ECLI:CZ:US:2005:4.US.425.05
sp. zn. IV. ÚS 425/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. srpna 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci návrhu na "výpověď z nájmu" V. P. takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem došlým Ústavnímu soudu dne 25. 7. 2005 se stěžovatel domáhá "vyklizení bytu v prvním poschodí domu Nad Šestikopy 322 v Praze 9, č. 2, 1. kategorie o třech místnostech s příslušenstvím pod uzavřením, o 65, 59 m2, z něhož není řádně placeno od května 1991".
V obsáhlém a na hranici srozumitelnosti koncipovaném podání stěžovatel líčí problémy s nájemkyní bytu, jehož vyklizení se v závěru svého podání domáhá.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Jak z návrhu stěžovatele vyplývá, zamýšlí podat žalobu, k jejímuž projednání jsou ovšem příslušné obecné soudy. Ústavní soud může ve věci rozhodovat zásadně až poté, kdy stěžovatel vyčerpá všechny opravné prostředky v řízení, které povede před soudy obecnými. V žádném případě Ústavnímu soudu nepřísluší, aby o návrhu (žalobě) rozhodoval. Pokud by tak učinil, překročil by svá oprávnění a zasáhl by do pravomoci svěřené soudům obecným. Za této situace Ústavní soud neshledával potřebným odstraňovat vady, kterými návrh trpí, neboť ani po jejich odstranění by nemohl ve věci rozhodovat.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti návrhu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj