ECLI:CZ:US:2005:4.US.444.04
sp. zn. IV. ÚS 444/04
Usnesení
IV.ÚS 444/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného, soudce JUDr. Jiřího Muchy a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. T. L., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 28 Cdo 1901/2004-44, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2003, č. j. 12 Co 611/2003-26, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 3. 2003, č. j. 11 C 283/2002-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jelikož jimi měla být porušena jeho práva zakotvená v článku 90 a 96 Ústavy, v článku 11, článku 37 odst. 2 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 6 C 199/2000 a sp. zn. 11 C 283/2002, zjistil Ústavní soud následující:
Otci stěžovatele byly dne 14. 9. 1994 vydány zemědělské pozemky na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nebylo však rozhodnuto o finanční náhradě za zbouranou nemovitost v H. Stěžovatelův otec podal u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu proti Povodí Vltavy, a.s., o zaplacení příslušné částky. Soud dokazováním zjistil, že osobou pasivně legitimovanou je Vodohospodářský rozvoj a výstavba, s.p., a proto rozsudkem ze dne 19. 9. 1996, č. j. 13 C 169/95-21, žalobu zamítl. Rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 1997, č. j. 12 Co 130/97-36.
Dne 4. 11. 1997 zemřel otec stěžovatele a stěžovatel se stal jeho právním nástupcem. Na výzvu stěžovatele Vodohospodářský rozvoj a výstavba uvedl, že se necítí být povinnou osobou, načež stěžovatel podal dne 29. 12. 1999 u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu, v níž žádal, aby soud určil, že povinnou osobou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. je Vodohospodářský rozvoj a výstavba, s.p. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu rozsudkem ze dne 12. 1. 2001, č. j. 6 C 199/2000-17, zamítl s tím, že žaloba na určení není opodstatněná, lze-li žalovat na plnění; žalobce tak neprokázal naléhavý právní zájem na určení povinného. Stěžovatel se odvolal, avšak nalézací soud odvolací řízení usnesením ze dne 18. 4. 2001, č. j. 6 C 199/2000-27, zastavil pro neodstranění vad odvolání.
Dne 4. 9. 2002 podal stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu na obnovu řízení; důvod pro její povolení spatřoval v tom, že nemohl označit žalovaného, když povinná osoba mu byla známa teprve z rozsudku tamního soudu ze dne 12. 1. 2001. Soud prvního stupně návrh stěžovatele usnesením ze dne 21. 1. 2003, č. j. 11 C 283/2002-14, zamítl s odůvodněním, že stěžovatel nenavrhoval provedení nových důkazů, jež by se vztahovaly k důvodu zamítnutí žaloby - prokázání naléhavého právního zájmu; pasivní věcnou legitimaci soud zkoumá jako předběžnou otázku v daném řízení. Navíc stěžovatel nedodržel lhůtu k podání návrhu na obnovu řízení. Rozhodnutí napadené odvoláním Městský soud v Praze potvrdil usnesením ze dne 28. 11. 2003, č. j. 12 Co 611/2003-26. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 9. 2004, č. j. 28 Cdo 1901/2004-44, dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel opakuje svou argumentaci uvedenou v návrhu na obnovu řízení, že v původním řízení sp. zn. 6 C 199/2000 nemohl označit žalovaného, a to i přesto, že jako účastník řádně splnil svou povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Poté, co se stěžovatel dozvěděl, kdo je povinnou osobou, podal návrh na obnovu řízení, neboť se domníval, že bez určení povinného se nelze domáhat svých práv. Vzhledem ke složitosti případu, svým majetkovým poměrům, věku, zdravotnímu stavu a vzdělání nedokázal na uvedený rozsudek adekvátně reagovat a účinně se domáhat svých práv.
Ústavní soud zvážil zjištěné skutečnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že jeho funkcí není výklad jednoduchého práva; tento úkol náleží obecným soudům; pokud tyto soudy svými postupy a rozhodnutími nezasáhnou do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, není dán prostor pro zásah Ústavního soudu. V předmětné věci o takovou situaci nejde; soudy postupovaly naprosto předvídatelným způsobem a v souladu se všeobecně uznávanými právními názory. Stěžovatel místo žaloby na plnění vadně zvolil žalobu na určení. Skutečnost, že je-li možno žalovat na plnění, nelze využít žaloby na určení, neboť rozhodnutí o žalobě na plnění zahrnuje i posouzení prejudicielní otázky ohledně osoby pasivně legitimované, je notorietou. Toto bylo skutečným důvodem pro zamítnutí žaloby, na základě které měl soud určit, že povinným je Vodohospodářský rozvoj a výstavba, s. p., nikoli počáteční nejasnosti ohledně osoby povinné. Jestliže žalobce sám vymezil předmět řízení nesprávně voleným petitem žaloby, pak v postupu obecných soudů, které na takovém podkladě návrh zamítly, nelze spatřovat porušení práv chráněných článkem 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 37/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, č. usn. 9).
Nadto návrh na povolení obnovy řízení nebyl opodstatněný ani z důvodů uváděných stěžovatelem, když stěžovatel již v řízení sp. zn. 6 C 199/2000, jehož obnovu později žádal, povinného soustavně označoval v souladu se zjištěními z předchozího řízení sp. zn. 13 C 169/95 a soud neměl námitek proti takovému určení pasivní legitimace. Ostatně obnovu řízení mohl stěžovatel navrhnout již po pravomocném ukončení tohoto řízení. Pochybení jdoucí na vrub stěžovatele lze spatřovat i v tom, že stěžovatel se vydal cestou obnovy řízení, aniž by vzal na vědomí skutečnost, že pravomocné zamítnutí žaloby na určení z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu nepředstavuje překážku věci rozsouzené pro podání žaloby na plnění. Obecným soudům tedy nelze vytknout žádnou vadu v právním posouzení stěžovatelovy záležitosti.
Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že mu bylo upřeno právo na právní pomoc dle článku 37 odst. 2 Listiny, když po celou dobu řízení disponoval právním zastoupením dle své volby; právní erudice zvoleného advokáta je již věcí jinou; rovněž nelze konstatovat, že by zejména nalézací soud zanedbal svou poučovací povinnost. Stěžovatel byl při ústním jednání upozorněn na nutnost prokázání naléhavého právního zájmu a taktéž mu byla naznačena vhodnost změny petitu na uložení povinnosti plnění (srov. č. l. 15 spisu sp. zn. 6 C 199/2000), on však na podaném návrhu trval.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými usneseními obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. března 2005
JUDr. Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu