ECLI:CZ:US:2005:4.US.407.05
sp. zn. IV. ÚS 407/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27. července 2005 senátem složeným z předsedkyně Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Bedřichem Vymětalíkem, advokátem se sídlem Lískovecká 2089, Frýdek - Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2005, č. j. 9 Co 49/2005 - 69, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 29 Nc 6246/2003, a dále o návrhu na zrušení ustanovení §50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že postupem okresního soudu bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 10 Ústavy ČR. Dále stěžovatel k podané ústavní stížnosti připojil návrh na zrušení výše citovaného ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro jeho rozpor s čl. 10 Ústavy ČR a čl. 14 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
V záhlaví citovaným usnesením krajský soud potvrdil výše citované usnesení soudu I. stupně, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele pro jeho opožděné podání. Dále soudu II. stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení proběhnuvšího před ním.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uvádí, že nemůže souhlasit s odůvodněním učiněným obecnými soudy, pokud své rozhodnutí opřely o tzv. fikci doručení. Stěžovatel namítá, že měl být soudem I. stupně poučen o lhůtě pro podání odvolání, resp. o možnosti náhradního doručení. Dále argumentuje, že doručování tvz. fikcí je v rozporu s platným zněním ustanovení §204 odst. 1 o. s. ř. a §240 odst. 1 o. s. ř., odporuje právu na spravedlivé řízení a přímo vylučuje možnost podání opravného prostředku proti rozhodnutí soudu, tedy že toto ustanovení o. s. ř. je nejednoznačné a zakládá libovůli soudů v jejich rozhodování. Dále stěžovatel namítá, že mu obecné soudy znemožnily, aby byl v řízení zastoupen advokátem, kteréžto tvrzení opírá o fakt, že mu obecné soudy k jeho návrhu neustanovily právního zástupce. Vzhledem k tomu, že obecné soudy dle jeho názoru svým postupem zasáhly do jeho základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 4 Ústavy ČR, navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.
Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil i ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř. pro jeho rozpor s čl. 10 Ústavy ČR a čl. 31, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, když díky tomuto ustanovení není občanům ani právnickým osobám zaručeno právo na spravedlivé řízení a účinný právní prostředek nápravy, a je jím znemožněna svoboda pohybu a pobytu, jakož i právo na ochranu zdraví.
Ústavní soud předtím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele splňuje všechny formální náležitosti podání dle zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel zároveň s ústavní stížností podal návrh na zrušení výše citovaného ustanovení o. s. ř., které považuje za neústavní, a tedy jeho aplikace obecnými soudy měla za následek porušení jeho základních práv a svobod, posuzoval Ústavní soud nejprve, zda výše citované ustanovení o. s. ř. je navrhováno na zrušení opodstatněně.
Ústavní soud tedy přistoupil k posouzení napadeného ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř. z hledisek vymezených ustanovením §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ustanovení §50c o. s. ř. se týká doručování písemností, přičemž v odst. 4 je přímo řečeno, že nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl; to neplatí, je-li náhradní doručení písemnosti vyloučeno (§50d odst. 1) nebo bylo-li uložení písemnosti neúčinné. Toto ustanovení (tzv. fikce doručení) upřesňuje ustanovení §46 odst. 3 o. s. ř, kterým je zakotveno tzv. náhradní doručování a doručování uložením. Předpokladem pro doručení tímto způsobem je podmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje, přičemž z důvodu obtížnosti ověřování této skutečnosti zákon stanovuje vyvratitelnou právní domněnku o tom, že se adresát v místě doručování zdržuje (§46 odst. 6 o. s. ř. ).
Je tedy zřejmé, že napadené ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř. pouze sleduje účel občanského soudního řízení, jak vyplývá z ustanovení §6 o. s. ř., tedy aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Na druhé straně je napadené ustanovení výrazem obecné právní zásady "každý nechť si střeží svá práva", která se projevuje v požadavku na součinnost ze strany účastníků řízení. Fikce doručení dle ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř. plní funkci zrychlení řízení a odstranění zdlouhavého zjišťování ohledně řádného doručení. Navíc nepředstavuje pro účastníka řízení nezhojitelný zásah do jeho procesních práv, když zákon předvídá i možnost vyvrátit tuto skutečnost (§46 odst. 6 o. s. ř. ). Z výše uvedeného vyplývá, že zákonodárcem zvolené řešení lze posoudit jako proporcionální a vyvážené a Ústavní soud tedy neshledal tvrzené důvody protiústavnosti napadeného ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř. Proto nezbylo než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
K samotným ústavní stížností napadeným rozhodnutím Ústavní soud uvádí, že stěžovatelova argumentace se vázala zejména k tvrzení o neústavnosti ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř. a k nesprávné aplikaci tohoto ustanovení obecnými soudy. K tomu Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a že není zásadně povolán k přezkumu spránosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel.
Vzhledem k výše uvedenému, kdy Ústavní soud konstatoval nedůvodnost stěžovatelova tvrzení stran neústavnosti ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř., zkoumal pouze, zda obecné soudy neaplikovaly normy jednoduchého práva svévolně bez rozumného odůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nebyly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy postupovaly v řízení ve shodě s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a v jejich rozhodnutích nelze spatřovat projev libovůle, neboť na řádně zjištěný skutkový stav aplikovaly a interpretovaly právní normy způsobem, který má racionální podklad.
Pokud stěžovatel konkrétně namítá, že soud I. stupně jej měl v poučení upozornit na možnost doručení uložením, Ústavní soud k tomu uvádí, že dle ustálené judikatury není poučení o podmínkách náhradního doručení rozhodnutí součástí poučení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1035/2002). Tento výklad je jako zásada akceptovatelný i pro Ústavní soud a nebylo možné přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základního práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 4 Ústavy ČR.
Namítal-li stěžovatel porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, které spatřuje v tom, že mu nebylo umožněno využít právní pomoci, pokud obecný soud odmítl ustanovit právního zástupce, Ústavní soud k tomu dodává, že hlavním významem tohoto ustanovení Listiny je, že soudy, jiné státní orgány či orgány veřejné správy nesmějí bránit účastníku řízení využít právní pomoci. To ovšem neznamená (v občanskoprávním řízení), že tyto orgány mají povinnost vyhovět každé žádosti a právního zástupce ustanovit. Učiní tak jen tehdy, stanoví-li tak zákon. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvádí konkrétní námitky proti rozhodnutí, kterým byl jeho návrh na ustanovení právního zástupce odmítnut, nemohl se Ústavní soud blíže zabývat toliko tvrzeným zásahem do základního práva stěžovatele na právní pomoc.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř. podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný a stejně tak odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu i jeho ústavní stížnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2005
Eliška Wagnerová
předsedkyně senátu