ECLI:CZ:US:2005:4.US.418.05
sp. zn. IV. ÚS 418/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. srpna 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Janou Burleovou, advokátkou, AK se sídlem Vepřkova 1100, 274 01 Slaný, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2005, čj. 9 To 159/2005-49, a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 8. 3. 2005, čj. 6 Nt 301/2004-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení shora označených usnesení obecných soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení a stížnost proti tomuto usnesení. Stěžovatel uvádí, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 2. 2004, čj. 2 T 168/2003-117, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2004, čj. 9 To 135/2004-138, uznán vinným trestným činem znásilnění podle ustanovení §241 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle stěžovatele se odsuzující rozsudek opíral v podstatě o jediný důkaz, výpověď poškozené M. H., ohledně jejíž důvěryhodnosti se však objevily nové skutečnosti (poškozená chtěla dobrovolně svoji výpověď odvolat), které mají vliv na rozhodnutí. Stěžovatel proto podal k Okresnímu soudu v Rakovníku návrh na obnovu trestního řízení, kterému nebylo vyhověno, což stěžovatel vnímá jako porušení svého práva být stíhán pouze z důvodů a způsobem, který zákon stanoví, a práva na spravedlivý proces.
Z napadených usnesení obecných soudů připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud ověřil, že návrhu na obnovu trestního řízení ve stěžovatelově věci nebylo vyhověno, a dále z nich vyplynulo, že Okresní soud v Rakovníku poté, co vyslechl svědky F. T. a P. P., jejichž výpovědi měly dle tvrzení stěžovatele přinést nové skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení, jakož i po výslechu dalších svědků a posouzení listinných důkazů ve spojení s důkazy známými v původním řízení dospěl k závěru, že tyto důkazy a skutečnosti nemohou vést k jinému rozhodnutí o vině stěžovatele, případně trestu, než jaké bylo učiněno odsuzujícím rozsudkem, a proto návrh na povolení obnovy řízení podle ustanovení §283 písm. d) tr. řádu zamítl. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Praze zamítl, když se s úvahami Okresního soudu v Rakovníku plně ztotožnil a na odůvodnění jeho usnesení plně odkázal.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelé a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci Ústavní soud považuje za vhodné nejprve připomenout, že v řízení o povolení obnovy se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Protože obnova řízení umožňuje překonat překážku věci rozhodnuté a znovu ve věci rozhodnout, stanoví zákon podmínky pro její povolení, jejichž nesplnění znamená zamítnutí návrhu. Podle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený trest by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu". Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. K přezkoumání těchto důvodů, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které obecný soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení, není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu nepřísluší.
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnosti, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III.ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémním nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takovému případu však v projednávané věci nedošlo.
Jak Ústavní soud zjistil z napadených usnesení, Okresní soud v Rakovníku projednal návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, vyslechl svědky, jejichž výpovědi měly přinést nové skutečnosti, a svědky, kteří byli slyšeni již v původním řízení, provedl důkaz listinami a po vyhodnocení dokazování, které přiměřeně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí, dospěl k závěru, že návrhu stěžovatele není možno vyhovět, neboť tyto důkazy nejsou schopny přivodit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, než jaké bylo učiněno. Rovněž Krajský soud v Praze věnoval stížnostním námitkám stěžovatele přiměřenou pozornost, řádně a přesvědčivě se s nimi vyrovnal a poté je označil za nedůvodné. Ústavní soud tak považuje napadená soudní rozhodnutí za souladná s ústavními kautelami podle v čl. 36 odst. 1 Listiny, zahrnujícími i obecné principy širšího pojetí základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces však v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele, jeho podstatou, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv, což se v projednávaném případě nepochybně stalo, neboť z ústavní stížnosti ani z připojených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
K namítanému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud uvádí, že záruky tohoto ustanovení se nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného řízení týkajícího se občanských práv nebo závazků (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci přípustnosti stížnosti č. 44925/98 Nadiny Valové a dalších proti Slovensku, uveřejněné na internetových stránkách ESLP). Podle názoru tohoto soudu rozhodnutím "znovuotevřít" civilní řízení soudy nerozhodují o občanských právech nebo závazcích ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (obdobně jako - v rámci aplikace "trestní větve" článku 6 odst. 1 Úmluvy - nerozhodují o posouzení oprávněnosti trestního obvinění). O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není případ stěžovatele. Z pohledu aplikace ústavních záruk obsažených v cit. článku Úmluvy je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná neboť je ratione materiae neslučitelná s uvedeným ustanovením Úmluvy. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení soudy nerozhodují o "občanských právech nebo závazcích" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto v ústavní stížností nelze relevantně argumentovat, že v takovém řízení bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces, když toto základní právo dané řízení "nepokrývá" (srov. i usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/04, nepublikováno). Stejný závěr o nepřípadnosti Ústavní soud učinili i ohledně stěžovatelovy námitky o porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť má za to, že argumentace tímto ustanovení dopadá především na předcházející trestní řízení zakončené pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
Vzhledem k výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu