ECLI:CZ:US:2005:4.US.416.05
sp. zn. IV. ÚS 416/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. července 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem Podjavorinské 1596, Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. 9. 2004, č. j. E 2832/2004-27, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 11. 2004, č. j. E 2832/2004-37, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2005, č. j. 12 Co 228/2005-53 a 12 Co 229/2005-53, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na přerušení řízení a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, napadeným usnesením nařídil Okresní soud v Litoměřicích k uspokojení pohledávky oprávněného Okresní správy sociálního zabezpečení Praha - západ (nyní vedlejšího účastníka) vůči stěžovateli výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na blíže uvedené nemovitosti.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání s tím, že je doplní bezprostředně poté, co mu to jeho zdravotní stav dovolí. Usnesením ze dne 25. 10. 2004 uložil Okresní soud v Litoměřicích stěžovateli, aby odvolání doplnil ve lhůtě do 3 dnů ode dne jeho doručení. Na základě tohoto usnesení stěžovatel požádal soud podáním ze dne 5. 11. 2004 o prodloužení lhůty z důvodu nástupu k léčebnému pobytu v zahraničí. Usnesením ze dne 11. 11. 2004 Okresní soud v Litoměřicích vydal opravné usnesení, kterým opravil chybu v parcelním čísle jedné z nemovitostí zatížené soudcovským zástavním právem. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání opět s tím, že jej doplní dodatečně po svém návratu z léčebného pobytu.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo odvolání stěžovatele odmítnuto pro absenci jeho bližšího odůvodnění.
Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud porušil z procesněprávního hlediska jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto tvrzení stěžovatel vyvozuje ze skutečnosti, že §43 odst. 2 o. s. ř., na jehož základě bylo jeho odvolání odmítnuto, připouští odmítnutí podání pouze v případech těch podání, kterými se zahajuje řízení. Stěžovatel proto poukázal na to, že odvolání proti usnesení soudu prvního stupně není podáním, kterým se zahajuje řízení. Ustanovení §218 o. s. ř. pak upravuje případy, kdy odvolací soud odmítne odvolání, přičemž toto ustanovení podle stěžovatele neupravuje možnost soudu odmítnout odvolání pro nedostatek doplnění podání podle §43 odst. 2 o. s. ř.
Jde-li o hmotněprávní hledisko, stěžovatel namítl, že obecné soudy mu znemožnily domáhat se práva účinného právního prostředku nápravy před národním orgánem, jak má na mysli čl. 13 Úmluvy, a to podle stěžovatele v důsledku svévole státní moci. Jak stěžovatel dále rozvedl, je věřitelem České strany sociálně demokratické, která byla od roku 1998 jediná a od roku 2002 nejsilnější vládní strana. V tomto svém postavení je stěžovatel nucen od roku 1999 strpět značně nestandardní postupy od některých státních orgánů a dalších subjektů.
Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud podle čl. 234 Smlouvy o založení ES předložil věc Evropskému soudnímu dvoru (dále jen "ESD") k rozhodnutí o předběžné otázce, v jejímž rámci by měl ESD rozhodnout o tom, že "do doby, než státní orgány členského státu poskytnou občanovi účinnou soudní ochranu podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod k tomu, aby se na dlužníkovi, který je vládní stranou ovlivňující výkon státní moci, domohl v přiměřené lhůtě svých majetkových práv chráněných čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, pozastaví vnitrostátní soudy exekuci majetku takovéhoto věřitele vládní strany zahájenou k návrhu státního orgánu podle čl. 13 Úmluvy".
Rovněž pak s ohledem na to, že se podle stěžovatele množí případy, kdy Ústavní soud odkazem na novelu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítá ústavní stížnosti jako nepřípustné pro nevyčerpání všech procesních prostředků, konkrétně pro nepodání žaloby pro zmatečnost, navrhl stěžovatel postoupení věci ESD k posouzení otázky, zda "je v rozporu s čl. 6 Smlouvy o EU, pokud vnitrostátní soudy podmiňují přezkoumání porušení ústavně zaručených práv a svobod občana členského státu Unie vyčerpáním nejen všech řádných, ale i kteréhokoliv mimořádného opravného prostředku, který mu vnitrostátní zákon k ochraně jeho práv poskytuje, neboť tímto podmíněním je porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod".
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k meritorními posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny formální a materiální podmínky jejího projednání.
Ústavní stížnost představuje prostředek ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, který je subsidiárním ve vztahu k ostatním prostředkům ochrany práva. Podmínkou uplatnění ústavní stížnosti je tudíž vyčerpání všech prostředků k ochraně práva, které zákon jednotlivci poskytuje.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ust. §75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3). Takovým procesním opravným prostředkem zakotveným v právním řádu od 1. 1. 2001 je také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (dle ustanovení §218, §218a nebo podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř.) nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo odvolání odmítnuto podle ustanovení §211 a §43 odst. 2 o. s. ř., je žaloba pro zmatečnost, jejíž přípustnost je dána ustanovením §229 odst. 4 o. s. ř., posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud stěžovatel tento prostředek ochrany svých práv nevyčerpal, je nyní podaná ústavní stížnost nepřípustná.
Jde-li o návrhy stěžovatele stran postoupení věci Evropskému soudnímu dvoru, nemohl Ústavní soud takovým návrhům vyhovět, a to z následujících důvodů.
Účelem prejudiciálního řízení před Evropským soudním dvorem je podle čl. 234 Smlouvy o založení ES - zjednodušeně řečeno - posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud tyto normy je třeba v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat.
Návrhy stěžovatele, z nichž jeden směřuje k tomu, aby ESD nařídil "pozastavení" exekuce postihující majetek stěžovatele do doby než mu státní orgány poskytnou soudní ochranu v řízení proti České straně sociálně demokratické, a druhý směřuje k výkladu rozsahu čl. 6 Smlouvy o EU, tento účel nesplňují. Předložení věci ESD by proto postrádalo jakýkoliv smysl.
Podle čl. 234 Smlouvy o založení ES nelze dosáhnout toho, aby ESD bezprostředně nařídil vnitrostátním orgánům konkrétní procesní postup, jak navrhuje stěžovatel. Podle Ústavního soudu pak navíc ani nelze ztotožňovat postup státní moci s postupem a postavením politické strany, jak v ústavní stížnosti dovozuje stěžovatel. Je pravda, že podle čl. 5 Ústavy ČR je politický systém v ČR založen na pluralitní a volné soutěži politických stran, která se realizuje ve volbách. Volby určí početnost té které politické parlamentní frakce a dají politickou bázi pro vytvoření vlády. Nicméně, jak politická frakce v parlamentní komoře, tak členové vlády vykonávají státní moc samostatně, nelze je ztotožňovat s politickými stranami, za které byli zvoleni či jmenováni. Tomuto výkladu odpovídá i koncepce volného mandátu (čl. 23 odst. 3 a 26 Ústavy ČR). Rovněž členové vlády jsou ústavně odpovědni Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR (čl. 68 odst. 1 Ústavy ČR), nikoliv politickým stranám. Jejich jmenování, popřípadě odvolání je v rukou prezidenta republiky, který je zásadně vázán návrhy předsedy vlády (čl. 68 odst. 2 a 74 Ústavy ČR), tedy opět nikoliv návrhy politických stran (viz obdobně nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS. 26/94, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, nález č. 62, str. 113 a násl.). Stěžovatelovu námitku ztotožňující jeho někdejšího klienta, Českou stranu sociálně demokratickou, se státní mocí, je proto třeba odmítnout. Konkrétní zásahy kohokoliv do soudního projednání stěžovatelových věcí, a tím méně dané věci, stěžovatel nedoložil.
Jde-li o druhý návrh stěžovatele, je třeba předeslat, že jurisdikce ESD v předběžných otázkách týkajících se Smlouvy o EU je omezená. Podle čl. 46 Smlouvy o EU je ESD příslušný rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se pouze některých taxativně stanovených oblastí Unie. Do tohoto okruhu otázek sice spadá i čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU [čl. 46 písm. d)], avšak pouze ve vztahu k jednání orgánů Unie a s tím, že čl. 6 (původní čl. F) Smlouvy o EU stanoví obecnou povinnost Unie respektovat zásady svobody, demokracie a ochrany lidských práv a základních svobod a právního státu a ctít základní práva vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ta, která vyplývají z ústavních tradic členských států. Ani v tomto bodě by tedy nebyla dána pravomoc ESD k posouzení předběžné otázky.
Navíc návrh stěžovatele byl konstruován tak, že bez dalšího presumoval, že podmínka subsidiarity ústavní stížnosti, z níž pro jednotlivce vyplývá povinnost vyčerpání všech prostředků ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je v rozporu s právem účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. O této otázce je však kompetentní rozhodnout sám Ústavní soud, resp. Evropský soud pro lidská práva, nikoliv Evropský soudní dvůr. Také s ohledem na to by taková otázka předložená ESD postrádala smysl.
Ústavní soud k tomu dodává, že zákon o Ústavním soudu reaguje i na situaci, kdy by hrozilo porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, stanovením výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 písm. b). Podle tohoto ustanovení lze připustit ústavní stížnost, pokud v řízení o opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Tuto výjimku však v daném případě nebylo lze aplikovat, neboť stěžovatel opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti neuplatnil.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj