ECLI:CZ:US:2005:4.US.401.05
sp. zn. IV. ÚS 401/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci návrhu stěžovatele F. K., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové 3, Komenského 241, o žalobě pro zmatečnost proti usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 303/05, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu 14. 7. 2005 nazvaným žaloba pro zmatečnost se "stěžovatel" domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu s odůvodněním, že jej vydal soudce zpravodaj, který měl poměr k věci a proti němuž stěžovatel vznesl námitku podjatosti, a to již v samotné ústavní stížnosti. Dle stěžovatele tedy v jeho věci rozhodoval vyloučený soudce. Stěžovatel poukázal na ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle kterého lze v řízení před Ústavním soudem použít přiměřeně ustanovení o.s.ř. Stěžovatel tvrdí, že žaloba pro zmatečnost řízení je určena k ochraně zásadních práv účastníka řízení a je přesvědčen o tom, že "ochrana podmínek řízení, které jsou obsaženy v důvodech žaloby pro zmatečnost, je tak zásadního významu, že nelze než zajistit jejich splnění i před Ústavním soudem". Prostředek spatřuje v analogické aplikaci příslušných ustanovení o.s.ř., zejména ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o.s.ř.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu").
Již v minulosti se Ústavní soud zabýval otázkou analogického využití procesních institutů zařazených do o.s.ř. v řízení před Ústavním soudem (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 75/98 in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 10, usn. č. 19, usnesení sp. zn. II. ÚS 458/98 in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, usn. č. 75, usnesení sp. zn. I. ÚS 288/2000, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 21, usn. č. 4, a další). Na argumentaci uvedenou v těchto usneseních, byť řešila problematiku analogického využití institutu obnovy řízení, nikoli institutu žaloby pro zmatečnost, lze zcela odkázat. Nadto je možné dodat, že pravomoc i kompetence Ústavního soudu jsou vymezeny Ústavou ČR. Pravomocí lze rozumět posuzování ústavnosti napadených aktů, resp. jejich způsobilosti zasáhnout do základních práv stěžovatelů a oprávnění Ústavního soudu takové právní akty rušit. Kompetence Ústavního soudu lze ztotožnit s typy řízení, tak jak jsou uvedena v čl. 87 odst. 1 a odst. 2 Ústavy ČR. Z povahy ústavního soudnictví, které legitimuje svou formální i materiální existenci toliko Ústavou, tak plyne, že nelze obyčejným zákonem, a to ani samotným zákonem o Ústavním soudu, rozšířit kompetence Ústavního soudu (to dokládá např. novela Ústavy ČR provedená ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., kterým byl vložen do čl. 87 Ústavy ČR nový odst. 2 nově upravující kompetenci Ústavního soudu rozhodovat o předběžné kontrole souladnosti mezinárodních smluv s Ústavou a ústavními zákony rozvedené v oddílu druhém zákona o Ústavním soudu). Z těchto důvodů čerpajících z Ústavy samé nelze druhy řízení před Ústavním soudem pomocí subsidiárního využití o.s.ř. rozšiřovat.
Z druhé strany samotný text návětí odstavce prvého ustanovení §229 o.s.ř. vylučuje užití žaloby pro zmatečnost v jiných případech, než v případě napadení pravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu. Z textu tohoto ustanovení je zřejmé, že žalobou pro zmatečnost nelze napadnout dokonce ani rozhodnutí dovolacího soudu. Má-li být nalezen účel tohoto omezení, je třeba hledat propojení důvodů žaloby pro zmatečnost s jejich možnou reflexí v rozhodnutí o věci samé. A v této souvislosti nelze nevidět, že ani Nejvyšší soud ČR ve věci samé nerozhoduje, když toliko přezkoumává rozhodnutí soudů nižší instance a řízení, které jim předcházelo, a tím méně rozhoduje ve věci samé Ústavní soud, který je v řízení o ústavní stížnosti povolán toliko k ochraně základních práv stěžovatele.
Ze svrchu uvedeného vyplývá, že i osoba obracející se na Ústavní soud se svým návrhem musí respektovat jeho kompetence projevující se ve shora zmíněných formách řízení. Je-li "stěžovatelem" podán návrh, který zákon o Ústavním soudu, resp. Ústava nepředvídá, jde nepochybně o návrh nepřípustný a je třeba jej proto odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 19. července 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj