ECLI:CZ:US:2005:4.US.40.05
sp. zn. IV. ÚS 40/05
Usnesení
IV. ÚS 40/05
Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Ondřejem Ambrožem, advokátem, AK U Nikolajky 5, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 58/2003-61, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2003, č. j. 3 Cad 31/2003-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k nezákonnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv tak, jak má na mysli článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, a to konkrétně do práva na řádný a spravedlivý proces, jak vyplývá z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z článku 1 Ústavy.
Ústavní soud si vyžádal spisy Městského soudu v Praze sp. zn. 3 Cad 31/2003, sp. zn. 1 Cad 59/2003, včetně přílohy, jíž tvoří správní spis Ministerstva práce a sociálních věcí. Z vyžádaného spisového materiálu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Rozhodnutím Úřadu práce hl. města Prahy ze dne 19. 12. 2000, č. j. ABF-8750/2000-05/09, nebylo stěžovateli přiznáno hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání. Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 3. 5. 2001, č. j. 44/4340/30.1.2001, odvolání stěžovatele zamítlo; rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 11. 5. 2001. Přípisem ze dne 17. 5. 2002, č. j. 44-21439/2001, stěžovatele informoval ministr práce a sociálních věcí, že jeho námitky vůči výše zmíněnému rozhodnutí o odvolání podané dne 14. 5. 2001 byly posouzeny jako podnět k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §65 správního řádu; ministr důvody pro změnu či zrušení napadeného rozhodnutí neshledal.
Dne 17. 6. 2002 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručena stěžovatelova žaloba, v níž se domáhal zrušení všech výše uvedených rozhodnutí. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze k posouzení otázky věcné příslušnosti a usnesením ze dne 13. 3. 2003, č. j. 26 C 176/2002-7, byla vyslovena věcná nepříslušnost tamního soudu a věc postoupena Městskému soudu v Praze (nyní je vedena pod sp. zn. 1 Cad 59/2003). Jelikož stěžovatel, jak uvádí ve své ústavní stížnosti, nebyl po předložení věci vrchnímu soudu informován o dalším procesním postupu, podal dne 1. 1. 2003 žalobu téhož znění k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji postoupil Městskému soudu v Praze; žaloba byla vedena pod sp. zn. 3 Cad 31/2003. Usnesením ze dne 9. 7. 2003, č. j. 3 Cad 31/2003-12, Městský soud v Praze žalobu odmítl, neboť byla podána opožděně, když lhůta k jejímu podání uplynula marně dne 11. 7. 2001. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 58/2003-61, stěžovatelovu kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel namítá, že o obsahu napadeného rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, se dozvěděl teprve z přípisu ministra práce a sociálních věcí ze dne 17. 5. 2002, neboť předmětné rozhodnutí mu nebylo nikdy doručeno. Protože v případě nedoručení rozhodnutí správního orgánu lze lhůtu k podání správní žaloby počítat teprve ode dne, kdy bylo rozhodnutí stěžovateli oznámeno, čímž byl den doručení přípisu ministra práce a sociálních věcí, byla podáním správní žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 14. 6. 2002 lhůta zachována. Stěžovatel navíc považoval přípis ministra za rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni. Nejvyšší správní soud se plně nevypořádal se všemi skutečnostmi uvedenými v kasační stížnosti, tj. skutečnostmi týkajícími se tvrzeného nedoručení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, a tak žalobu ze dne 1. 1. 2003 nesprávně vyhodnotil jako opožděně podanou. Dne 28. 4. 2005 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, které se však obsahově shoduje s již podanou ústavní stížností.
Samosoudkyně Městského soudu v Praze ve svém vyjádření konstatovala, že soud svůj názor vyslovil v odůvodnění napadeného usnesení. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti a neodůvodňuje jeho tvrzení, že soud porušil článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a článek 36 a násl. Listiny.
Stěžovatel ve svém podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 19. 2. 2005, navrhl vyloučení soudce zpravodaje pro podjatost z důvodu výkonu jeho předešlých funkcí. Ústavní soud usnesením ze dne 3. 3. 2005, č. j. IV. ÚS 40/05-19, rozhodl, že soudce zpravodaj není vyloučen z projednávání a rozhodování ve stěžovatelově věci, neboť podmínky pro vyloučení nebyly splněny.
Podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. nález III. ÚS 23/93, sv. 1, č. 5). Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů není možný při pouhé nesprávné aplikaci jednoduchého práva, ale toliko za současného porušení ústavnosti, kdy jsou dotčena ústavně zaručená lidská práva a svobody stěžovatele, a proto důvod pro ingerenci do činnosti obecných soudů představuje kupř. svévolná aplikace práva spočívající v nerespektování kogentní normy či výklad normy stojící v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a imperativem ochrany ústavnosti.
Naprosto nelze souhlasit se stanoviskem stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal se všemi skutečnostmi uvedenými v kasační stížnosti. Právě naopak - Nejvyšší správní soud se skutkovými okolnostmi pečlivě zabýval a průběh řízení před správními orgány, jakož i před Městským soudem v Praze, podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud ověřil veškeré skutečnosti v něm uváděné a zjistil, že Nejvyšší správní soud nepochybil, když kasační stížnost zamítl, neboť stěžovateli bylo rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí opravdu doručeno dne 11. 5. 2001, jak vyplývá z doručenky založené v příslušném správním spise. Dvouměsíční lhůta k podání správní žaloby tedy marně uplynula dne 11. 7. 2001. Oba správní soudy proto postupovaly zcela ústavně konformně a porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, včetně práva na přístup k soudu, se nedopustily.
Na doplnění Ústavní soud podotýká, že na přezkum pravomocného rozhodnutí mimo odvolací řízení podle ustanovení §65 správního řádu není právní nárok (srov. usnesení I. ÚS 239/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, č. usn. 26). Jestliže správní orgán neshledá podnět k přezkumu důvodným, nevydává o tom rozhodnutí, ale informuje stěžovatele sdělením, které není napadnutelné správní žalobou. Takové sdělení totiž nemá povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické osoby, a bylo tak podle ustanovení §248 odst. 1 občanského soudního řádu v tehdy platném znění vyloučeno z přezkumu, protože práva a povinnosti účastníků řízení, která vznikla původním rozhodnutím, nijak dotčena nejsou (srov. Soudní judikatura ve věcech správních, č. 14/1999, s. 424).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu