ECLI:CZ:US:2005:4.US.457.04
sp. zn. IV. ÚS 457/04
Usnesení
IV.ÚS 457/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 7. ledna 2005 v senátu složeném z předkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. B. M., proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 11. 2003, sp. zn. 9 C 1922/2000, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 25 Co 193/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. 12. 2004 brojil stěžovatel proti usnesením obecných soudů označeným v záhlaví.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni (nyní v postavení vedlejší účastnice) částku 104.000 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 10% z této částky od 22. 12. 2000 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 31.505 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla snížena sazba úroku z prodlení, v ostatním byl rozsudek potvrzen.
Obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích k závěru, že - shrnuto - stěžovatel způsobil vedlejší účastnici škodu, neboť za trvání nájemního vztahu mezi nimi jí, jakožto nájemkyni, znemožnil užívání části pozemku p. č. 445/3, čímž způsobil ušlý zisk.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s tímto závěrem obecných soudů. Především argumentuje, že nebyla naplněna příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody. Dále uvádí, že se neztotožňuje s názorem soudu, který vychází pouze z tvrzení žalobkyně (vedlejší účastnice), a to že vybudováním stánků stěžovatelem na předmětném pozemku bylo bráněno vedlejší účastnici v užívání pozemku, rovněž podle stěžovatele nebyl předložen jediný důkaz než výpověď vedlejší účastnice prokazující, že prodejci, kteří měli na pozemku umístěné stánky a parkovali na něm, odmítali platit vedlejší účastnici z důvodu, že poplatek zaplatili stěžovateli. Podle stěžovatele tito prodejci přestali využívat plochu pozemku, který měla pronajatý žalobkyně, z důvodu, že "byla drahá", a začali proto využívat okolní pozemky. Rovněž stěžovatel nesouhlasí se způsobem určení vzniklé škody.
Ze všech těchto důvodů se domnívá, že v řízení nebylo postupováno objektivně a hodnocení důkazů bylo jednostranné. Stěžovatel proto tvrdí, že byl zkrácen na svých právech garantovaných článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a navrhuje, aby Ústavní soud nálezem oba napadené rozsudky zrušil.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, tedy v daném případě v řízení před odvolacím soudem.
Ústavní stížnost stěžovatele spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů, tedy především s otázkou hodnocení důkazů. Z odlišných závěrů, jež sám zastává, pak dovozuje zásah do práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, byť výslovně odkazuje na právo uvedené v čl. 36 odst. 2 Listiny, který však garantuje nikoliv fair proces, nýbrž soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
Ústavní soud se s ohledem na shora uvedený rozsah přezkumné činnosti proto zabýval toliko tím, zda se obecné soudy nedopustily v dané věci libovůle, tj. zda skutkový stav zjištěný soudy koresponduje s právními závěry a zda je jejich vzájemná koincidence soudy přesvědčivě zdůvodněna.
Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je evidentní, že obecné soudy se námitkami a tvrzeními stěžovatele zabývaly, provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, a to ve všech částech, jež stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje. Odůvodnění napadených rozhodnutí proto podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování. Samotná polemika se závěry zastávanými obecnými soudy, které jsou v rozporu s názory stěžovatele, ještě sama o sobě nemůže znamenat porušení stěžovatelových základních práv.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2005 JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu