ECLI:CZ:US:2005:4.US.41.05
sp. zn. IV. ÚS 41/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D. ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti STROJIMPORT, a. s., se sídlem U Nákladového nádraží 6, 130 86 Praha 3, zastoupené JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Velehradská 26, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2004, č. j. 12 Cmo 195/2004-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2005 napadla stěžovatelka v záhlaví specifikované rozhodnutí obecného soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti, vyplývá, že vedlejší účastník, společnost REEDEREIKONTOR EBERHARDT BIEDERMANN GmbH, podal u Městského soudu v Praze na stěžovatelku žalobu o zaplacení částky 40.839,55 USD s příslušenstvím, jež má představovat zdržné lodi Falconzord, které vzniklo v důsledku opožděné vykládky zboží.
Na základě námitky nedostatku pravomoci a příslušnosti obecného soudu na území ČR uplatněné stěžovatelkou před zahájením jednání, Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 5. 2003 řízení zastavil. Na základě odvolání vedlejšího účastníka bylo toto usnesení Vrchním soudem v Praze zrušeno a vráceno k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze v dalším řízení dospěl k závěru, že příslušnost cizozemského soudu byla písemně ujednána, a to v čl. 3 liniového konosamentu "Liner Bill of Lading" ze dne 20. 12. 1996, kde je uvedeno, že jakékoliv spory vyplývající z tohoto konosamentu budou rozhodovány v zemi, kde má své hlavní sídlo dopravce (v daném případě Spolková republika Německo), a použije se práva této země. S ohledem na to Městský soud v Praze v novém usnesení ze dne 1. 6. 2004 řízení znovu zastavil. Na základě odvolání vedlejšího účastníka zrušil toto rozhodnutí Vrchní soud v Praze napadeným usnesením, neboť dospěl k závěru, že liniový konosament je dokladem o uzavření přepravní smlouvy, nikoliv však písemným ujednáním o příslušnosti cizozemského soudu o řešení sporů vyplývajících ze smlouvy.
Stěžovatelka se domnívá, že konosament představuje cenný papír vydaný vedlejším účastníkem, jenž písemně stvrdil smluvní ujednání o příslušnosti cizozemského soudu k projednání sporů, které mohou vzniknout z konosamentu. Námitky uplatněné vedlejším účastníkem, podle nichž byl předmětný článek uveden do konosamentu proto, že vedlejší účastník předpokládal, že ve sporech bude pravděpodobněji stranou žalovanou, považuje stěžovatelka za účelové. Přitom má zato, že jednoznačné ujednání nelze měnit, když se jednomu z účastníků výjimečně nehodí. Dalším důvodem, proč vedlejší účastník trvá na příslušnosti českých soudů, je skutečnost, že v případě zastavení řízení u českých soudů a následného podání nové žaloby ve SRN by mohla stěžovatelka úspěšně namítat promlčení nároků.
Názor, že by se v daném případě nejednalo o popření spravedlnosti, pokud by obecné soudy řízení zastavily, opírá stěžovatelka o usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 6/94 (Ústavní soud ČR. Sbírka nálezů a usnesení sv. 2, usnesení č. 10, str. 217), podle kterého nelze považovat za odepření spravedlnosti postup, když soud, který je povinen zkoumat splnění podmínek řízení, dojde k závěru, že podmínky splněny nejsou.
Stěžovatelka se proto domnívá, že Vrchní soud v Praze tím, že v rozporu s ujednáním smluvních stran rozhodl o příslušnosti Městského soudu k projednání výše uvedeného sporu, porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na to navrhla, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení zrušil.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje obsahové a formální náležitosti podle zákona o Ústavním soudu, včetně naplnění podmínky její přípustnosti.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je nepřípustná taková ústavní stížnost, pokud stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Takovými prostředky tedy zákon o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, jakož i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jinými slovy musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu (zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení) jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu nároku (práva), který je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele.
Ačkoliv stěžovatelka zřejmě dovozuje přípustnost ústavní stížnosti ze skutečnosti, že proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze není odvolání ani dovolání přípustné, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůraznila, přesto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou. Pokud Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodl tak, že předchozí rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, je nyní na Městském soudu v Praze, aby se s argumentací odvolacího soudu v dalším řízení vypořádal a věc znovu zhodnotil. Případné meritorní rozhodování Ústavního soudu v této fázi by představovalo nepřípustný zásah do rozhodovací pravomoci obecného soudu.
Ústavní soud však s ohledem na obsah ústavní stížnosti považuje za nutné upozornit, že obdobnou otázkou - byť se netýkala právního vztahu s cizím prvkem - tj. otázkou hodnocení prorogačních doložek, v nichž účastníci právního vztahu volí příslušnost soudu odchylně od úpravy obecného soudu podle o. s. ř., se Ústavní soud zabýval opakovaně ve svých nálezech sp. zn. I. ÚS 546/03, I. ÚS 43/04, I. ÚS 113/04, I. ÚS 167/04 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení sv. 32, nález č. 12, str. 107), v nichž posuzoval konkrétní rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který i přes existenci prorogační doložky sjednané mezi účastníky právního vztahu dospěl k závěru, že je dána příslušnost obecného soudu podle o. s. ř. Ústavní soud taková rozhodnutí považoval za porušení autonomie vůle stěžovatele, tedy porušující čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a ve svém důsledku též právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud dále poznamenává, že v tehdejších případech posoudil podané ústavní stížnosti jako přípustné z důvodu, že stěžovatelem napadená usnesení odvolacího soudu byla potvrzující a otázka prorogace a příslušnosti soudu již proto byla pravomocně posouzena a rozhodnuta. Nyní posuzovaná ústavní stížnost však směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno, věc byla tomuto soudu vrácena a může tak být prorogace příslušnosti a pravomoci soudu opětovně posouzena Městským soudem v Praze, například též ve světle shora uvedených nálezů Ústavního soudu. S ohledem na to, jak ostatně vyplývá i shora, nezbylo Ústavnímu soudu než posoudit takovou ústavní stížnost jako nepřípustnou.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj