ECLI:CZ:US:2005:4.US.449.05
sp. zn. IV. ÚS 449/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti S. B.,zastoupeného Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opletalova 23, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 37 Nt 420/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí obecného soudu.
Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo rozhodnuto výrokem I. tak, že se zamítá stížnost stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 10. 3. 2005, č. j. 1 Zt 763/2004, kterým byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů podle ust. §67 písm. a) a c) tr. řádu, a současně byla výrokem II. zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, byl vzat do vazby na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 12. 2004. Dne 31. 3. 2005 podal stěžovatel prostřednictvím své obhájkyně žádost o propuštění z vazby. Tato žádost byla napadeným usnesením zamítnuta. Z výrokové části tohoto usnesení však vyplývá, že se rovněž zamítá stížnost stěžovatele proti předchozímu rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stížnost však ve skutečnosti nebyla stěžovatelem ani jeho obhájkyní do té doby podána, neboť obhájkyni nebylo usnesení státního zástupce doručeno. Z textu odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že žádost o propuštění z vazby byla (zřejmě z opatrnosti) považována i za stížnost, a proto byla napadeným usnesením zamítnuta jak žádost o propuštění, tak stížnost.
Stěžovatel však namítá, že svého práva na stížnost nemohl prostřednictvím své obhájkyně využít. Teprve dne 1. 6. 2005 byla obhájkyni stěžovatele doručena kopie usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a v souladu s trestním řádem obhájkyně teprve dne 6. 6. 2005 podala proti tomuto usnesení stížnost. Dle poučení uvedeného v rozhodnutí lze stížnost podat prostřednictvím Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, o stížnosti pak přísluší rozhodovat Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil, stížnost proti rozhodnutí státního zástupce proto byla adresována jak Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5, tak Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 6. O této stížnosti nebylo do podání ústavní stížnosti rozhodnuto.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu, neboť jím byla obhájkyně zbavena možnosti podání stížnosti proti rozhodnutí o trvání vazby po jeho řádném doručení. Stěžovatel tak byl zbaven možnosti uplatnit kvalifikovaný opravný prostředek.
Stěžovatel je proto toho názoru, že obecný soud porušil jeho základní právo garantující osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Navíc o žádosti o propuštění z vazby rozhodl obecný soud za absence výslechu stěžovatele. Tím byl podle stěžovatele porušen i čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 5. 2005, č. j. 37 Nt 420/2005, zrušil a nařídil soudu propuštění stěžovatele z vazby.
Na základě výzvy Ústavního soudu reagoval na podanou ústavní stížnost předseda příslušného senátu Obvodního soudu pro Prahu 6. Ten ve svém vyjádření uvedl, že z obsahu podání, které posuzoval, nebylo zřejmé, zda druhý odstavec podání představuje stížnost proti rozhodnutí o dalším trvání vazby. Obhájce zde napsal, že jej klient požádal dopisem ze dne 29. 3. 2005 o podání stížnosti proti rozhodnutí o dalším trvání vazby, avšak takovéto rozhodnutí nebylo obhájci ke dni podání žádosti doručeno. Soud proto vážil, jak takové nejasné podání kvalifikovat, a z opatrnosti, aby nebyl napaden, že důsledně neposuzoval žádost obviněného podle obsahu, nakonec podání posoudil jako stížnost i žádost o propuštění. Předseda senátu současně podotkl, že stížnost proti rozhodnutí o prodloužení vazby nebyla do dne vyhotovení vyjádření (22. 8. 2005) podána, resp. soudu nedošlo žádné podání, které by bylo označeno jako stížnost proti rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 10. 3. 2005, č. j. 1 Zt 763/2004-81.
Obvodní soud dále uvedl, že rozhodně nesouhlasí s tím, že napadeným usnesením byla obhájkyně zbavena možnosti podat stížnost. Kdyby se podle soudu obhájkyně stěžovatele řádně a obratem vyjádřila, jak bylo podání myšleno, mohla ihned poté, co jí bylo usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 doručeno, podat kvalifikovanou stížnost, o které by soud rozhodl. Pokud však stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 bylo obhájkyni doručeno dne 1. 6. 2005 a dne 6. 6. 2005 adresovala stížnost Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5 (což odpovídalo obsahu poučení), Obvodní soud pro Prahu 6 k tomu podotýká, že taková stížnost mu nebyla postoupena. Základem celého problému je proto nejasné podání obhájkyně stěžovatele ze dne 31. 3. 2005.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že před rozhodováním soudu nebyl slyšen, předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 6 připustil, že toto tvrzení je pravdivé. Stěžovatel před vydáním napadeného rozhodnutí slyšen nebyl. Naposledy však byl stěžovatel slyšen k důvodům vazby dne 11. 7. 2005, kdy soud projednával jeho stížnost proti rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 10. 6. 2005 o dalším trvání vazby. Stěžovatel byl tohoto dne slyšen a po jeho slyšení byla stížnost zamítnuta.
Obvodní soud pro Prahu 6 pak pro úplnost uvedl, že dne 27. 7. 2005 bylo vydáno usnesení sp. zn. 37 Nt 437/2005, kterým soud rozhodl o přípustnosti přijetí nabízené peněžité záruky za stěžovatele ve výši 500.000,- Kč.
Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jakožto vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření zaslaném po lhůtě určené Ústavním soudem objasnil okolnosti doručování usnesení obvodního státního zastupitelství a ve vztahu k napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 uvedl, že mu nepřísluší se vyjadřovat.
Stěžovatel ve své replice uvedl, že považuje za více než obtížné, aby obhájkyně podávala kvalifikovanou stížnost, pokud jí není znám výrok a odůvodnění usnesení státního zástupce. Zastává proto názor, že žádost o propuštění z vazby ze dne 31. 3. 2005 byla dostatečně a určitě označena, a dle jeho přesvědčení nelze interpretací přisuzovat podáním význam, který by byl na újmu práv obviněného. Dále uvedl, že obecný soud sice vyšel stěžovateli vstříc, když dne 27. 7. 2005 vyhověl jeho žádosti a vydal rozhodnutí o přijetí peněžité záruky ve výši 500.000,- Kč. Bohužel, jak se obhájkyně ex post dozvěděla z přípisu státního zástupce, bylo ve věci rozhodnuto nepříslušným soudcem, neboť dne 25. 6. 2005 (správně 25. 7. 2005, jak Ústavní soud z kopie přípisu zjistil) byla podána obžaloba. Rozhodnutí tedy podle stěžovatele sice nabylo právní moci, avšak bylo vydáno nepříslušným orgánem a lze těžko předpokládat, že je způsobilé vyvolat zamýšlené právní účinky.
Stěžovatel v závěru své repliky vyjádřil přesvědčení, že na jeho situaci dopadá nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 239/2005 Sb., neboť při rozhodování o trvání vazby dne 10. 3. 2005 nebyl vyslechnut orgány činnými v trestním řízení. Proto stěžovatel zastává názor, že je namístě postupovat analogicky v intencích tohoto nálezu a měl by být propuštěn z vazby.
II.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení a projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění všech formálních a materiálních podmínek stanovených k podání ústavní stížnosti zákonem o Ústavním soudu.
Pokud stěžovatel napadl ústavní stížností usnesení, jehož výrokem byla jednak zamítnuta stížnost stěžovatele proti předcházejícímu usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě, a jednak byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, je třeba konstatovat, že ve vztahu k druhé části výroku je podaná ústavní stížnost nepřípustná. Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které je odrazem zásady subsidiarity ústavní stížnosti, je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě trestní řád, jde-li o druhou část výroku napadeného usnesení, poskytoval stěžovateli opravný prostředek, a to stížnost k Městskému soudu v Praze. V tomto smyslu byl stěžovatel v napadeném usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 také poučen.
Z ústavní stížnosti pak nelze dovodit podmínky pro připuštění ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, který stanoví výjimky z principu subsidiarity ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná toliko proti první části výroku napadeného usnesení, jímž obecný soud zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele, jejich konfrontaci s obsahem napadeného usnesení a obsahem vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 6 dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Základem ústavní stížnosti je námitka, že stěžovatel byl napadeným usnesením zkrácen na svém právu podat kvalifikovanou stížnost proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a že napadené usnesení bylo vydáno, aniž by byl před tím stěžovatel k důvodům trvání vazby slyšen.
První námitka stěžovatele je založena na tvrzení, že stěžovatelova obhájkyně podáním ze dne 31. 3. 2005 nezamýšlela podat stížnost proti rozhodnutí státního zástupce, nýbrž se jednalo toliko o žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Pokud usnesení státního zástupce nebylo řádně doručeno obhájkyni, nebyl dán důvod, aby proti tomuto rozhodnutí brojila stížností. Obvodní soud pro Prahu 6 však toto podání posoudil z opatrnosti jako stížnost i jako žádost o propuštění z vazby. Takový postup považuje stěžovatel za odepření práva na kvalifikované podání stížnosti.
Ústavní soud již v minulosti uvedl, že právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze; jinými slovy samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé.
Jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 148/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, usn. 19, str. 327).
Předmětem řízení o vazbě je otázka naplnění důvodů vazby, která se v rovině základních práv projevuje jako otázka přípustnosti či nepřípustnosti omezení osobní svobody jednotlivce garantované čl. 8 odst. 1 Listiny. Je tedy nepochybné, že konečným cílem stěžovatele při uplatňování všech podání v řízení o vazbě je dosažení toho, aby trvání omezení osobní svobody bylo co nejkratší. Účelem všech prostředků, které proto v průběhu přípravného řízení obviněný ve vztahu k vazbě podává, je dosažení jeho propuštění z vazby na svobodu.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí porušení svého práva na podání kvalifikované stížnosti obecnému soudu, nelze přehlédnout, že stěžovatel, resp. jeho obhájce nepředložil v předmětném podání ze dne 31. 3. 2005 žádný věcný argument směřující ke zpochybnění důvodů trvání vazby. Přitom z tohoto podání je zřejmé, že stěžovateli bylo usnesení doručeno a jeho obhájkyně o jeho existenci bezpochyby věděla, pokud na něj v žádosti o propuštění z vazby poukazovala (ostatně existenci takového rozhodnutí bylo lze předpokládat také s ohledem na to, že rozhodování státního zástupce je vázáno na periodicky se opakující lhůty). V tomto podání jeho obhájkyně, resp. stěžovatel, neuvedla jediný argument vztahující se k důvodům vazby, nýbrž žádost o propuštění spojila právě s tím, že jí v daný okamžik nebylo usnesení státního zástupce doručeno (tedy svým obsahem šlo o stížnost proti postupu státního zastupitelství, z něhož obhájkyně vyvozovala nutnost propuštění stěžovatele na svobodu). Pokud by stěžovatel (resp. jeho obhájkyně) skutečně sledoval ochranu svého základního práva na osobní svobodu, zajisté by využil všech dostupných prostředků k tomu, aby příslušné orgány veřejné moci přiměl k propuštění z vazby. Stěžovateli proto nic nebránilo, aby již v podání ze dne 31. 3. 2005 uvedl věcné argumenty týkající se důvodů vazby. Namísto toho však obhájkyně - z hlediska účelu, který všechny prostředky, jež měl stěžovatel k dispozici, sledují, nepochopitelně - několik měsíců vyčkávala řádného doručení usnesení státního zástupce.
Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatel neuvedl věcné námitky proti trvání důvodů vazby ani v ústavní stížnosti.
Ústavní soud nezpochybňuje povinnost státního zastupitelství řádně a v zákonem stanovených lhůtách doručovat obhájcům svá rozhodnutí, zejména, jde-li o rozhodnutí, jimiž je omezována osobní svoboda. V daném případě však nelze postup Obvodního soudu pro Prahu 6 považovat za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud podání stěžovatele ze dne 31. 3. 2005 posoudil nejen jako žádost o propuštění z vazby, ale rovněž jako stížnost proti předchozímu usnesení státního zástupce. Je nepochybné, že obecný soud byl motivován snahou, aby se stěžovateli dostalo včasného přezkoumání důvodů trvání vazby. Nelze tak v žádném případě tvrdit, že takovým postupem byl stěžovatel zkrácen na svých hmotných právech, nýbrž se mu naopak dostalo včasného přezkoumání důvodů trvání vazby.
Jde-li o druhou námitku stěžovatele, která se týkala absence slyšení, považuje Ústavní soud za nutné konstatovat, že se ve své rozhodovací činnosti v nedávné době opakovaně zabýval právem obviněného být při rozhodování o vazbě slyšen soudem jako procesní strana (srov. například nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02, Pl. ÚS 45/04, IV. ÚS 269/05).
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.) Plénum Ústavního soudu uvedlo, že mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody náleží i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 269/05 Ústavní soud judikoval, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů.
Ústavní soud k tomu uvádí, že z těchto závěrů nelze vyvozovat povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná.
Z vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 6 a z protokolu o neveřejném zasedání konaném na základě nálezu Ústavního soudu č. 239/2005 Sb. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl k důvodům trvání vazby obecným soudem slyšen dne 11. 7. 2005, a to před vydáním usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení státního zástupce ze dne 10. 6. 2005 o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Pokud i poté byly shledány důvody ponechat stěžovatele ve vazbě, lze konstatovat, že tyto závěry, k nimž obecný soud dospěl po slyšení stěžovatele, lze vztáhnout i na předcházející rozhodování obecného soudu. Jestliže obecný soud později - již po slyšení stěžovatele - dospěl k závěru, že trvají důvody vazby, znamená to, že nepochybně tyto důvody byly dány v době přijetí nyní napadených rozhodnutí. Jinak řečeno, případná absence slyšení stěžovatele před vydáním napadeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 byla zhojena poté, co byl stěžovatel k důvodům vazby slyšen, a poté, co důvodnost vazby Obvodní soud pro Prahu 6 opětovně shledal v usnesení ze dne 11. 7. 2005.
Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními nebyla porušena základní práva stěžovatele tak, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Ústavní soud pro úplnost poznamenává, že se nezabýval samotnými důvody omezení osobní svobody stěžovatele, neboť - jak již uvedeno výše - sám stěžovatel je v ústavní stížnosti nezpochybnil a ani netvrdil jejich protiústavnost.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl z části jako návrh nepřípustný [ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a z části jako zjevně neopodstatněný [ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu