ECLI:CZ:US:2005:4.US.411.04
sp. zn. IV. ÚS 411/04
Usnesení
IV.ÚS 411/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2005 o ústavní stížnosti Ing. P. Ch., zastoupeného JUDr. S. K., proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 12. 1999, č. j. 13 C 35/95-84, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2002, č. j. 17 Co 113/2000-122, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 3. 2003, č. j. 42 E 257/2003-17, a proti postupu Okresního soudu v Liberci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů (aniž by však stran těchto rozhodnutí jakýkoliv stížnostní návrh předložil) a žádá vydání nálezu, v němž by Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby dále nepokračoval v porušování základních práv stěžovatele a aby prověřil a řádně zopakoval svůj postup v exekučním řízení. Stěžovatel se domnívá, že byl značně poškozen liknavým postupem obou soudů, jímž mělo být popřeno jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu článku 38 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaných spisů Okresního soudu v Liberci sp. zn. 13 C 35/95 a sp. zn. 42 E 257/2003, zjistil Ústavní soud toto:
Dne 2. 1. 1995 bylo zahájeno řízení před Okresním soudem v Liberci podáním žaloby na určení neplatnosti právního úkonu a následné povinnosti vzájemného vrácení plnění. Stěžovatel žalovanému zaplatil kupní cenu za počítačový program, který se žalovanému nepodařilo instalovat, a proto stěžovatel od kupní smlouvy odstoupil a požadoval vrácení kupní ceny. Nalézací soud ve výroku rozsudku ze dne 15. 12. 1999, č. j. 13 C 35/95-84, konstatoval, že odstoupení stěžovatele od smlouvy je platné a oběma smluvním stranám uložil povinnost vrátit si vzájemná plnění. Dne 27. 1. 2000 se stěžovatel odvolal do výroku o nákladech řízení, zatímco žalovaný se dne 2. 1. 2000 odvolal proti všem výrokům prvoinstančního rozsudku. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 2. 2002, č. j. 17 Co 113/2000-122, rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že vypustil deklaratorní výrok o platnosti odstoupení od smlouvy, neboť tato otázka je prejudicielní při řešení sporu, a dále žalovanému uložil uhradit náklady řízení ve výši, jakou požadoval stěžovatel.
V měsíci červenci a srpnu 2002 právní zástupkyně stěžovatele u právního zástupce žalovaného bezvýsledně urgovala vrácení kupní ceny a uhrazení nákladů řízení. Přípisem ze dne 10. 2. 2003 nalézací soud reagoval na žádost stěžovatele podle §260 odst. 2 občanského soudního řádu a sdělil, že žalovaný je držitelem osobního auta Renault Mégane. Dne 11. 3. 2003 byl nalézacímu soudu doručen návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem výše zmíněného vozidla. Usnesením ze dne 17. 3. 2003, č. j. 42 E 257/2003-17, Okresní soud v Liberci nařídil výkon rozhodnutí požadovaným způsobem a dne 28. 5. 2003 soudní vykonavatel provedl soupis movitých věcí povinného a do protokolu poznamenal, že automobil Renault Mégane byl vrácen leasingové společnosti pro neschopnost splácet jednotlivé splátky. Dne 27. 6. 2003 byl stěžovatel vyrozuměn o soupisu movitých věcí, následně dne 24. 10. 2003 stěžovatel navrhl provedení soupisu nejen v kanceláři povinného, ale i v jeho sídle. V prvním dražebním jednání, které bylo nařízeno na den 8. 1. 2004, nebyla prodána žádná věc, druhé dražební jednání proběhnuvší dne 26. 2. 2004 vyneslo částku 2.410,- Kč, která byla zaslána na účet prvního v pořadí oprávněných - Jungheinrich (ČR), k.s. Přípisem ze dne 8. 4. 2004 byl stěžovatel vyzván, aby si převzal movité věci, pro které se při opětovné dražbě nenašel kupec; odmítne-li je převzít, budou vyloučeny ze soupisu.
Stěžovatel vznáší několik námitek proti postupu Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Délka řízení před nalézacím soudem činila pět let, ač se nejednalo o věc právně složitou, a celková doba řízení překročila deset let. Navíc soudy svým liknavým postupem zavinily, že žalovaný již v současné době nemá žádný majetek postižitelný výkonem rozhodnutí. Stěžovatel se také domnívá, že soudní exekutor nesepsal řádně majetek povinného a je přesvědčen, že ten, kdo i nadále podniká, musí mít majetek. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že ke dni 31. 12. 1999 jeho náklady s vymáháním dlužné částky činily celkem 35.984,- Kč, přičemž počínaje rokem 2000 přestal náklady evidovat.
Přípisem ze dne 3. 12. 2004 se Ústavní soud dotázal právní zástupkyně stěžovatele, zda byla ve věci podána stížnost na průtahy v řízení a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. K výzvě právní zástupkyně sdělila, že písemnou stížnost na průtahy v řízení nepodávala, pouze osobně a telefonicky prosila o nápravu, avšak soudy vyvíjely činnost toliko formálně, čímž umožnily žalobci vyhnout se úhradě závazků. Pokud by stěžovatel dle zákonných předpokladů stížnostmi opakovaně napadal postup soudů, znamenalo by to pro něj pouhé zvýšení nákladů za právní zastoupení. Stěžovatel má za to, že i ve výzvě Ústavního soudu je zdůrazňována snaha o naplnění formálních předpokladů pro uplatnění ústavní stížnosti, a doufá, že snad Ústavní soud bude tou institucí, která bude mít zájem naplnění jeho základních práv.
Ústavní soud zvážil výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, a to z důvodů dále uvedených.
K namítaným průtahům v řízení se Ústavní soud vyjadřoval v množství nálezů a judikoval, že přiměřenost doby řízení je třeba posuzovat podle okolností konkrétního případu, přičemž zásadní roli hraje složitost věci, jednání účastníků řízení a příslušného soudu; v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva je také zohledňováno to, co je pro stěžovatele v sázce (např. rozsudek Frydlender proti Francii z roku 2000, publikovaný na www.echr.coe.int). Pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy především jednání rozhodujícího soudce), či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Je to státní moc jako celek, bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek, která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přičemž nezbytným atributem této ochrany je její včasnost (srov. usnesení III. ÚS 209/04 publikované na www.usoud.cz).
Řízení, v němž byla žalovanému uložena povinnost vrácení kupní ceny a uhrazení nákladů řízení, nebylo právně složité, jisté komplikace působila nutnost odborného posouzení počítačového programu, kdy byl Okresní soud v Liberci nucen si vyžádat znalecký posudek, přesto však délka řízení překročila přijatelné meze. Ústavní soud upozorňuje především na tyto skutečnosti: mezi podáním žaloby (2. 1. 1995) a prvním jednáním (23. 1. 1996) uběhl jeden rok, oba znalci při vypracování znaleckého posudku překročili soudem stanovenou lhůtu o jeden měsíc, neobsazenost senátu v období ode dne 18. 9. 1998 do 1. 3. 1999 mající za následek, že další jednání proběhlo až dne 20. 10. 1999; neobsazenost soudu však nemůže jít k tíži stěžovatele. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že od podání odvolání stěžovatele (26. 1. 2000) do rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (28. 2. 2002) uplynuly dva roky, což s ohledem na jednoduchost věci považuje za nepřípustné. V současnosti je řízení vedené pod sp. zn. 13 C 35/95 pravomocně skončeno. Nečinnost soudu musí být aktuální, tedy řízení před daným soudem nemůže být již ukončeno v době rozhodování Ústavního soudu, jinak zásah Ústavního soudu spočívající v zákazu pokračování v průtazích postrádá smysl.
Vykonávací řízení, které probíhalo relativně plynule, nebylo dosud ukončeno, neboť poslední procesní úkon, který Okresní soud v Liberci ve věci učinil, bylo písemné vyrozumění stěžovatele, že po druhé dražbě je oprávněn převzít neprodané movité věci ve lhůtě patnácti dnů; tento přípis byl právní zástupkyni stěžovatele doručen dne 23. 4. 2004. Vzhledem k tomu, že daná lhůta marně uplynula, měl soud usnesením dle §330 odst. 3 o.s.ř. takové věci vyloučit ze soupisu; usnesení nahrazuje zastavení výkonu rozhodnutí ohledně těchto věcí, a proto se již nevyžaduje vydání samostatného a zvláštního zastavovacího usnesení (srov. Tripes, A.: Exekuce v soudní praxi, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, s. 354). Ve vztahu k vydání takového usnesení ukončujícího řízení soud prodlévá, taktéž pokud jde o reakci na návrh stěžovatele ze dne 24. 10. 2003.
Ústavní soud však neopomíná zdůraznit, že již mnohokrát konstatoval, že pro ústavní stížnost je charakteristická její subsidiarita, tedy že je možno ji podat teprve poté, co stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ty v daném případě ztělesňuje stížnost na průtahy v řízení adresovaná předsedovi soudu a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud zastává stanovisko, že vyžadování předchozího podání stížnosti na průtahy v řízení a návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění, nepředstavuje formalismus ze strany Ústavního soudu, protože je v zájmu stěžovatele, aby náprava proběhla co nejrychleji a jemu nejblíže, což právě tyto nástroje umožňují. Ústavní soud posledně jmenovaný opravný prostředek považuje za efektivní způsob nápravy, který je nezbytné vyčerpat před podáním ústavní stížnosti (srov. nález IV. ÚS 180/04 uveřejněný na www.usoud.cz). Z výše vyloženého je patrno, že stěžovatel se na Ústavní soud obrátil se svou ústavní stížností, aniž by využil procesních prostředků, které mu právní řád k ochraně jeho práva poskytuje, a proto je jeho návrh nepřípustný.
K námitkám ohledně úplnosti soupisu movitých věcí žalovaného Ústavní soud poznamenává pouze tolik, že vykonávací řízení nebylo dosud pravomocně skončeno, a proto není oprávněn do něj vstupovat.
Ústavní soud nemůže neučinit poznámku k chybnému petitu ústavní stížnosti. Při formulaci petitu je nutno vycházet z ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jde-li o jiný zásah orgánu veřejné moci, jímž jsou průtahy v řízení, je třeba v souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. b) citovaného zákona žádat, aby Ústavní soud obecnému soudu zakázal pokračovat v průtazích a přikázal ve věci neprodleně jednat. V případě průtahů řízení není rovněž správné směřovat ústavní stížnost proti rozhodnutím, jimiž byl stěžovateli nárok přiznán, neboť jimi se stěžovateli žádná újma na jeho právech neděje, ale je nutno napadnout liknavý postup soudů, samozřejmě za předpokladu, že průtahy jsou aktuální a že před podáním ústavní stížnosti - jak již shora uvedeno - byly marně vyčerpány procesní prostředky k jejich odstranění. Jestliže má stěžovatel další výhrady vůči správnosti postupu soudu, nemůže se domáhat pouhého zopakování postupu, protože soud ve vykonávacím řízení nemůže zopakovat svůj postup, aniž by příslušné rozhodnutí bylo zrušeno [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj