ECLI:CZ:US:2005:4.US.410.05
sp. zn. IV. ÚS 410/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. července 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. K. T., zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem Tylovo nábřeží 367, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2005, č. j. 7 Afs 44/2005-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 29 Ca 6/2003, a to z důvodu jejího opožděného podání.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí opírá o fikci doručení s odvoláním na ustanovení §46 odst. 4 o. s. ř., který - jak jej cituje v ústavní stížnosti stěžovatelka - stanoví, že "je-li písemnost doručena podle odst. 3 věty druhé účastníku, který má na věci protichůdný zájem, je doručení neúčinné".
Stěžovatelka dále uvedla, že pokus o doručení byl učiněn v době vánočních svátků, kdy stěžovatelka byla na zimní dovolené. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na ust. §158 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §50d a §45 o. s. ř., z nichž vyvozuje, že doručení náhradním způsobem je vyloučeno, a že tedy použití fikce nemělo oporu v zákoně.
Stěžovatelka proto tvrdí, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně měl Nejvyšší správní soud porušit článek 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákona stanoví. S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k meritorními posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny formální a materiální podmínky jejího projednání.
Ústavní stížnost představuje prostředek ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, který je subsidiárním ve vztahu k ostatním prostředkům ochrany práva. Podmínkou uplatnění ústavní stížnosti je tudíž vyčerpání všech prostředků k ochraně práva, které zákon jednotlivci poskytuje. Z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti přitom nepostačuje toliko formální vyčerpání procesního prostředku, nýbrž je třeba, aby jednotlivec vyčerpal opravný prostředek také materiálně. Jinak řečeno, pokud stěžovatel uplatňuje určitá tvrzení a námitky teprve v ústavní stížnosti, aniž by tak učinil v předchozích prostředcích a umožnil orgánu veřejné moci, jehož rozhodnutí ústavní stížností napadá, se s těmito tvrzeními a námitkami vypořádat, jedná se o ústavní stížnost nepřípustnou.
Soudce zpravodaj z kopie napadeného usnesení a obsahu kasační stížnosti zjistil následující skutečnosti.
Kasační stížnost stěžovatelky podaná dne 17. 1. 2005 byla Nejvyšším správním soudem posouzena jako opožděná vzhledem k tomu, že napadené usnesení soudu prvního stupně bylo podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelce doručeno tzv. náhradním doručením podle ust. §46 odst. 4 o. s. ř. již dne 30. 12. 2004. Podle ust. §46 odst. 4 o. s. ř., ve znění před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 555/2004 Sb. (nabyl účinnosti dne 1. 12. 2004), nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Podle §46 odst. 5 o. s. ř., ve znění do nabytí účinnosti zákona č. 555/2004 Sb., platilo, že pokud nebyl zjištěn opak, má se za to, že se adresát v místě doručení zdržoval.
V této souvislosti je třeba uvést, že dne 1. 12. 2004 nabyla účinnosti novela o. s. ř. provedená zákonem č. 555/2004 Sb., která změnila právní úpravu doručování písemností. Z usnesení Nejvyššího správního soudu je evidentní, že obecný soud odkazoval při posouzení doručení na znění o. s. ř. platné do nabytí účinnosti tohoto zákona, ačkoliv na doručování stěžovatelce mělo být aplikováno již nové znění o. s. ř. Jde-li o posouzení náhradního doručení podle nové právní úpravy, jedná se o ustanovení §46 odst. 6 o. s. ř., podle kterého je uložení doručované písemnosti neúčinné, jestliže fyzická osoba prokáže soudu, že se v místě doručování nezdržovala v den, kdy nebyla zastižena, a jde-li o písemnost doručovanou do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení.
Z textu kasační stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka - ač jinak působí jako advokátka, u níž se předpokládá vyšší míra znalosti právních předpisů než u jiných účastníků řízení (s ohledem na to mimo jiné ust. §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, u takových osob nevyžaduje zastoupení jiným advokátem), - uvedla a doložila skutečnost, že v době doručování se na místě doručování nezdržovala. Tuto skutečnost uvádí až v ústavní stížnosti, přičemž ani před Ústavním soudem stěžovatelka nepředložila žádné důkazy, kterými by tvrzený pobyt na dovolené dokládala. Přitom po stěžovatelce jako osobě znalé práva bylo lze podle Ústavního soudu požadovat, aby již v kasační stížnosti prokazovala a doložila skutečnosti vyvracející zákonem konstruovanou domněnku, že se v místě doručování zdržovala.
Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost uvedená shora, totiž že Nejvyšší správní soud posuzoval nastoupení fikce podle jiného znění procesního předpisu než bylo v době doručování účinné, neboť podle obou znění byly právní důsledky i povinnost stěžovatelky prokazovat svou nepřítomnost v místě doručování totožné. Ačkoliv tedy Nejvyšší správní soud aplikoval na situaci stěžovatelky znění procesního předpisu, které v době doručování již nebylo platné, nic to neměnilo na právním postavení stěžovatelky a na rozsahu jejích práv a povinností. Jinak řečeno, ať už by obecný soud použil starou či novou právní úpravu, na postavení stěžovatelky a její povinnosti prokazovat svou nepřítomnost v místě a době doručení by se nic neměnilo. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že předmětem řízení před Ústavním soudem není napadené rozhodnutí, nýbrž ústavně zaručená základní práva. Ačkoliv tedy obecný soud zřejmě aplikoval na případ stěžovatelky nesprávné objektivní právo, nebylo toto pochybení způsobilé zásahu do základních práv stěžovatelky, a to z důvodů vysvětlených shora.
S ohledem na to soudce zpravodaj dospěl k závěru, že pokud stěžovatelka uplatnila námitku, že se v době doručování na uvedené adrese nezdržovala, až v ústavní stížnosti, jedná se o ústavní stížnost nepřípustnou. Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Za takové situace pak soudce zpravodaj již stěžovatelku nevyzýval k odstranění vad ústavní stížnosti. Stěžovatelka totiž k ústavní stížnosti přiložila plnou moc udělenou JUDr. Zdeňku Rudoleckému, z níž nelze jednoznačně určit, v jaké věci a kdy byla udělena a zmocněncem akceptována, když původní datum 2. 2. 2004 bylo přepsáno na 2. 7. 2005. I kdyby soudce zpravodaj považoval takovou plnou moc za účinnou, vykazovala by pak vady i samotná ústavní stížnost, kterou stěžovatelka podala nikoliv prostřednictvím právního zástupce, nýbrž samostatně (ústavní stížnost je podána na hlavičkovém papíru advokátní kanceláře stěžovatelky a především je podepsána toliko stěžovatelkou).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj