ECLI:CZ:US:2005:4.US.459.05
sp. zn. IV. ÚS 459/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. 11. 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2005, č. j. 37 Co 469/2004-289, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 8. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž byla navýšena částka, kterou je stěžovatel povinen přispívat na výživu svého nezletilého syna, D. D.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem a s jeho následnými závěry o majetkových poměrech stěžovatele a odůvodněných potřebách nezletilého. Odvolací soud dle názoru stěžovatele nepřihlížel k důkazům, které stěžovatel předložil, ani se nevypořádal s námitkami, které vznesl, naopak akceptoval důkazně nepodložená tvrzení matky nezletilého, H. D., jež byla nadto v průběhu řízení vyvrácena. Odvolací soud chybně posuzoval majetkové poměry stěžovatele dle ekonomické situace firmy, v níž má stěžovatel minoritní podíl. Takový postup by byl namístě tehdy, jestliže by stěžovatel byl podnikatelem, nikoliv tehdy, když je stěžovatel ve firmě zaměstnán a pobírá příjem ze závislé činnosti. Příjmy stěžovatele, z nichž odvolací soud vycházel při stanovení výše výživného, neodpovídaly skutečnosti, neboť soud stanovil jejich výši na základě vlastní úvahy, aniž by pro to existovala opora v soudním spisu. Pokud jde o odůvodněné potřeby nezletilého, odvolací soud pominul námitky stěžovatele, týkající se rozsahu aktivit nezletilého, a jeho úvahy ohledně prospěšnosti zájmové činnosti se jevily jako neobjektivní. Dle přesvědčení stěžovatele bylo chybnou aplikací §120, 153, 154 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a §31 až 39, 85a, 86, 87 a 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu, vyzval tedy účastníky řízení, aby se k jejímu obsahu vyjádřili. Krajský soud v Brně v souvislosti s ústavní stížností odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, matka nezletilého v postavení vedlejší účastnice řízení své vyjádření neposkytla. S ohledem na skutečnost, že vyjádření Krajského soudu v Brně neobsahovalo žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo zasláno stěžovateli na vědomí.
Za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 24 P 112/1997, z nějž vyplynulo, že rozsah vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilému byl do doby vydání napadeného rozhodnutí upraven dohodou rodičů z roku 1997, dle níž byl nezletilý svěřen do výchovy matky, a stěžovatel se zavázal na jeho výživu přispívat částkou 1 500 Kč měsíčně. Dne 17. 6. 2003 podala matka nezletilého u Městského soudu v Brně návrh, aby byla tato částka zvýšena. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 6. 2004, č. j. 24 P 112/97-131, návrhu vedlejší účastnice vyhověl a navýšil výživné na částku 2 200 Kč měsíčně, a to od 1. 1. 2003 s odůvodněním, že se v souvislosti s nástupem nezletilého na základní školu zvýšily jeho potřeby. Krajský soud v Brně pak k odvolání vedlejší účastnice svým rozsudkem ze dne 24. 5. 2005, č. j. 37 Co 469/2004-289, výživné dále zvýšil, a to pro dobu od 1. 4. 2001 do 31. 1. 2003 na částku 2.500 Kč měsíčně, pro dobu od 1. 2. 2003 do 31. 8. 2003 na částku 7.000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2003 do budoucna na částku 7.500 Kč měsíčně. Odvolací soud vycházel při stanovení výše výživného z obvyklého příjmu manažerů zaměstnaných ve firmách obdobného typu jako je ta, v níž pracuje stěžovatel, neboť neuvěřil tvrzení stěžovatele, že jeho příjem činí 15 372 Kč a od roku 1997 se nikterak nezměnil.
Poté, co Ústavní soud posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, shledal, že je zjevně neopodstatněná, neboť její jádro tvořila polemika stěžovatele s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se případem podrobně zabývaly, za účelem zjištění skutkového stavu věci provedly rozsáhlé dokazování a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily v souladu s požadavky, jež na ně klade ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu.
Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se závěry, k nimž dospěl odvolací soud, nezakládá sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv. Jestliže by měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by byl Ústavní soud stavěn do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na čl. 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Z výše uvedených důvodů nemohl Ústavní soud přisvědčit námitkám stěžovatele, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 11. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu