno, že jí nevytvořil podmínky k tomu, aby mohla svěřené hodnoty náležitě opatrovat a spravovat, a umožnil bez zavinění stěžovatelky manipulaci s nimi třetím osobám.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 2T 115/2005 a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.
Krajské státní zastupitelství v Praze se podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdalo postavení vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření zdůraznil, že stěžovatelka se trestného jednání dopustila v zaměstnaneckém poměru jako osoba zavázaná smlouvou o hmotné odpovědnosti, jinak odkázal na odůvodnění svého usnesení. Konstatoval, že stěžovatelka se cestou ústavní stížnosti domáhala revize hmotněprávních závěrů odvozených ze soudy zjištěného skutkového stavu, a navrhl, aby její stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Krajský soud v Praze se ve svém vyjádření omezil na odkaz na odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by učinil procesní návrh.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření navrhla, aby Ústavní soud vyslovil nálezem, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR byl porušen čl. 39 Listiny, a dále aby toto rozhodnutí zrušil. Ztotožnila se přitom s odůvodněním napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v níž se vypořádal s částí dovolání stěžovatelky směřovanou do oblasti skutkového zjištění jako se zjevně neopodstatněnými námitkami. Připustila však, že je spornou otázkou povaha odpovědnosti za škodu způsobenou trestným činem, neboť přestože se stěžovatelka dopustila trestného činu v rámci pracovněprávního poměru, takže nárok na náhradu škody se musí opírat o předpisy pracovního práva, není o tom ani v jednom z napadených rozhodnutí jediná zmínka. Obecné soudy se vůbec nezabývaly, s ohledem na skutková zjištění, otázkou možného snížení náhrady škody z důvodu možného spoluzavinění zaměstnavatele, neboť mimo jiné formální kontrola z jeho strany umožnila dobu a způsob páchání trestné činnosti stěžovatelky.
Obdržená vyjádření účastníků a vedlejších účastníků zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí. Ve své replice oznámila stěžovatelka Ústavnímu soudu, že na své ústavní stížnosti a svých návrzích trvá.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou skupin, a to na námitky do oblasti skutkových zjištění a z nich vyvozených hmotněprávních závěrů ve sféře trestního práva, a dále na námitky směřující do výroku o povinnosti nahradit škodu způsobenou trestným činem, resp. do jeho skutkového a právního podkladu.
Pokud jde o první skupinu námitek, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje svou obhajobu z řízení před obecnými soudy. Brojí především proti skutkovým závěrům, k nimž dospěl okresní soud. Přitom je z odůvodnění napadených rozhodnutí zřejmé, že s námitkami stěžovatelky se obecné soudy přesvědčivě vypořádaly. Stěžovatelka netvrdí, že by obecné soudy v něčem konkrétně porušily postup stanovený příslušnými ustanoveními trestního řádu (postup stanovený zákonem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), poukaz na údajné porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod nijak nekonkretizuje, přičemž je zřejmé, že byla odsouzena za jednání, které trestní zákon označuje trestným činem zpronevěry a že jí byl uložen zákonem předpokládaný trest. Domáhá se jiné interpretace provedených důkazů a žádá, aby Ústavní soud přehodnotil skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy.
To však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou poukazuje na to, že rozdílné názory na interpretaci podústavního práva nebo rozdílné názory na skutková zjištění nebo na výsledky hodnocení důkazů, k nimž dospěly obecné soudy, samy o sobě nemohou založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stejné závěry platí i pro druhou skupinu námitek stěžovatelky týkající se výroku o povinnosti nahradit škodu. I tyto námitky stěžovatelka uplatnila před obecnými soudy, které se s nimi, naposledy Nejvyšší soud v napadeném usnesení o odmítnutí dovolání, přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud připouští, že odůvodnění tohoto výroku by mohlo být co do právní argumentace a odkazu na jednotlivá aplikovaná ustanovení právních předpisů přesnější, tato vada však sama o sobě není takového charakteru, aby činila rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelnými. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obecné soudy, zejména nalézací soud, způsobenou škodu dostatečně spolehlivě zjistily a toto zjištění se stalo podkladem i pro trestní kvalifikaci jednání stěžovatelky. Argumentace možným spoluzaviněním zaměstnavatele, resp. jeho podílem na vzniku škody tím, že řádně nevykonával kontrolu hospodaření se svěřenými prostředky, není případná, neboť stěžovatelce bylo prokázáno jednání úmyslné. To, že zaměstnavatel své kontrolní povinnosti vykonával nedbale, což stěžovatelce umožnilo páchat trestnou činnost dlouhodobě a ve značném rozsahu, nemůže snižovat její odpovědnost za úmyslně způsobenou škodu, resp. tento závěr obecných soudů nelze označit za svévolný. Ústavní soud rovněž připomíná, že stěžovatelka měla na základě dohody o hmotné odpovědnosti zvláštní odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které byla povinna vyúčtovat, a této odpovědnosti se mohla zprostit zcela, popřípadě zčásti, jen jestliže by prokázala (důkazní břemeno tedy leželo na ní), že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jejího zavinění (§176 zákoníku práce). V případě této zvláštní odpovědnosti za škodu se tedy neuplatní ustanovení týkající se obecné odpovědnosti za škodu, podle něhož byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí (§172 odst. 2 zákoníku práce). Jestliže ke svěřeným hodnotám měly podle tvrzení stěžovatelky přístup i jiné osoby, které neměly podepsánu dohodu o hmotné odpovědnosti, resp. existovaly jiné závady v pracovních podmínkách, které stěžovatelce bránily v řádném hospodaření se svěřenými hodnotami, měla stěžovatelka postupovat podle §177 zákoníku práce, tj. zaměstnavatele na tyto závady upozornit, resp. od dohody o hmotné odpovědnosti odstoupit. Z provedeného dokazování vyplývá, že nic takového stěžovatelka neučinila, a to ani poté, co sama nesrovnalosti v pokladní a účetní evidenci zjistila.
Je tedy zřejmé, že obecné soudy měly pro vyslovení povinnosti k náhradě škody dostatečný podklad ve smyslu §229 odst. 1 trestního řádu a rozhodly i v tomto případě zákonem stanoveným postupem (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto Ústavní soud ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Pokud jde návrh na odložení vykonatelnosti napadených usnesení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, stíhá tento akcesorický návrh osud ústavní stížnosti, a proto, byla-li ústavní stížnost odmítnuta, byl tím odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadených usnesení. Totéž platí i o návrhu na přiznání náhrady nákladů zastoupení podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze náhradu nákladů zastoupení přiznat jen v případě, že ústavní stížnost odmítnuta nebyla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2005
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu